Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Korcinová (* 1952)

• narodila se 12. ledna 1952 v Liberci

• pochází ze smíšené česko-německé rodiny

• v roce 1956 se přestěhovala s rodinou do Jablonce

• 21. srpna 1968 zažila příjezd okupační armády na liberecké náměstí

• udržovala kontakty s příbuznými v tehdejší Německé demokratické republice

• po roce 1989 dala dohromady rodinný archiv

• v roce 2021 žila v Jablonci nad Nisou

Jako dítě Hana Korcinová, rozená Kyralová, o nedělích často se zatajeným dechem poslouchala vyprávění svých rodičů. A čím byla starší, tím intenzivněji si uvědomovala, jak nevšední příběh maminka s tatínkem před jejím narozením v roce 1952 prožili. „Člověk začal zjišťovat, že jejich život nebyl žádná sranda,“ říká.

On byl jako Čech během druhé světové války totálně nasazený v Německu. Ona Němkou, navíc vdovou po vojákovi wehrmachtu, která na rozdíl od celé rodiny unikla odsunu sudetských Němců a v Liberci zůstala zcela sama.

Po smrti svých rodičů Hana Korcinová začala pátrat v rodinné historii. Dohromady dala archiv s několika zajímavými doklady. Po celou dobu rovněž udržovala se svou rodinou úzké kontakty se svými vysídlenými příbuznými, kteří po odsunu zakotvili v Meklenbursku.

Maminka vyrůstala na hřbitově v Ruprechticích

Hana Korcinová se narodila v Liberci 12. ledna v roce 1952 jako Kyralová. „Maminka se za svobodna jmenovala Brunhilda Bürgerová. V březnu 1943 se poprvé vdala za Roberta Simona narozeného v Liberci 15. září 1907. Po půl roce však padl na frontě v Rumunsku, byla tak vedená jako válečná vdova. Podruhé se provdala za mého tatínka Františka Kyrala,“ uvádí Hana Korcinová.

Brunhilda Bürgerová se narodila v Liberci v Ruprechticích krátce po vzniku Československa 10. března v roce 1920. Místo její matky Marie Janitschek (ročník 1894) ji však vychovávala babička Pavlína narozená v roce 1871. „Jaké mezi nimi byly vztahy, netuším. Nikdy jsem se nedopátrala, jak na tom její máma byla a proč neměla možnost se o svou dceru starat. Jen vím, že mi maminka vyprávěla, jak byla u babičky ráda. Bydleli v Ruprechticích na hřbitově. Děda tam byl hrobníkem,“ vysvětluje jejich vnučka Hana Korcinová.

Každopádně v roce 1931 se Marii Janitschek narodila další dcera Annellies. Na rozdíl od Brunhildy se však obě ve třetím roce války v roce 1942 vystěhovaly do Německa do obce Velten u Berlína. Co je k tomu vedlo? „Tohle se máma nikdy nedozvěděla. Vždy o tom jen říkala, že jde o věci, o kterých vůbec netuší. Najednou se prostě sebraly, zažádaly a vystěhovaly se. Vydedukovala jsem si, že právě proto si matka vzala pana Simona, aby tady nebyla sama,“ líčí Korcinová. V Liberci zůstala z příbuzných jen Pavlína, máma Marie Janitschek, a její sestra Marta (rozená 1905).

Její matka Brunhilda však brzy ovdověla. První manžel Simon se uzavření míru nedožil. Padl na východní frontě v Rumunsku. A po skončení války začaly pro Němku a zároveň vdovu po německém vojákovi krušné časy. 

Ráno odešla do práce, mezitím přišla o byt

Brunhilda pracovala jako skářka v textilním impériu rodiny Liebiegů. „Od pana fabrikanta měla byt v Klicperově ulici číslo sedm,“ vypráví  Hana Korcinová. Na této adrese ve slavném Liebigově městečku pak prožila jako pětadvacetiletá žena šok, který ji poznamenal na celý život. Hned v roce 1945, po porážce nacismu, ji Češi donutili opustit pěkný liberecký byt.

