"Jeden kluk, byl nejstarší a byl zvědavý, co tam je za národ, a jak zastavil vlak, tak vystoupil. Nikdo nesměl vystupovat, ale on vystoupil a tam viděl nějakýho údržbáře, který ťukal kladivem na kola vlaku. A kluk šel za ním a pozdravil ho v našem nářečí 'dobro utro'. A ten dělník mu odpověděl 'dobré jitro', a tak kluk byl rád, že je v zemi, kde rozumíme. Přišel do vlaku, začal skákat radostí. Mluví jako my, nejsme v tom Maďarsku! To bude dobrý!"
"Oblečení - nás oblékli tak nic moc, přestože to bylo v březnu, ten odchod, takže byla ještě zima. Neměli jsme boty, někteří byli bosí a někdo měl opánky jenom, z vepřovice. Svetr mi pletla mamka, ten jsem měla, čepice žádné, na cestu měl každý plátěný pytlík a v něm chleba, vajíčka, prostě každý, co měl. Ale nic moc toho nebylo, ale tak brali jsme to tak, jak to je."
"No s tím narozením. Když jsme přijeli sem, tak jsme neměli žádné doklady, žádný rodný list, nic prostě. A tak nás na někdy napsali, podle zubů nebo podle toho, jak jsme se jim zdáli. Až po třiceti osmi letech se mně podařilo se dostat do rodné vesničky, kde jsem se podívala ještě do matriky, kdy jsem narozená. Tady jsem dostala takový prozatímní rodný list, který neodpovídal tomu datu, co jsem sepsala tady, tak jsem to potom přizpůsobila tomu rodnému listu z Řecka. Tam nebyl ani měsíc, ani den, akorát rok tam byl. Rok narození 35. My jsme doma vůbec narozeniny neslavili, slavili jsme jenom jmeniny a jenom některé, ale narozeniny se vůbec neslavily."
Eftichia Kiprovská, za svobodna Kostovská, se narodila 15. srpna 1935 ve vesnici Vrondero v severním Řecku. Rok jejího narození provázely nejasnosti, protože při příjezdu do Československa v roce 1948 s sebou neměla doklady a úřady určily její věk dle vzrůstu a zubů na rok 1937. Pravého roku narození se dopátrala až po své padesátce při návštěvě matriky v rodném městě. Rodina se řadila k makedonským Slovanům a ve vesnici se mluvilo makedonským dialektem. Eftichia Kiprovská navštěvovala školu asi jen dva roky, jednalo se o jednotřídku, kam chodily děti z celé vesnice. V březnu 1948 byla nucena opustit svoji rodnou vesnici v důsledku přibližující se občanské války. Spolu s dalšími 180 dětmi různého stáří se vydala na pochod k hranici s tehdejší Jugoslávií v domnění, že zde tři měsíce zůstane a pak se vrátí domů. Do Československa přijela v dubnu 1948 a své dospívání strávila v dětských domovech na Jesenicku a v Chrastavě na Liberecku. Vystudovala střední pedagogickou školu v Praze a pracovala jako vychovatelka v družině na Jesenicku i v Brně. Se svojí matkou se setkala až po šesti letech od odchodu z Řecka v Československu. K radosti rodiny se vdala za Makedonce, se kterým měla dvě děti. Rodnou vesnici poprvé navštívila až v roce 1986. V roce 2025 žila Eftichia Kiprovská v Brně, kam se v 70. letech přestěhovala z Jeseníku. Po celý život byla činná v řecké komunitě, kde se podílela na kulturním životě, a udržovala styky s rozsáhlou rodinou i krajany, se kterými do Československa přišla.
