Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eftichia Kiprovská (* 1935)

• za svobodna Kostovská, narozena 15. srpna 1935 ve Vronderu, vesnici v severním Řecku, přesný rok narození se však dozvěděla až po padesátce při návštěvě rodné vesnice

• rodina se řadila k makedonským Slovanům a mluvila makedonským dialektem

• před příjezdem do Československa roku 1948 navštěvovala pamětnice základní školu pouze dva roky, byla to jednotřídka pro všechny děti z vesnice

• v březnu 1948 byla nucena odejít z rodné vesnice před blížící se občanskou válkou

• tehdy asi dvanáctiletá Eftichia Kiprovská se domnívala, že v tehdejší Jugoslávii stráví cca 3 měsíce a pak se vrátí domů

• do Československa přijela v dubnu 1948 a své dospívání strávila v dětských domovech na Jesenicku a v Chrastavě na Liberecku

• vystudovala střední pedagogickou školu v Praze, po maturitě se přestěhovala na Jesenicko, kde pracovala jako vychovatelka v družině

• se svojí matkou se v Československu shledala až po šesti letech od odchodu z Řecka

• po celý život pracovala jako vychovatelka v družině na Jesenicku a v Brně

• rodnou vesnici navštívila poprvé v roce 1986

• podílela se na kulturním životě v řecké komunitě a udržovala styky s rozsáhlou rodinou i s krajany, se kterými do Československa přišla

• v roce 2025 žila Eftichia Kiprovská v Brně

Eftichia Kiprovská se na cestu z rodné vesnice Vrondero na severu Řecka vydala v březnu roku 1948. Byla zařazena do skupiny s ještě dalšími 22 dětmi, z vesnice Vrondero ve stejný čas odcházelo 8 skupin a celkem 181 dětí. „Neměli jsme boty, někdo byl bosý a někdo měl opánky z vepřovice,“ popisuje tehdejší cestování „nalehko“ pamětnice. Ta měla svetr, který jí upletla maminka, pak šátek, kluci sem tam čepici. „Nebyli jsme moc oblečení na to, že ještě byla zima,“ vzpomíná Eftichia Kiprovská. Z rodného domu si v plátěném pytlíku na cestu nesla chleba, vajíčka a pár drobností. „Moc toho nebylo, ale brali jsme to tak, jak to je,“ říká pamětnice věcně. Loučení s maminkou nebylo nikterak tklivé, jelikož dospělí dětem říkali, že za tři měsíce budou zpět. „Slibovali nám, že tam budou sladkosti a budeme jíst marmeládu, to jsme z domova neznali a na sladké jsme se těšili,“ směje se Eftichia Kiprovská. Děti ve skupinách putovaly na určené hraniční přechody několik dní. Velká část pochodu se odehrávala hlavně v noci, kvůli strachu z letadel, přes den se děti ve vesnici po cestě natáhly na zem a odpočinuly si. Skupina pamětnice dorazila do tehdy jugoslávské vesnice Dolno Dupeni a odtud do vesnice Ljubojno, kde byly děti ubytovány v rodinách cca na týden. Ve vesnici fungoval také Červený kříž, díky kterému děti dostávaly teplé jídlo 1x denně do ešusů. „V rodinách jsme jídlo nedostávali, chodili jsme na šťovíky, protože bylo jaro a byl hlad. Šťovíky jsme znali z domů, tak jsme se pásli,“ usmívá se pamětnice nad situací, která tehdy moc veselá nebyla. Po týdnu skupiny dětí naložili do nákladních aut a převezli je na shromaždiště. „Vzpomínám si, že tam bylo strašně moc dětí z celé oblasti,“ popisuje Eftichia Kiprovská. „Naložili nás do dobytčáku, celou tu naši skupinu, a tak jsme seděli a cestovali. Bylo to poprvé, co jsme viděli vlak, ale to cestování moc pohodlné nebylo,“ líčí pamětnice zážitek z cesty Evropou. „A marmeládu? Na tu už jsme dávno zapomněli!“ dodává Eftichia Kiprovská. 