„Vyprávěla mi, že ráno odešla normálně do práce, a když se ve dvě hodiny vrátila, domů se již nedostala,“ vzpomíná její dcera. Takhle jí matka zábor bytu popsala: „Otevřela mi nějaká úplně cizí paní, že už v bytě nebydlím. Ať si vezmu jen své osobní věci a už jsem se tam nedostala. Veškerý majetek, včetně spořitelní knížky, pojištění, prostě vše zůstalo tam. Dali mi akorát soupis toho, co tam nechala. A nastěhovali mě do holobytu. Tím to bylo vyřízené.“ Erledigt! „Po deseti letech práce o všechno přišla a musela začínat od nuly,“ doplňuje.

K vile, kde v roce 2021 sídlil salón krásy, se Brunhilda již nikdy ani nepřiblížila. Vzpomínky byly příliš tíživé. „Říkala mi, že tam jít nemůže, protože by to nevydržela. Vždy by viděla ksicht tý ženský, která jí jen pootevřela dveře s otázkou, co chce, že tady už nemá co pohledávat,“ nastiňuje Hana Korcinová doživotní noční můru své maminky.

Na statek do vnitrozemí a zase zpátky 

V novém provizorním bytě se ještě ani nestačila zabydlet, když ji jako Němku poslali pracovat na statek jako zemědělskou dělnici do Budčevsi u Kopidlna v okrese Jičín. „Říkala však, že statkář byl hodný a vycházeli spolu dobře,“ líčí Hana Korcinová. V turbulentních poválečných časech však ani tam dlouho nepobyla.

„V krátké době přišel na národní výbor dopis od firmy Liebieg, že bez jakéhokoliv zdržování a odkladů mají maminku pustit do Liberce, protože ji potřebují na zaučování dělnic pracujících na textilních strojích,“ vysvětluje její návrat zpět na úpatí Jizerských hor. V archivu Hana Korcinová uchovává výplatní pásku její maminky z 10. října 1945 na 500 korun i doklad o propuštění ze služby v prosinci 1945 v gesci Národního výboru v Budčevsi.

A v Liberci už Brunhilda prožila zbytek života. Trochu překvapivě, protože jako vdově po německém vojákovi se jí vyhnul odsun sudetských Němců, na rozdíl od jejích zbylých příbuzných, kteří byli v roce 1946 vysídleni. „Maminka nikdy nepochopila, proč všechny ostatní odstěhovali a ji tady nechali. Říkala, že byla válečná vdova po vojákovi wehrmachtu a tím spíš měla jít do Německa také. Nedovedu si představit, co všechno si musela od roku 1945 prožít. Přitom neudělala nic, jen se tady narodila. Nebylo to hezká doba,“ přiznává její dcera.

Před odsunem prosila o dětské postýlky

Vysídlení v roce 1946 se týkalo Pavlíny a Marty Pradové, také válečné vdovy včetně jejích čtyř dětí, z nichž nejmladšímu byly čtyři roky. „Šli bez omezení kily, co si můžou s sebou vzít. Moje prateta proto žádala, jestli si může vzít nějaké věci včetně matrací do postele, aby její malé dítě mělo kde spát,“ vykládá Hana Korcinová a ukazuje žádost z 22. května 1946. 

„Prosím, aby mě bylo dovoleno při odsunu do Německa vzít s sebou některé předměty, kterých nevyhnutelně potřebuji pro sebe a pro svou rodinu. Prosím, abych si s sebou mohla vzít dvě dětské postýlky, šicí stroj, jednu nádobu ze zinkového plechu na koupání dětí. Svou žádost odůvodňuji tím, že mám čtyři děti, o které se musím starat jen sama. Děti jsou staré od tří do čtrnácti let,“ stojí v žádosti. O den později Magistrát města Liberce vyhověl. „Nebylo námitek,“ přibližuje Hana Korcinová události, které se staly necelých šest let před jejím narozením.

