PhDr. Markéta Koronthályová

* 1952

  • „Já jsem potom, po revoluci, když bylo možný se jít do těch svazků podívat, tak jsem nejdříve dlouho nechtěla, protože jsem si říkala, že když tam uvidím, kdo na mě donášel, tak jak já se mu budu teď dívat do očí, vždyť já musím žít s těma lidma dál. No, ale pak jsem teda sebrala odvahu a jela jsem se tam podívat. No a potvrdilo se mi, že kdo asi jsem si myslela, že na mě donášel, ale musím přiznat, že nejenže jsem k tomu člověku nemohla cítit nějakou nenávist, ale bylo mi ho hrozně líto. Protože on tam musel něco psát a musel si něco vymýšlet. Tak tam byly takový zprávy, aby to bylo o něčem, ale byla tam vidět snaha, aby mi to moc neublížilo, jakože: ,Byla viděna s nějakou osobou, pravděpodobně řeholnicí…‘, čili to mělo potvrzovat moje styky s nějakou podzemní církví a podobně, ale zase to nebylo tak závažný, aby z toho něco vyplývalo. Ale když jsem pochopila, že musel pravidelně si na mě něco takhle vymejšlet, tak mi ho bylo fakt líto.“

  • „No a pak vznikla právě ta zajímavá situace, že když jsem to řekla pateru Ladislavu Pokornému, který byl v té době děkanem teologické fakulty, tak říkal: ,No, podívej se, ale tady je jedna škola, na které by ti ta kádrová vada nemusela vadit, a to je teologická fakulta. Tam sice ještě nikdy žádná žena v historii neučila, ale proč to jednou nezkusit, někdo musí bejt první.‘ Pak bylo chvíli ticho a pak si mě zase zavolal a říkal: ,No, podívej, já jsem o tom mluvil s panem biskupem Tomáškem, on by nebyl tak docela proti, ale chce s tebou mluvit. Tak musíš za ním jít do Arcibiskupskýho paláce si s ním popovídat.‘ Tak jsem šla. Srdce mi tady bouchalo a v Arcibiskupském paláci jsme si sedli proti sobě, biskup Tomášek zapnul rádio, abychom si mohli povídat, a povídali jsme si o výchově, o vzdělání, protože on byl vzděláním pedagog, a pak říká: ,No, víte, já jsem si vždycky myslel, že u těch seminaristů ve výchově ten ženský prvek by měl být obsažený, protože aby výchova byla kompletní, tak v ní má být obsažen mužský i ženský prvek, to já jako pedagog vím velice dobře.‘ No a pak mi řekl takovou tu větu, kterou si nosím jako diamant v srdci. Řekl: ,Víte, každou bych tam nepustil, ale vás tam pošlu.‘“

  • „No a tak jsme byli připravení na to, že nás vyhoděj. A když jsme to nějakým způsobem snad zpracovali, tak si nás zase zavolali a řekli, že nás teda nevyhoděj. A my jsme se potom dozvěděli, když jsme po tom pátrali, když už to šlo, že to vlastně byla součást boje dvou komunistických křídel na filozofické fakultě, že bylo nějaké křídlo progresivní a křídlo regresivní – nevím – [lidí], kteří si navzájem potřebovali dokazovat, že ti druzí jsou špatní. A oni to použili. Ovšem, kdo do toho nastražil ty dělníky z ČKD a kdo do toho dal to oznámení, to se nám nikdy zjistit nepodařilo. Ale oni si takhle chtěli dokazovat, jak jsou špatní. No, a tak si nás zavolali a řekli, že se rozhodli, že nás nevyhoděj, protože my jsme měli studijní výsledky výborný, to byla tenkrát třeba vědecká studijní soutěž, a my jsme tam měli každej třeba i několik prací, účastí a tak. Tak že nás nevyhoděj, ale že nám dají důtku. A dali nám každému papír, kde bylo napsáno, že se nám uděluje důtka za chování, které se neslučuje s chováním studenta vysoké školy socialistického státu, tečka. Takže tam nebylo nic o kostele, nic o náboženství, protože – to oni nám tam tloukli o hlavu: ,Jistěže, vy máte právo na náboženství, máme náboženskou svobodu, my jsme svobodný stát, ale nikde není psáno, že musíte studovat na filozofické fakultě. Ale můžete mít svoje náboženství.‘ Tak to bylo naformulovaný tak, že jako kdybychom se někde opili a vymlátili hospodu, tak to bylo asi tak na stejné úrovni, nebylo z toho jasný, co to bylo. No ale s tímhle tím papírem už bylo jasný, že nikde nenajdeme vůbec žádné místo v oboru.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 11.02.2025

    (audio)
    délka: 02:02:59
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 28.05.2025

    (audio)
    délka: 01:22:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V lásce je místo pro všechny, tak se mějte rádi

Markéta Koronthályová
Markéta Koronthályová
zdroj: Archív pamětnice

Markéta Koronthályová se narodila 13. března 1952 v Praze. Její dětství a mládí formovalo pevné rodinné zázemí, hluboká víra a vztah k hudbě – hodnoty, které ji provázely po celý život. Po absolvování gymnázia ve Štěpánské ulici v Praze pokračovala ve studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde v roce 1977 dokončila obor latina a novořečtina. Během studií vstoupila do manželství s Vladimírem Koronthálym. Jejich církevní svatba vzbudila pohoršení u dělníků ČKD a oba novomanželé se kvůli tomu museli zodpovídat před fakultní kárnou komisí. Udělené důtky pak výrazně poznamenaly jejich profesní dráhu. Po ukončení studia byla pamětnice pověřena biskupem Františkem Tomáškem výukou latiny na teologické fakultě v Litoměřicích. Silným duchovním povzbuzením jí byla v roce 1982 účast na světovém setkání komunity Taizé v Římě. Po sametové revoluci působila jako odborná asistentka Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy a do společenského dění vstupovala v rámci aktivit Unie katolických žen a Ekumenického fóra křesťanských žen. V roce 2025 žila v Praze, s láskou se věnovala péči o vnoučata a výuce latiny na teologické fakultě.