„Naši vojáci nebo ruští, to bylo sto a jedna. Jim bylo všechno jedno. Když měli něco na pití, tak prostě ‚nas mnogo‘, šli a nestýskali si. I naši se rádi napili, každý se rád napije, ale nikdy si neříkali ‚nas mnogo.‘“
„Otec jim řekl, jak to vypadá v Sovětském svazu, a proto byl špatný. Proto na něj chodilo z obce hodně udání, navíc si koupil dům v Brně. Proto byl on i já se sestrou zatčen.“
„Otec tam také zachránil několik židovských životů. Poschovával je u přízně. Znal je, věděl, že to jsou dobří lidé. Po válce odešli všichni do ciziny a nevzpomněli si, že jsme jim zachránili život. Jen s jednou paní, která teď žije v Brooklynu, jsme v kontaktu.“
„Otec potom byl ve výcvikovém středisku a já jsem tam šel za ním, dělal jsem tam spojku. Byl to jeden slovenský důstojník Laurinec, dělal jsem mu pucáka. Pucoval jsem mu boty, ráno vždycky musely být pěkně vyčištěné. Když potřeboval někde něco vyřídit, tak mě poslal. Vydržel jsem s ním až do konce války. To byl takový dobrý člověk, viděl, že jsem kluk, tak i když jsem dělal chyby, měl pro to pochopení.“
„Uniformy jsme si nechali, protože jsme neměli žádný civilní oděv. Dostali jsme sice šatenky, za které jsme si nakoupili v Praze civilní oděv, ale poslali jsme to v kufrech sem. Jenže cestou se to ztratilo, kufry přišly prázdné. Tak jsme neměli zase nic. Asi dva měsíce jsme chodili dál v uniformách, dokud jsme si někde nesehnali civilní oděv.“
„My, volyňští Češi, jsme byli prostě špatně zapsaní. Ve dvaapadesátém roce nás zatkli, protože otec měl bratra, který byl také nadporučíkem ve Svobodově armádě, ale utekl za hranice. A proto nás také zatknuli. Já i otec jsme byli ve vězení čtyři a půl měsíce, sestra Stázinka měsíc. Byli jsme vězněni na Cejlu v Brně.“
„Potom všechny Židy postříleli. Ženský, chlapy, děti, všechny. Vykopali veliké hluboké jámy, tam si museli svlečení lehnout, esesáci chodili a stříleli. Ten strýc Jaroslav je vozil nákladním autem na pohřebiště. Jenže tam stáli esesáci se zbraněmi, takže nemohl nikomu pomoct. Asi dvacet osm tisíc jich tam v Lucku tenkrát popravili.“
Jaroslav Kozák se narodil 5. července 1929 na Volyni v dnešní severozápadní Ukrajině jako nejmladší dítě Františka a Zdeny Kozákových. Vyrůstal v české vesnici Lipiny a blízkém městě Luck, kam se rodina přestěhovala, aby děti mohly docházet do české školy. Otec se strýcem postavili a provozovali mlýn na okraji Lucku, ten jim však po začátku druhé světové války a anexi východního Polska Sovětským svazem zabrali Sověti. Za nacistické okupace se Kozákovi stali svědky vyvraždění lucké židovské komunity. V březnu 1944, po opětovném připojení Volyně k Sovětskému svazu, narukoval tatínek František v Rovně do 1. československého armádního sboru v SSSR. Záhy po něm se k československé jednotce připojily i starší sestry Emílie a Anastázie a po několika měsících i patnáctiletý Jaroslav s maminkou Zdenou. Celá rodina pak s armádou prošla Karpatsko-dukelskou operací. Kromě Emilie se pohybovali v armádním zázemí několik kilometrů za frontou, nezletilý Jaroslav pomáhal v kuchyni, sloužil jako „spojka“ ve výcvikovém středisku a dělal také „pucáka“ jednomu z důstojníků. S armádou se dostali až do Prahy. Po válce pobývali v Žatci, poté získali mlýn po odsouvaných Němcích v Bohumilicích na Znojemsku. Jaroslav absolvoval obchodní školu, oženil se a stal se otcem dcery a syna. Po komunistickém převratu Kozákovým mlýn kolektivizovali a v roce 1952 Státní bezpečnost zatkla tři členy rodiny. Jaroslav s Františkem strávili ve věznici na brněnském Cejlu čtyři a půl měsíce, Anastázii propustili po měsíci. Po svém propuštění se s rodinou přestěhoval do Znojma. Pracoval jako závozník a řidič. Jaroslav Kozák zemřel 3. prosince 2014.
Rodina Kozákova za války v lese na polském území začátkem roku 1945 (zleva: otec František, matka Zdenka, nejstarší sestra Emilie, starší sestra Anastazie)
Rodina Kozákova za války v lese na polském území začátkem roku 1945 (zleva: otec František, matka Zdenka, nejstarší sestra Emilie, starší sestra Anastazie)