V Budapešti vlak zastavil a děti byly posypány bílým práškem proti parazitům. „Měli jsme strach, protože jsme té řeči vůbec nerozuměli,“ vypráví pamětnice. To se však naštěstí mělo změnit. „Vlak zastavil v Mikulově, ještě jsme nemohli vystupovat, ale jeden chlapec byl zvědavý, vystoupil ven a pozdravil údržbáře, který šel kolem, v naší řeči, tzn. v makedonském nářečí ‚dobro utro‘. Muž mu pozdrav opětoval slovy ‚dobré jitro’ a my jsme se rozveselili, protože jsme pochopili, že jsme v zemi, kde nám lidé budou rozumět,“ usmívá se i po letech nad vzpomínkou Eftichia Kiprovská. Ta do tehdejšího Československa přijela v dubnu 1948 a v záchytném táboře v Mikulově strávila asi 14 dní. „Dali nám do ruky chleba s tvarohem, to nám strašně chutnalo. Kluky ostříhali dohola a osprchovali, holky pak šly do sprch zvlášť. Oblečení jsme dostali nové, to naše hned pálili v kamnech. Dostali jsme i boty, dřevené s páskem,“ vzpomíná na první dny v zemi, která se jí po zbytek života stala domovem. Z Mikulova pamětnici i s dalšími dětmi odvezli do sběrného tábora v Brně - Maloměřicích, kde na krk dostala aluminiovou známku. „Ta moje měla číslo 197. Čísla jsem poznala, ale nevěděla jsem, co znamenají,“ vysvětluje Eftichia Kiprovská. 

Prostý život v Řecku

Eftichia Kiprovská, dívčím jménem Kostovská, se narodila v roce 1935 Jordaně a Borisovi Kostovským jako nejstarší ze čtyř dětí. Po příchodu do Československa v roce 1948 s sebou Eftichia neměla žádné doklady, podle kterých by se datum narození dalo určit. Stáří dětí tehdy úřady odhadovaly podle zubů a vzrůstu a Eftichii takto určili rok narození 1937. Když pak v roce 1986, tedy po skoro čtyřiceti letech od svého odchodu, navštívila matriku v rodné vesnici, zjistila Eftichia Kiprovská, že se narodila roku 1935, a údaje v české občance pak korigovala podle údajů z řecké matriky. „V Řecku jsme ale narozeniny nikdy neslavili, jenom jmeniny, takže vlastně nevím ani den a měsíc, kdy jsem se narodila,“ kroutí hlavou pamětnice. 

Celá široká rodina žila ve vesničce Gražděno, řecky Vrondero, u hranic s Albánií a kousek od břehů Malého Prespanského jezera. V regionu se mluvilo dialektem severní Makedonie, řečtinu se pamětnice učila během dvouleté školní docházky v místní jednotřídce. Rodina byla nábožensky založená a ctila svátky v pravoslavném ritu. Tři mladší bratři se jmenovali Vangel, Stilijan a Tome, ten zemřel ve dvou letech. „Pamatuji si, že měl hodně nafouklé bříško, později mi doktorka tady v Česku řekla, že to mohlo být slepé střevo,“ vzpomíná pamětnice. V okolí lékařská péče dostupná nebyla, ale jako děti bývaly prý zřídkakdy nemocné. „Jedli jsme hodně zeleniny a pořád jsme lítali venku bosí, ani v zimě jsme boty nenosili, takže jsme byli otužilí,“ popisuje Eftichia Kiprovská. 

Ta i spolu se svojí širokou rodinou bydlela v jednom hospodářství. „Bydleli jsme se dvěma tatínkovými bratry a jejich rodinami,“ vzpomíná. Otec pracoval jako krejčí ve vesnici a jinak se i spolu s matkou, bratry a jejich rodinami staral o četné polnosti, hospodářství, hospodářská zvířata apod. „Vše se dělalo ručně v primitivních podmínkách,“ popisuje pamětnice. Jako příklad uvádí nošení vody. „Ve vesnici byly dvě studny s pitnou vodou. Ta se nosila v nádobách na hlavách jako někde v Africe,“ líčí pamětnice. Elektřina ve vesnici nebyla, svítilo se petrolejkami, oheň se zatápěl v krbu a spalo se na rohožích na zemi, polštáře byly vystlané slámou. 

