Caritas Führer

* 1957

  • „V září už bylo patrné, že se v Lipsku něco děje a že dochází ke změnám. V roce 1984 jsme byli na bohoslužbě pro mládež v kostele sv. Mikuláše. Byla jsem v pokročilém stadiu těhotenství s prvním dítětem. A když jsme vycházeli z bohoslužby, už během ní bylo řečeno: ‚Všichni jděte jednotlivě, i když to bude trvat dvě hodiny. Nesmíte vycházet ve skupinách, jinak budete zatčeni. Venku se okamžitě rozptylte. Nikdo si nebere svíčky. Nikdo neukazuje fialové šátky nebo něco podobného.‘ To byly tehdy takové znaky. Takže už v kostele jsme dostali pokyny, jak máme kostel opustit. A tam jsem dostala strach kvůli těhotenství a pomyslela si: 'Kdoví, co se venku děje.' Odešli jsme dřív asi o deset minut. Když jsme vyšli ven, viděli jsme, že všude stály policejní vozy s korbami, na které museli nastoupit lidé, kteří byli zatčeni. A stály tam vozy s vodními děly. Manžel mě vzal pevně za ruku a rychle jsme odešli do nejbližší boční ulice.“

  • „Jednou, to bylo ještě v první třídě, jsem zažila, že všechny děti, které chodily na náboženství, měly vstát. Ve třídě nás bylo šest, kterých se to týkalo. Všichni jsme vstali. Byla jsem zvědavá, protože jsem si myslela, že učitelka chce vědět, co děláme [v hodinách náboženství]. Ráda bych jí to řekla. Ale stalo se něco úplně jiného. Řekla ostatním dětem: ,Podívejte se dobře na tyto děti – jsou zaostalé. Ještě chodí s rodiči do kostela. Ještě věří v Boha. Ale mladí pionýři vědí, že nic z toho neexistuje. Je to všechno nesmysl. Proto se jim teď můžete pořádně vysmát.‘ Pak se nám spolužáci, možná ne všichni, ale vysmáli a posmívali se nám. A to mě hluboce zasáhlo.“

  • „V té době jsem byla ve škole. Vešla jsem do třídy a sedmá třída tam měla vytvořenou nástěnku. Zastavila jsem se u nástěnky, protože tam visel novinový článek, ve kterém se psalo – už si to přesně nepamatuji, ale v podstatě tam bylo napsáno, že v Německé demokratické republice se každý žák může učit a rozvíjet podle svých schopností a nadání. Přečetla jsem si to a pomyslela si, že je to lež. Moje sestra nemůže. A pak jsem nahlas zakřičela: ‚To, co tu stojí, je lež!‘ A pak jsem ten článek strhla. Nepřemýšlela jsem o tom předem, byl to impuls. Byla jsem tak rozhořčená tou nespravedlností... A pak přišli další žáci a strhali další články. S tím jsem už neměla nic společného, ale bylo mi to přičteno k tíži. Ve škole se spustila lavina. Odhalili to a naší třídy se ptali, kdo to byl, kdo to udělal. Přihlásila jsem se a myslela jsem si, že to všechno vysvětlím. Udělala jsem to pro svou sestru. Bylo mi deset, byla jsem dítě. Ale učitelka to viděla jinak. Řekla, že jsem k tomu navedla ostatní, že jsme zničili politické vyznání sedmé třídy. Takhle to zveličila. A pak mě vzali na výslech do ředitelny, byl to opravdový výslech, jak ho známe z literatury. Seděli tam také dva lidé ze Stasi, dva muži. Moje třídní učitelka, oba ředitelé a já. A pak mě podrobili křížovému výslechu. Ptali se mě z různých stran: ,Kdo tě k tomu navedl? Jaké noviny čtou tvoji rodiče? Máte církevní noviny? Čtete Neues Deutschland?´ Ze všech stran, jak je to u takové taktiky zvykem. Dělali to tak dlouho, až jsem se rozplakala a přestala odpovídat.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 06.06.2025

    (audio)
    délka: 02:57:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V socialistické škole zažívala strach a ponížení, dnes o tom píše

Caritas Führer v roce 2025
Caritas Führer v roce 2025
zdroj: Paměť národa

Caritas Führer, rozená Böttrich, se narodila 25. března 1957 ve městě Chemnitz (tehdy Karl-Marx-Stadt) v Německé demokratické republice do rodiny faráře evangelické luteránské církve Alberta Böttricha a jeho ženy Annelies Böttrich. Měla čtyři starší a jednoho mladšího sourozence. Jako nečlenka organizace Pionýr a FDJ (Svobodná německá mládež) nemohla složit maturitu ani studovat. Absolvovala čtyřletý obor na škole při Státní manufaktuře porcelánu v Míšni a vyučila se návrhářkou a modelářkou porcelánu. V podniku pracovala do roku 1980, potom se rok věnovala sociální práci s dětmi ve městě Zwickau, kde se seznámila s budoucím manželem Dr. Michaelem Führerem, tehdy studentem teologie. V porcelánce byla členkou tzv. kroužku píšících pracujících. Přes církevní komunitu měla kontakty i s věřícími z NSR, její nejstarší sestra emigrovala do Švédska. V Lipsku dálkově vystudovala na Literárním institutu Johannese R. Bechera. Kostel svatého Mikuláše, kde působil manželův příbuzný Christian Führer jako farář, se stal centrem opozičních aktivit v 80. letech. Narodili se jí postupně dva synové a držela se proto od protestních akcí dál. V září 1989 se přestěhovali do Zschopau v Krušnohoří, kde působil její manžel jako farář. Demonstrace a změnu režimu prožili tam. Po převratu cestovali, organizovali humanitární pomoc pro Rumunsko a adoptovali třetího syna. Začala publikovat své texty, v roce 1998 jí vyšla první kniha „Montagsangst“, kde zpracovala zážitky ze socialistického školství. Od roku 2000 působí jako spisovatelka na plný úvazek. V době natáčení v roce 2025 žila v Drážďanech.