Marie Kavková

„Já jsem se vyučila kuchařkou, poté jsem si udělala maturitu, ve dvaceti dvou letech jsem odmaturovala. A mezitím jsem od sedmnácti let asi do devatenácti jezdila do Ledče nad Sázavou, v hotelu jsem tam vařila jako kuchařka. A přitom jsem jezdila pořád do Prahy, jednou za čtrnáct dní. A potom v devatenácti jsem se vdala, což se nepovedlo. Potom jsem chodila do Vulkánu, tam jsem vařila v závodní jídelně. Tehdy jsme nesměli vynechat ani jeden den nezaměstnanosti, to jste musela pořád být zaměstnaná. Tam jsem dělala v jídelně, poté jsem odešla na mateřskou a byla jsem tři roky doma. Po třech letech jsem šla do kanceláře. Naše matka tam dělala mzdovku a já tam dělala nějakou práci taky, to už jsem měla maturitu. A potom, když jsme odešli z Kralovic a byli jsme tady v Benešově, tak jsem si podala přihlášku do nemocnice na finanční účtárnu. A mezitím, než mě vzali, jsem chodila do mlékárny. Byla tady na rohu, jak se jde ke Konopišti. Byla jsem tam dva měsíce u mléka, něco jsme tam dělali. A pak mě vzali, tak jsem šla do té nemocnice, tam jsem byla až do důchodu.“

„Potom už jsme věděli, že se budeme muset stěhovat z Kralovic, tak jsme zase... naši, můj tatínek, do bytovky se jim nechtělo, ani mamince. Tak jsme létali zase po republice, různě sháněli barák. Ale peníze jsme neměli, takže my jsme vlastně čekali na to, říkalo se, že nám ten barák vrátí a že nám dají nějaké peníze. Tak proto jsme v Kralovicích byli až do posledka, až v roce 1971 jsme se sem stěhovali, v roce 1972 už to tam zatopovali. Takže my jsme vlastně tam žili v rozbořených Kralovicích pomalu. To nebylo příjemné. A ještě jsme ten svůj barák bourali, oklepávali cihly a vozili to někam do stodoly, abychom zachránili aspoň něco. Protože naši pořád nevěděli, jestli nebudeme třeba ty cihly potřebovat, kdybychom něco stavěli. Tak se to tam schovávalo. A ještě různé věci, tam toho bylo strašně moc, v té živnosti, i ty stroje taky tam odvezli. A nakonec to dopadlo tak, že jsme se do Benešova přihlásili na bytovku, protože už jsme neměli jinou možnost a barák se nekoupil. Byly to takové zmatky. Byli jsme z toho vlastně všichni špatní, naši šli do bytovky, ale neradi.“