Asi v sedmi letech nastoupila Eftichia Kiprovská do školy, místní jednotřídky, kam se scházely všechny děti z vesnice. Tam se pamětnice také poprvé začala učit řečtinu, vzdělání však netrvalo dlouho, asi rok nebo dva. Školní docházka nebyla povinná a děti musely pomáhat na poli, takže o výuku ani rodiče neměli zájem. 

V roce 1947 umřel otec pamětnice, Boris Kostovský. Co bylo příčinou jeho úmrtí není pamětnici známo. Po vypuknutí občanské války spousta mužů z příbuzenstva odešla bojovat do hor mezi partyzány. „Odešel i bratranec, kterému bylo čerstvých patnáct let. Od patnácti let brali. Kdo tehdy odešel bojovat, už se nevrátil,“ popisuje pamětnice situaci, která předcházela jejímu odchodu. Prozatímní řecká vláda rozhodla, že děti musejí z regionu dočasně odejít. Děti byly rozděleny do skupin a každá ze skupin měla svoji „pečovatelku“, dívku okolo dvaceti let, ideálně v příbuzenském vztahu s dětmi ve skupině, která je měla na starosti a měla za ně odpovědnost. Nejmladším dětem ve skupině Eftichie Kiprovské bylo okolo dvou let, těm starším pak okolo patnácti. 

Tour po dětských domovech

Ze seřadiště v brněnských Maloměřicích putovala pamětnice do řeckého dětského domova v Uničově. „Tam jsme dostali učitele, jmenoval se Růžen, který uměl makedonsky, a učil nás tu řeč číst a psát. Pak se k makedonštině přidala řečtina, rok na to přišla čeština i s latinkou. Čtveřici jazyků pak završila ruština. „Byli jsme malí hrdinové, co jsme se všechno naučili. Za vzdělání jsme ale byli rádi, byli jsme pilní a svědomití,“ líčí pamětnice první měsíce v Československu, kdy kromě jazyka pro ni bylo nových spousta věcí – třeba knedlíky nebo stolování s příborem. „Pořád se něco dělo a pořád bylo něco nového, že jsem si po domově ani moc nestýskala, až snad poprvé za půl roku,“ vypráví pamětnice. 

Tu po roce v řeckém dětském domově, kde byla skupina z vesnice pospolu, přesunuli do dětského domova v Sobotíně. „Byly tam tři budovy chlapecké a tři dívčí, nejstarší děti ale dali na vyučení nebo dívky šly pracovat do textilek v Ústí nad Orlicí. A ty nejmladší děti, mezi nimi i mého bratra, přesunuli do dětského domova v Melči u Opavy,“ popisuje pamětnice další stěhování, které mělo za následek roztržení skupiny. Oddělení od bratrů pamětnice nesla nelibě, dle jejích slov jí ale nic jiného nezbývalo a časem si zvykla. V řeckém dětském domově v Sobotíně pobývala pamětnice v letech 1949–1951.

Ze Sobotína byla Eftichia Kiprovská přesunuta do Chrastavy u Liberce, kde byl tzv. výběrový dětský domov, kam přesunuli lepší žáky z řeckých dětských domovů po celé republice. „Museli jsme zvládnout dva ročníky za jeden rok. Osmou a devátou třídu jsem musela absolvovat v jednom roce,“ vypráví pamětnice. „Dostávali jsme druhou večeři, protože jsme se po standardní večeři, která byla v 19:00, ještě učili do desíti do večera. Druhá večeře tak byla ve 21:00.“ 

V Chrastavě pamětnice navštěvovala základní školu spolu s českými dětmi, aby si zlepšila češtinu. „Ty se s námi nějak moc nebavily, my jsme byli jinačí, ale neposmívaly se nám,“ vrací se pamětnice ve vzpomínkách. „Také si vybavuji, jak nám jeden pan učitel dokola vysvětloval jehlany a kvádry, já jsem tomu nerozuměla, protože jsem česky moc neuměla. On už byl úplně bezradný a říkal: ‚Já za to nemůžu, vy za to nemůžete, tak kdo za to může?!‘ a odpověděl si sám. ‚Fašismus!‘“ usmívá se při vzpomínce Eftichia Kiprovská. 

