Zdeněk Hlačík

* 1935

  • „Dělal jsem všechno pro to, abychom po revoluci zůstali státní podnik, ale to se nepovedlo. Protože bylo možno udělat akciovou společnost v kupónové privatizaci a všude se to propagovalo, tak jsme vsadili na toto. Na ministerstvu zemědělství jsem neuspěl, ale dostal jsem se až k ministru privatizace Tomáši Ježkovi a ten nakonec podepsal tu akciovku. Muselo se to veřejně vyhlásit a já jsem risknul, že je tady v republice řada lidí, kteří mají koně rádi. A stalo se to, že jsme najednou měli dva a půl tisíce akcionářů, kteří do toho dali svoje kupónové knížky a věděli, že z toho nedostanou ani korunu zpátky. Hřebčín od roku 1989 zápasil o to, aby se udržel“.

  • „Jak Němci ustupovali, tak museli někde zastavit a přenocovat, aby mohli zas postupovat dál. Nebo taky dělat nějakou obranu. Ne že by u nás bydleli, ale my jsme měli velký dvůr, tak se nastěhovali tam a na ulici postavili děla. Otec měl hrozný strach, protože před domem jedno dělo bylo a kdyby začali Sověti útočit, tak mohlo k něčemu dojít. Ale pak to zabalili a zase odjeli. Když Němci odjížděli, tak před domem ležel kůň, který byl schvácený a nemohl postupovat dál. Německý voják vytáhl pistoli a chtěl ho zastřelit. Já jsem to viděl a obrátil se na otce. Ten německy neuměl, ale měl v kapse cigarety, tak šel a tomu Němci je nabídl. On to vzal, mávl rukou, odjel a koně tam nechal. Toho jsme pak dopravili k nám do dvora a starali jsme se o něho. Měli jsme ho možná rok a potom jsme ho jako válečnou kořist museli vrátit armádě.“

  • „Můj první vjem byl takový, že otec odcházel s hnědým kufrem a moje matka velice plakala. To byla mobilizace [1938]. Vyprávěl mi, že byl ve Frývaldově, to je dnešní Jeseník. Byli na Šeráku zakopaní v lese. Nakonec se vraceli domů a mezitím se narodila moje setra, než otec přišel. Další můj zážitek byl, že jsem byl u babičky, my jsme říkali u stařenky. Padal sníh, bylo takové mlhavé počasí a okolo oken jela kolona vozů tažených koňmi a na těch vozech byli vojáci. To byli Němci, když nás obsazovali. Já jsem to tenkrát nevěděl a pořád jsem tam na okno lezl a babička mě tahala pryč, protože měla strach.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zlín, 23.03.2024

    (audio)
    délka: 02:11:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Koně mě provázejí celý život

Četař absolvent Zdeněk Hlačík
Četař absolvent Zdeněk Hlačík
zdroj: Archiv pamětníka

Zdeněk Hlačík se narodil 7. září 1935 v obci Vrbátky poblíž Prostějova, kde jeho rodiče Josef a Aloisie Hlačíkovi vlastnili středně velký zemědělský statek. Odmalička tak vyrůstal v prostředí, které utvářelo jeho celoživotní vztah k zemědělství a chovatelství, především pak ke koním. S nimi se setkával na statku a vídal je také u vojáků německé i sovětské armády za druhé světové války. Studoval na Vyšší rolnické škole v Olomouci a na Vysoké škole zemědělské v Brně. V roce 1948 se zúčastnil prvního poválečného a na dlouhou dobu též posledního všesokolského sletu. Díky jeho zájmu o koně začal pamětník po vojně pracovat jako zootechnik v hřebčíně v Netolicích na Šumavě. Na jaře roku 1968 tam na doporučení svého předchůdce převzal funkci ředitele. V období nadějných společenských reforem splnil i nutnou podmínku a vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). Kvůli nesouhlasu s invazí vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následnou normalizací byl odvolán a v roce 1973 odešel pracovat do tlumačovského hřebčince jako šlechtitel koní. Po třech letech převzal funkci ředitele hřebčína v Napajedlích, kde působil 30 let. Má velkou zásluhu na zachování tamního chovu plnokrevníků i po privatizaci v 90. letech. V době natáčení v roce 2024 se aktivně zasazoval o jeho znovuobnovení.