Za zajímavost stojí zmínka o podmínkách, které na vysídlené Němce v novém domově v obci Schweinheide v Meklenbursku čekaly. „Nejprve prý bydleli v takovým baráčku v místnosti o velikosti dvacet metrů čtverečných. Podlahou byla udusaná hlína, ve zdech byly díry po střelách. Když jsme se o tom později bavili, říkali, že dodnes nepochopili, jak se tam byli schopní v šesti lidech srovnat. Ale poté si polepšili, protože je následně z polorozpadlého baráku přestěhovali do vyřazeného vagónu. Sice tam také nic nebylo, ale byl větší a na zemi už nebyla hliněná podlaha,“ popisuje pamětnice nelehké období svých příbuzných.

Trpké chvíle však prožívala i Brunhilda, která v Liberci osiřela. Ovšem ne na dlouho, neboť brzy poznala svého druhého manžela Františka Kyrala, otce Hany.

Maminka zůstala tady a táta byl v Německu

František Kyral se narodil šest dnů před vypuknutím první světové války, 22. července 1914. Pocházel z Jablonného nad Orlicí.

„V letech 1940 až 1944 pracoval v Německu jako totálně nasazený. Byl v Mannheimu a Frankfurtu. Často nám vyprávěl, jaké to tam bylo při náletech a podobně. Když se vrátil, musel být prověřován, jestli může jít do pohraničí. Prošel, a tak ho vyslali na kabeláž na montáž finských domků,“ popisuje Hana Korcinová příchod svého tatínka pod Ještěd, kde se podílel na stavbě tehdy rozšířeného typu dřevěných rodinných domů.

„Dostal ubytování v ulici, kde přes ulici bydlela i rodinná známá, ke které maminka chodívala. A tam se s tatínkem poznala,“ usmívá se Hana Korcinová. František Kyral, za války totálně nasazený ve Třetí říši, se záhy nastěhoval ke své nové německé přítelkyni.

Vnímali to milenci jako historický paradox? „Říkali si to, že maminka zůstala tady a táta byl v Německu. Cesty osudu jsou zamotané. Maminka byla bezdětná vdova a vůbec ji nenapadlo, že by se tohle mohlo někdy stát. Ale tak to v životě bývá. Když to nejméně čekáte, tam vás něco takového potrefí.“

Maminka s námi mluvila německy, tatínek česky

V roce 1948 se jim narodil první potomek, bratr Hany Jiří Kyral. Rodina to však vzhledem k německé národnosti Brunhildy neměla snadné. „Nemohli se vzít, museli žádat o občanství. Svatbu měli až 5. srpna 1950. A dva roky na to jsem se narodila já,“ říká Hana Korcinová.

Jakým jazykem doma mluvili? „Maminka s námi mluvila dost německy. Díky tomu umím a němčina mi nedělá problém. Tatínek s námi mluvil česky, ale německy taky uměl. Přeci jen za ty čtyři roky v Německu se naučil. Když si maminka nedokázala vybavit správné slovo česky, tak jí s ním pomohl. A ona ho zase naopak opravovala v němčině, když něco řekl špatně,“ pamatuje si Hana Korcinová, která s rodiči a starším bratrem v Liberci bydlela první čtyři roky života. Žili v Rochlicích. Tam vzpomíná na obchod pana Maděry, kam ji maminka posílala na menší nákupy.

V roce 1956 se ovšem Kyralovi přestěhovali do sousedního Jablonce, kde František dostal v elektrárně místo, spojené i se služebním bytem. Brunhilda pracovala jako skářka, později v Železnobrodském sklu (ŽBS) jako domácí dělnice.