Ta byla po roce v Chrastavě přidělena na studia střední školy pedagogické do Prahy, kde studium zakončila maturitou v roce 1956. Vzpomíná na obtížné začátky, kdy se skupinou dívek z Chrastavy přijely do Prahy – všechny ve stejném oblečení a s drobným stipendiem v kapse. 

S maminkou jsem se shledala až po šesti letech 

Matka pamětnice, Jordana Kostovská, byla součástí řecké demokratické armády. „Pomáhala nosit raněné a starala se o ně,“ popisuje pamětnice. Po prohrané válce Jordana Kostovská odešla do Maďarska, odkud se přes Červený kříž v rámci slučování rodin dostala až do Československa. „Jak to dokázala, nevím, protože moje matka byla negramotná,“ líčí pamětnice strastiplnou cestu za shledáním. 

Do sběrného tábora v Těchoníně v podhůří Orlických hor nejprve přicestovala babička a teta pamětnice, které se z Řecka dostaly přes Gibraltar do Polska. „Cestovali s dobytkem v podpalubí, prý to byla strašná cesta,“ popisuje pamětnice. Ta se později ve stejném táboře setkala i se svojí matkou, která dostala umístěnku do Krnova, kam se po maturitě přestěhovala i Eftichia Kiprovská, aby se o matku mohla starat. Zde také v roce 1957 nastoupila do družiny v místní škole, kde pracovala až do roku 1962. 

Svého manžela potkala Eftichia Kiprovská skrze tetu, která na návštěvu pozvala svého bratrance a jeho kamaráda. S Jovanem Kiprovským si padli do oka, a tak byla svatba do roka – 17. prosince 1961. „Rodina byla ráda, že jsem si vzala Makedonce, byl to pro ně předpoklad, že si budeme dobře rozumět,“ popisuje pamětnice a dodává, že se na sebe s manželem vzájemně vyptali v řecké komunitě, a protože byly reference dobré, se svatbou nijak neotáleli. 

Manželům se narodily dvě dcery, první ještě v Krnově a druhá v Jeseníku, kam se mladá rodina přestěhovala a kde bydlela dalších deset let. Poté dostali manželé Kiprovští přidělený byt na vznikajícím sídlišti v Brně – Bohunicích, kde Eftichia Kiprovská bydlí doposud. Práce ve školství ji pohltila a pamětnice tak celý svůj pracovní život strávila jako vychovatelka v družině – v Krnově, v Jeseníku a pak i v Brně. 

Do rodné vesnice se Eftichia Kiprovská poprvé vydala s dcerou až v roce 1986. „Z původních deseti domů naší rodiny nestál ani jeden,“ smutně vypočítává. „Zůstala jen venkovní pec, kam jsme chodili péct chleba,“ popisuje zkázu. „Vesnice je ale obydlená, řecká vláda do ní přesídlila pastevce od jónského moře. Ti se ale neumějí starat o půdu, tak jen pasou ovečky a z toho žijí,“ popisuje proměnu, kterou její rodná vesnice prošla.

V roce 2025 žila Eftichia Kiprovská v Brně. Celý život byla aktivní v řecké komunitě, podílela se na jejím kulturním životě a udržovala styky s rodinou i dětmi ze skupin, se kterými do Československa přišla. Každý rok na Silvestra si s krajany připila „Tou chrónou stin Elláda“, což v překladu znamená „Příští rok se sejdeme v Řecku“. O osudy řecké komunity v Česku se zajímá i nadále, za svůj domov však považuje Českou republiku.