Raúl González González

„Když mě propustili z vězení, začalo to se mnou jít z kopce. Vrátil jsem se k opravám elektroniky, neustále jsem pracoval. Do mé dílny přicházeli všechny možné tipy lidí – policisté, lidé pracující pro vládu, prostě všichni. A nebylo to jen tak náhodou… v širokém okolí jsem vešel ve známost jako ten nejlepší opravář. Každý, kdo něco potřeboval, sháněl se po mně. Měl jsem tu práci rád a vzdělával jsem se. Začínal jsem s opravami ruských rádií a zahraničních televizorů. S postupem času se začaly objevovat přehrávače kazet, takže jsem se to naučil i já, a nakonec se vyrojily přehrávače cédéček. I tomu jsem časem přišel na kloub a mohl jsem začít opravovat autorádia. No a právě kvůli tomu ke měn přicházelo tolik policistů a lidí pracujících pro vládu. Přicházeli ale obecně úplně všichni, dokonce i lidé z venkova se svými autorádii. Pozoroval jsem všechny ty lidi, a jak jsem je tak poslouchal, začalo mi docházet, jak je všechno totálně prolezlé korupcí. Ti policisté a úředníci si často v dílně pouštěli ústa na špacír. Mysleli si, že jsou nedotknutelní. Já jsem si o tom všem dělal obrázek a začal jsem se tím zabývat. Když zjistili, že chci proti tomuhle všemu bojovat, vymysleli si na moji manželku falešné obvinění. Dostala pět let vězení za obchod s lidmi a kuplířství. Přitom v té době se v oficiálních sdělovacích prostředcích neustále mluvilo o tom, že žádná prostituce ani nic podobného na Kubě neexistuje. Přesto za tyto domnělé delikty moje žena byla odsouzená.“

„Víte… kolem roku 1990 jsem byl ještě ve vězení. Dostal jsem pětiletý trest za několik různých věcí. Vězeňská strava po rozpadu východního bloku v podstatě přestala existovat. Dostávali jsme vodu, ve které se předtím vymáchaly slupky od banánu. Ty stejné slupky od banánu byly jednou z mála věcí, které jsme také jedli. Stalo se běžnou praxí, že lidé na celách seškrabávali ze stěn lžičkami vápno, které potom míchali s vodou a tuhle směs pili… vězni na chodbách padali na zem jako špalky, hledy se neudrželi na nohách. S rozšiřujícími se nemocemi se otevírali podzemní prostory, kam se posílali nemocní lidé. U nás jich několik zemřelo na tuberkulózu. Když jsem si tohle všechno uvědomil, začal jsem protestovat. Také moje matka protestovala venku. To nám potom přinesli tašky s pytlíky s mlékem v prášku. Museli něco přinést, protože vězni byli ve stavu, že padali mrtví k zemi. Režim je tam prostě nechal umírat. A nikdo to nevěděl, protože nebyl internet. Neexistoval žádný způsob, jak to říci světu.“