Ze studentských let se Haně Korcinové do paměti vštípilo otevření nové školy na Žižkově vrchu v Jablonci roce 1963. „Byla úplně jiná než typické školní budovy z dřívějška. Tady byl najednou kabinet fyziky, chemie, byly tam dílny, což dříve ve školách nebylo,“ pamatuje si dodnes rozdíl.

Po základní škole šla do učení na přadlenu. Dojížděla do Liberce do Lidových sadů. Jeden týden se učila, jeden týden pracovala v Bytexu. Díky tomu v patnácti letech poznala i svého budoucího manžela, za něhož se v osmnácti letech vdala a vychovala s ním tři děti.

Zrovna jsem šla přes liberecké náměstí, když tam začaly najíždět tanky

Jako šestnáctiletá zažila pamětnice vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. „Pamatuju si, jak mě v noci vzbudil ohromný rachot a tatínek tenkrát říkal, že to jsou letadla. Takhle prý hučela v Mannheimu, když byly nálety. Říkali jsme si, že jde asi o nějaké cvičení. Normálně jsem se oblékla, šla na tramvaj a jela do práce. Když jsem však přišla v Bytexu na dílnu, mistr nám říkal, že žádný neví, co se děje, a poslal nás domů. Jela jsem tedy do Liberce za svým budoucím manželem. Zrovna jsem šla přes liberecké náměstí, když tam začaly najíždět tanky. Na pravé straně radnice bylo to lešení. Říkala jsem si, že tam nebudu, že přetahovat se s tanky nemá cenu, a šla jsem pryč. Šli jsme k manželově mamince domů, která s pláčem říkala, že zase bude válka,“ popisuje pohnuté okamžiky.

Střelbě před libereckou radnicí se tak těsně vyhnula, stejně tak jako nabourání tanku do podloubí jednoho z domů. Až zpětně si vybavila rozhovor s tetou Annelies z konce července, která tehdy přijela svou sestru navštívit z Berlína. „Ptala se nás, jestli se nechystá nějaké vojenské cvičení. Tatínek říkal, že určitě ne. Teta však říkala, že když sem jeli, všude podél hranic byly rozestavěný tanky,“ vykládá Hana.   

Nečekané setkání v Jablonci ji potěšilo

Návštěva tety Annelies v Československu byla jen jednou z mnoha. Historické okolnosti sice širší rodinu roztrhaly, ovšem v kontaktu spolu zůstala. Dokonce sestra Brunhildy přemýšlela, že by se přestěhovala k Žitavě, aby k sobě měly blíž. „Moje babička (Marie) přijela v roce 1959. Dodnes si pamatuju, že mi přivezla nádhernou velkou pannu s černými copy. Tehdy jsem babičku viděla poprvé i naposledy. Byla ročník 1894, bylo jí 65 let. Během dvou let zemřela.“  

V roce 1961 se naopak těsně před začátkem výstavby Berlínské zdi byla s rodiči podívat v Berlíně a Postupimi, se svým manželem pak i v roce 1970, kdy už stála i berlínská televizní věž. Brunhilda pak v roce 1975 zažila kuriózní příhodu, která se stala v centru Jablonce nad Nisou. Tehdy k ní zezadu přistoupil neznámý pán a oslovil ji. Rozhovor vypadal nějak takhle: „‘Promiňte, prosím vás, nejste Hilda, za svobodna Bürgerová?‘

Maminka se na něj otočila a říká: ‚Jsem. A vy jste kdo?‘

Pán: ‚Já jsem tvůj bratranec Gert. Byl jsem malý, když nás odsunuli,‘“ přibližuje Hana Korcinová nečekané setkání s odsunutou částí rodiny usídlivší se v Meklenbursku.

„I po téměř třiceti letech ji poznal. Přijeli do Československa podívat se, kde bydleli. Jeho manželka pocházela zase z Proseče. Byli se podívat v Ruprechticích a jeli i do Jablonce, protože věděli, že tam bydlí jejich sestřenice. Ale nikdy by nepomysleli, že se takhle potkají na hlavní třídě. Viděli se poprvé a tím pádem jsme se spolu začali vídat,“ líčí Hana Korcinová.

