Denis Keefe

* 1958

  • „Je zajímavé, když se podíváte zpátky do 80. let, kdybyste se zeptali většiny lidí ve Spojeném království na rok ´68, jejich okamžitá reakce by směřovala k událostem ve Francii, které, upřímně řečeno, byly mnohem méně významné, avšak jaksi více přitažlivé. Já jsem věděl o roku 1968, byl jsem už dost starý – deset let – a pamatuji si, že jsem viděl záběry v televizi. To byla nejspíše jediná věc, kterou jsem o Československu věděl, když mi bylo řečeno, že tam budu pracovat. Dali mi šest měsíců na studium jazyka, než jsem přijel do Prahy. Přirozeně, v těchto šesti měsících jsem zjistil mnohem víc o té zemi.“

  • „Ekonomický faktor byl velice důležitý, ale domnívám se, že se jednalo o symptom širšího selhání. Tento systém prostě nebyl schopen zajistit lidem naplnění jejich tužeb, ať již jakýchkoli. A když se něco zvrtlo, tíhnul k násilí proti vlastním lidem. To bylo prostě neudržitelné. V té době [1989] jsme samozřejmě byli fascinováni rychlostí a dramatem toho, co se dělo. Bylo možno skutečně vidět lidi, jak fyzicky přecházejí hranice. Ale přesně toto za tím stálo: komunistický systém nebyl schopen naplnit očekávání lidí a dostal se do slepé uličky.“

  • „Podstata celého úkolu, který jsem dostal, spočívala v tom, že na začátku 80. let byl kontakt mezi Chartou 77 a dalšími disidenty a západními ambasádami, včetně té naší, spíše slabý. V Londýně bylo rozhodnuto, že je třeba vytvořit kontakty s Chartou 77 a disidentským světem. A bylo jasné, že jádro úkolu, který jsem dostal, bylo vytvořit lepší síť kontaktů. Na tom jsem pracoval většinu svého času v Praze. Byla to obrovsky zajímavá a ohromě silná zkušenost, která, myslím si, na mně zanechala stopu do konce života.“

  • „V 80. letech byl počet lidí na britské ambasádě zhruba stejný: bylo jich asi dvacet, dvaadvacet. Ale velká část z těchto lidí v 80. letech byly bezpečnostní složky, komunikační specialisté – protože pro nás bylo velice složité technicky pracovat. Počet lidí, kteří dělali diplomacii, byl velmi malý. Když jsem se v 90. letech vrátil, nepotřebovali jsme mnoho stráží a bezpečnostních složek. Byli jsme schopni pracovat otevřeně a svobodně. A tak jsme měli více diplomatů a stýkali jsme se s širší vrstvou české společnosti.“

  • „Ona [česká společnost] je v mnohém odlišná od britské společnosti. Avšak jsou tam některé podobnosti: velice ironický smysl pro humor je nám například společný. Celý ten životní styl založený na chataření na venkově je velice podstatný a docela dost odlišný od čehokoli v Británii. A přirozeně byl velmi podstatný z hlediska kontaktu s disidentským světem, protože mnoho z nejsvobodnějších a nejzajímavějších rozhovorů se událo na chalupě či chatě někde v lesích. Mnoho rozhovorů se také odehrálo ve sklepích vládních budov, kde někdo pracoval jako topič.“

  • „To byla éra, kdy byl vynalezen osobní počítač. Já jsem asi v roce 1986 přivezl do Prahy jeden z prvních dostupných osobních počítačů. Byl tehdy považován za tak pokročilý, že jsem si musel obstarat exportní licenci ve Spojeném království, abych jej mohl vzít za železnou oponu. To byl stroj s deseti megabyty paměti. Takže, jak jsem říkal, byl tam značný rozdíl v materiální oblasti.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    ???, 01.10.2009

    (audio)
    délka: 49:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Komunistický režim prostě nebyl schopen dostát potřebám lidí, a dostal se tak na konec své cesty

keefe80's.jpg (historic)
Denis Keefe
zdroj: Denis Keefe

Denis Keefe se narodil v roce 1958 v Anglii. Vystudoval klasickou filologii na Cambridgi a Oxfordu. Protože jej zajímaly jazyky a cizí kultury, vstoupil do Britské zahraniční služby. Bylo rozhodnuto o jeho umístění do Československa. Během půl roku se měl naučit základy jazyka i reálií o zemi, o níž toho do té doby věděl jen velmi málo. Do Prahy přicestoval na podzim roku 1984 se zásadním úkolem: vytvořit do té doby prakticky neexistující síť kontaktů mezi ambasádou a disidenty. Denis Keefe začínal v podstatě na zelené louce. Prvním člověkem, kterého oslovil, byl Václav Benda. Přes něj se dostal k mnoha dalším lidem z disentu. V momentě, kdy byly kontakty navázány, otevřely se další možnosti. Britové chtěli zejména projevit solidaritu s nespravedlivě perzekvovanými lidmi, a tak pan Keefe například osobně navštěvoval soudní procesy, samozřejmě jen v případech, kdy o to postižení měli zájem. Několikrát mu však policejní jednotky  v přístupu do síně fyzicky zabránily. Na ambasádě v Praze pracoval do roku 1988. V době, kdy opouštěl Prahu, byl Denis Keefe podle svých slov optimistou. Uvědomoval si čím dál větší hospodářskou převahu západních zemí. Tak závratně rychlý konec komunismu však nečekal. Po pádu železné opony se stal členem týmu vyjednávajícího možnost znovusjednocení Německa a podílel se na rozhovorech známých jako „2+4“. Do České republiky se vrátil na konci 90. let, kdy vedl misi, jejímž cílem bylo připravení země pro vstup do NATO a později i EU. Od roku 2007 je Denis Keefe velvyslancem Spojeného království v Gruzii.