Radomír Kiss

* 1962

  • „Asi v roce 1983 se mi dostal do ruky pražský undergroundový časopis Vokno a kluci jsme dostali jediný výtisk. A mně přišlo líto, že jediný výtisk musí kolovat mezi tolika lidmi, tak jsem si pořídil psací stroj. A už nevím, od koho to byl psací stroj – jestli to bylo od rodičů, nebo někdo z kanceláře, nebo mi ho někdo dal, ale už si to nevzpomínám. A díky tomu psacímu stroji, byl psací stroj značky Consul, jsem měl opravdu dobrý – slušný průklep. Takže jsem byl schopen dělat deset kopií. Takže jsem přišel z práce anebo jsem nešel do práce, protože díky bytovému podniku, kde jsme měli jakoby v uvozovkách naděláno, jsem si dával vždycky ‚závazek‘, že udělám pět stran nebo pět až deset stran denně a aby to utíkalo – ten opis a aby byl co nejživější. Takže to byl, mám pocit, první opis – undergroundový časopis Vokno.“

  • „No byly výstavy, které byly oficiální, ale některé stály za to, protože většinu to organizovalo – bylo to prazvláštní, ale tak to bylo, že to organizoval nějaký předseda SSM k nezávislé kultuře. Tak třeba uspořádal někde v jejich klubu SSM výstavu malířů a grafiků. Občas se stávalo, že jsme na takovou výstavu narazili. Nebo jsem dělal jednu výstavu, když jsem dělal na bytovém podniku… Bytový podnik měl naproti autobusovému nádraží v Havířově takovou vilku, která se pronajímala na osobní oslavy zaměstnanců, tak tu jsem si pronajal a tam jsem dělal výstavu známého havířovského malíře, který se jmenoval Werich. Maloval olejem na záchodová prkénka. Takže jsme vlastně celý rodinný domek bytového podniku ověsili záchodovými prkénky, která byla pomalovaná olejem. Takže to byla první výstava, kterou jsem dělal, kterou jsem dělal v Havířově.“

  • „Tím, že starší kluci měli už zkušenost s psychiatrií nebo s hospitalizací na psychiatrii, tak nám dávali informace. Takže když si vzpomínám, když jsem přišel na první uzavřené oddělení, tak tam byla spousta pacientů, kteří byli duševně nemocní, ale mezi nimi byli i pacienti, kteří byli opravdu agresivní a snažili si to na těch nováčcích nějak vybíjet. Ale díky těm klukům, kteří tam byli před námi, tak nám řekli, že se musíme těm agresivním pacientům postavit, oni pak vycouvají a zklidní se a nechají nám jakoby otevřený pohyb a otevřené pole působnosti v těch místnostech a vůbec v léčebně.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 20.09.2025

    (audio)
    délka: 02:09:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ponížení na nádraží ho přivedlo k celoživotnímu boji za svobodu

Kiss Radomír v zimě na chatě (1986)
Kiss Radomír v zimě na chatě (1986)
zdroj: archiv pamětníka

Radomír Kiss se narodil 4. září 1962 v Českém Těšíně. Dětství prožil v nově budovaném Havířově, ale zásadní vliv na něj měla jeho babička Zuzana Byrtusová, u které trávil čas na statku v Třanovicích. Důležitý okamžik jeho života nastal v šestnácti letech v roce 1978, kdy ho na nádraží v Žilině bezdůvodně zadrželi a ponížili příslušníci Ochranné stráže železnic. Tato zkušenost v něm probudila celoživotní odpor ke komunistickému režimu a přivedla ho do undergroundové komunity. Aktivně se zapojil do protirežimních činností. Vyučil se elektrikářem. Aby se vyhnul vojně, předstíral schizofrenii. V Havířově opisoval a distribuoval samizdatový časopis Vokno a na babiččině statku uspořádal v letech 1982 a 1983 dva ročníky hudebního festivalu. V roce 1987 spoluzaložil dechovou kapelu Kmochova paralýza, kvůli které byl opakovaně vyslýchán Státní bezpečností. StB na něj založila svazek prověřované osoby, který se ale nezachoval. V listopadu 1989 se účastnil demonstrací. Je držitelem osvědčení účastníka třetího odboje a odporu proti komunismu. V roce 2025 žil ve Staré Červené Vodě, stále pracoval jako elektrikář, má dvě děti a šest vnoučat.