Hana Korcinová

„Přijeli, podívali se a říkám, ta jediná teta, která ještě žije, tak už právě říkala: 'Já už (do Liberce) nechci jet, už jsem tam byla.' Je to minimálně deset let, co tady byla. Říkala: Ještě jsem si to celý prošla, ale už tam jet nechci, už jsem si tu kapitolu v sobě uzavřela. Už přes šedesát let žiju tady (v Německu), ale už tam nechci jet, protože na to hezký vzpomínky nemám. Od 38. na nás pokřikovali „Němci, Němci“, Češi vůči nám byli agresivní, ale my jsme nic neudělaly, byly jsme děti. A ve 45. zase. Už vlastně nemám chuť tam jezdit. Prošli jsme si to, viděli jsme to. Život to takto prostě nastavil, tak jsme ho tak žili a já nemůžu říct, že bych si žila špatně. Je to tak, jak to je.“

„V roce 1975 se mamince stala taková věc, že byla v Jablonci na té hlavní Komenského třídě. A zezadu k ní přišel pán a říká jí: 'Promiňte, prosím vás, nejste Hilda, za svobodna Bürgerová?' A ona se na něj otočila a říká mu: 'No jsem, a vy jste kdo?' 'Já jsem tvůj bratranec Gert, kterej byl malý, když nás odsunuli.' Takže jí poznal po téměř třiceti letech, a tak se poprvé viděli. A tím pádem jsme se spolu začali i vídat. Pak přijela i teta, která dnes i žije, a přijel i další bratranec.“

„V dokumentech jsem našla papír, nejmladšímu byly čtyři roky. Jak byli omezení kily, která si mohou odvézt, tak žádala, že má malé dítě, jestli si může vzít slamník do postele, aby tam to malé dítě mělo kde spát, a dostala odpověď, že není námitek, a mohla si to tedy vzít s sebou.“

„Byla zaměstnaná u Liebiga a měla od pana fabrikanta byt v Klicperový 7. Říkala: Ráno jsem šla do práce, ve dvě hodiny jsem přišla domů z práce a do bytu jsem se už nedostala. Otevřela mi nějaká úplně cizí paní, že už v tom bytě nebydlím. Ať si vezmu jenom svoje osobní věci a už jsem se tam nedostala. Veškerý majetek a všechno, co jsem tam měla, včetně spořitelních knížek, pojištění, všechno tam zůstalo. Pak mi dali akorát soupis toho, co tam bylo, a nastěhovali mě do takovýho, v dnešní době tomu říkáme holobyt. A tím to bylo vyřízený.“