Cítili při návštěvách Československa nostalgii? „To určitě ne. Přijeli a podívali se. Jediná teta říkala, že si to ještě jednou ráda prošla, ale už sem jet nechtěla s tím, že tuhle kapitolu v sobě uzavřela. Od roku 1938 na to hezký vzpomínky neměla. ‚Češi byli agresivní, ale my jsme nic neudělali, byly jsme jen děti‘, říkala. A v roce 1945 se situace opakovala. Už sem neměla chuť jezdit,“ říká.  

S darovaným povlečením je nechtěli pustit přes hranice

Hana Korcinová díky kontaktům s příbuznými na vlastní kůži poznala režim, který panoval na hraničních přechodech mezi Československem a tehdejší NDR. „Dnes si už lidé nejsou schopní uvědomit, jaké to bylo. Zaplať pánbůh jste do východního Německa nepotřebovali vízum, ale i celní prohlášení byla problematická. Dodnes si pamatuji, že jsme jeli do Německa a teta nám jako svatební dar koupila povlečení, jichž byl v sedmdesátých letech poměrně nedostatek. Když pak na hranicích přišla celní a pasová kontrola, celníci říkali, že tohle převážet nemůžeme. Oponovali jsme, že jde o svatební dar. Přesto nám ho vzali a cejchy poslali tetě zpátky. Za dva měsíce přijela a přivezla ho s sebou. Vezla si ho jako osobní povlečení na deky pro případ, že by někde přenocovala. Na hraničním přechodu mezi Děčínem a Bad Schandau jsme se vždy báli, co se jim zase nebude líbit,“ připouští Hana Korcinová.

Od roku 1967 pracovala v Bytexu a po mateřské v 80. letech přešla do Jablonexu. Odtud ji však donutili odejít, jelikož odmítala vstoupit do KSČ. Pracovat začala v podniku JAVOZ Jablonec a tam prožila i sametovou revoluci. „Svým způsobem mi připomínala rok 1968. Také nikdo nevěděl přesně, co se děje. Byli jsme v práci. Měli jsme rozhlas a z něj jsme zjistili, že se v Praze něco děje. Jenže to bylo každou chvíli, ale tentokrát to mělo rychlý spád.“

Statek zásoboval hospodu

A tehdy po sametové revoluci začala detailněji pátrat v rodinné historii. „Už když v roce 1984 zemřel tatínek, maminka mi říkala, že po něm zbylo spousta dokladů, ještě i z války: ‚Projdi si to a uvidíš, co by se s tím dalo dělat.‘ Vzala jsem si je, ale neměla jsem na to moc času. Až když v roce 1991 zemřela maminka, při vyklízení jejího bytu jsme našli další. Bratr mi řekl, ať si to nechám a dám to dohromady. Tak jsem začala pomalu hledat a sumírovat to. V tatínkově pozůstalosti byly například i pohlednice, které posílal rodičům z Mannheimu a Frankfurtu. Posílal jim peníze s tím, že by potřeboval poslat třeba košile a ponožky. Když si to čtete, začínáte si dávat dohromady, přemýšlíte, jaký měli těžký život,“ filozofuje.

Při zkoumání se vrátila do minulosti až na počátek 19. století. „Zjistila jsem, že příbuzenstvo ze strany mé maminky a mého prvního manžela pocházelo z jedné vesnice, která měla na počátku devatenáctého století padesát stálých obyvatel. Jedna strana tam měla hospodu a druhá statek, který dodával potraviny právě do té hospody. Najednou si uvědomíte tu provázanost, jak se nitky života začnou scházet k sobě, myslím, že žádné hranice ani jiné věci to nerozdělí,“ uzavírá Hana Korcinová. Její rodiče jsou toho nejlepším důkazem.