Petr Hromádka

* 1958

  • „Tak to začalo vznikat. A najednou – proč nevytvořit kapelu a proč vytvořit kapelu. My jsme byli takoví kluci – teď mluvím trochu s nadsázkou – jakoby nepraktičtí, a nebyli jsme jakoby sociálně silní, nebyli jsme ti rockeři, kteří prostě přijdou… A tak jsme si říkali, že člověk snáz sbalí holku, když bude hrát v nějaké kapele, což může fungovat. Ale když člověk vytvoří kapelu nějakou – Ještě jsme se nedohodli nebo takovou kapelu, která hraje takovou hudbu, tak holku nesbalí. Měli jsme kamaráda, který byl – jak se to řekne – sociálně silnější. Ten nám domluvil vystoupení v Benátkách, ale ne v Benátkách nad Jizerou, ani ne nad Jizerou, ani ne v těch slavných Benátkách. To byla taková hospoda, která měla jako většina hospod malý sál. A tam jsme měli první vystoupení. Tam nebyla žádná aparatura. Byl to takový spíš happening, výtvarně, hudebně, provokativní. Ten kamarád měl nějaké holky, které tam tedy přišly, ale my jsme byli staří kluci, nám bylo přes dvacet. Holkám se to samozřejmě nelíbilo, protože tam už byly nějaké ty texty a takové proplétané melodie těch dvou kytar. Někdo to nazval, že mu to připomíná Beefhearta. Částečně ano, částečně ne. Tehdy to bylo naše první vystoupení.“

  • „Nechtěli, abych měl delší vlasy. Byl jsem jednou donucen jít k holiči, od kterého jsem utekl. Nechtěli, abych nosil džíny. Džíny jsem si vyvzdoroval až v nějakých sedmnácti, až ve třetím ročníku na gymplu. Všichni je měli, já jsem z toho byl nešťastný. Poslouchal jsem muziku doma. To byla taková příhoda. Vždycky, jak matka byla na ten pořádek, když jsem měl ty Purply a všechny ty kapely, tak vařečky, takhle polštáře, které jsem se potom snažil uklidit. Otec měl takovou diplomatku a igelit. To jsem si dal na postel, kde jsem spal. Tak to bylo Hi-hat, ten igelit byl rytmičák, přechod byl vycpaný polštář. Měl jsem takové papuče jako šlapák. Když naši nebyli doma, když jsem přišel ze školy, tak jsem si zabubnoval. A jednou přišla matka, to hrálo poměrně nahlas, tak jsem měl utrum. Ona říkala, že tady vířím prach. To nikoho nenapadlo, že mě to zajímá, jenom vířím prach. Tak jsem to musel uklidit. Ten magnetofon mně byl odebrán a tak dál…“

  • „Pro mě bylo vůbec největší zjevení, právě u toho Ondry Hájka, který bydlel o patro výš, ten měl jednoho kamaráda, ten se jmenoval Jan Sobola. Já jsem potom zjistil, že vlastně chodí k nám na gympl, chodil do stejného ročníku, ale byl takový vyspělejší. Byl to takový člověk, který byl schopen vypít deset piv, byl nesmírně sečtělý. On skončil neslavně. To byl předčasně vyspělý člověk, který prostě nebudoval, nerozvíjel se a který nám doporučoval knihy. A on říkal: ,Prosím tě, já znám jednu kapelu, kde hraje – je tam nějaký člověk z Panamy, je tam člověk, který je z Anglie, nějaký Američan, je tam Ir a je tam Čech. Ta skupina se jmenuje Mahavishnu.' Mahavishnu Orchestra, kde hrál samozřejmě Jan Hammer. Měl pravdu, že John McLauglin je Welšan, Rick Laird Ir, Jerry Goodman je Američan a Billy Cobham Panamec. Když jsem to slyšel, on mně pustil tu nahrávku, já jsem si to u toho Ondry poslechl. To bylo něco tak tajemného, to byl druhý ročník na gymplu, to mi bylo šestnáct. To mi úplně obrátilo panorama mého života. To bylo něco, byť to bylo instrumentální, byť tam nebyl zpěv, bylo to energické, neuvěřitelně komplikované, nerozuměl jsem tomu. Rytmicky to mělo liché metrum, liché rytmy. Bylo to neuvěřitelně spirituální. McLauglin studoval východní náboženství. Byl to pro mě neprobádaný svět, kde se spojovala etnická muzika a jazz. Improvizace. Prostě velmi přísně napsané. Slovo dráždivost. Byla tam dráždivost a tajemno. Že to je všechno za tou bariérou vědomí. Dodnes to na mě tak působí. Že to je něco, kam každý nemůže. Že k tomu se musí člověk prokousat. Já jsem potom některé ty věci měl v notách, a to je to, co jsem si samozřejmě osvojil léty hudební praxe. Už jsem k tomu došel, bylo to vlastně neuvěřitelně revoluční.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Brno Královo Pole, 22.07.2025

    (audio)
    délka: 02:13:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vždycky jsem se učil od lidí, které jsem potkal, a od hudby, která mě formovala

Petr Hromádka před svým bytem, 1989
Petr Hromádka před svým bytem, 1989
zdroj: archiv pamětníka

Petr Hromádka, hudebník, skladatel a spoluzakladatel brněnské kapely Ještě jsme se nedohodli, se narodil 31. srpna 1958 v Brně, kde strávil celý život. Pocházel z hudební rodiny – jeho pradědeček Antonín Hromádka byl chorista na Petrově a souputník Leoše Janáčka, dědeček Jaroslav Hromádka byl advokát, pěvec – basista a vášnivý klavírista. Otec Pavel pracoval jako stavební inženýr, matka Lada rozená Świrková byla uznávanou oční lékařkou. Dětství prožil na Slovanském náměstí v Brně. Hudební základy získal už v dětství, ale jeho skutečný zájem o hudbu se naplno probudil ve 14 letech, kdy objevil rockové a jazzové nahrávky (Deep Purple, Led Zeppelin, Mahavishnu Orchestra). K hudbě jej vedl varhaník Stanislav Kostka Vrbka, u kterého studoval improvizaci a hru na klavír. V 70. letech studoval na gymnáziu na Slovanském náměstí, kde se seznámil s přáteli, s nimiž v roce 1980 založil kapelu Ještě jsme se nedohodli. Skupina se stala součástí brněnské alternativní scény, hrála experimentální rock a musela často vystupovat pod jiným názvem, aby se vyhnula zásahům úřadů a policie. Koncerty, na kterých skupina hrála, byly často zrušeny či zakázány. Po maturitě pamětník krátce studoval medicínu a poté Pedagogickou fakultu, ale ani jednu školu nedokončil. Pracoval jako sanitář a v dalších profesích, věnoval se skládání hudby. Spolupracoval s divadelním souborem Ochotnický kroužek, kde hrál jako herec a pro který tvořil scénickou hudbu. Po roce 1989 pokračoval v komponování scénické hudby a příležitostně vystupoval s kapelou. Hudbu vnímá jako osobní výpověď a celoživotní vášeň. Ve svých vzpomínkách často připomíná rodinné hudební dědictví a undergroundovou atmosféru normalizace. V době natáčení rozhovoru, v červenci 2025, žil a tvořil Petr Hromádka v Brně.