Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Caritas Führer (* 1957)

• geboren am 25. März 1957 in Chemnitz (damals Karl-Marx-Stadt) in der DDR

• ihr Vater war Pfarrer der evangelisch-lutherischen Kirche

• sie konnte weder Abitur ablegen noch studieren

• sie absolvierte Ausbildung in dem „VEB Staatliche Porzellanmanufaktur“ in Meißen

• bis 1980 arbeitete sie als Porzellangestalterin/Bossiererin

• ein Jahr lang widmete sie sich der Sozialarbeit mit Kindern in Zwickau

• sie absolvierte Fernstudium am Literaturinstitut „Johannes R. Becher“in Leipzig

• sie heiratete Dr. Michael Führer

• die Wende in 1989 erlebte sie in Zschopau im Erzgebirge

• 1998 erschein ihr erstes Buch „Montagsangst“

• sie ist seit 2000 hauptberuflich Schriftstellerin

• 2025 lebte sie in Dresden

Když přišla Caritas Führer a její budoucí spolužáci poprvé do školy v městečku Olbernhau v bývalé Německé demokratické republice (NDR), seznámili se s paní učitelkou a kromě kornoutu se sladkostmi obdrželi ještě něco. „Na každé lavici ležel papír. Byla to přihláška do organizace Pionýr,“ vzpomíná. Děti dostaly za úkol vzít přihlášku domů a přinést ji druhý den do školy podepsanou rodiči. Ona věděla, že jako dcera faráře evangelické luteránské církve do Pionýra chodit nebude, stejně jako tam nechodil nikdo z jejích starších sourozenců. Přihlásila se proto a řekla, že přihlášku domů nosit nemusí, protože pionýrkou nebude. Učitelku její odpověď šokovala a trvala na tom, aby si formulář odnesla. „Řekla mi, že pokud rodiče nebudou s Pionýrem souhlasit, promluví si s nimi ona. Tak začal můj první školní den,“ vypráví pamětnice.

Jednoho dne pak učitelka v první třídě požádala děti, které docházely na výuku náboženství, aby se postavily. Pamětnice stála s dalšími asi pěti spolužáky a čekala, že je paní učitelka poprosí, aby vyprávěly, co na náboženství dělají. Povídala by o tom ráda, protože ji příběhy z Bible, zpívání, hry a tvoření velmi bavily. Stalo se ale něco úplně jiného. Paní učitelka řekla ostatním: „Podívejte se dobře na tyto děti, jsou zaostalé. Ještě chodí s rodiči do kostela. Ještě věří v Boha. Ale mladí pionýři vědí, že nic z toho neexistuje. Je to všechno nesmysl. Proto se jim teď můžete pořádně vysmát.“ A spolužáci se jim opravdu smáli. Možná ne všichni, ale vysmívali se jim. „Hluboce mě to zasáhlo,“ vypráví.

Když jí bylo deset let, řešili doma situaci její starší sestry, která sice měla výborné známky, jít studovat ale nesměla. Všichni z toho byli smutní a ustaraní. Pamětnice přišla jednou ráno na vyučování do třídy, kde ji na nástěnce zaujal novinový článek o tom, že v NDR se každý žák může učit a rozvíjet podle svých schopností a nadání. Pomyslela si, že její sestra přece studovat nemůže, a nahlas zakřičela: „To, co se tady píše, je lež!“ Pak strhla článek z nástěnky. Reagovala impulsivně a neplánovaně. „Byla jsem rozhořčená tou nespravedlností,“ vysvětluje. Spolužáci se přidali a strhli další texty. Událost se vyšetřovala a pamětnice se přiznala. Věřila, že paní učitelce všechno vysvětlí. „Udělala jsem to pro svou sestru, byla jsem dítě, bylo mi deset let,“ vzpomíná. Vyučující ale záležitost zveličila a obvinila ji, že navedla ostatní a že zničili politické vyznání sedmé třídy, kde nástěnka visela. Odvedla ji do ředitelny k výslechu. Seděli tam dva ředitelé, dva muži od tajné policie Stasi, její třídní učitelka a ona. „Podrobili mě křížovému výslechu. Ptali se mě z různých stran: ,Kdo tě k tomu navedl? Jaké noviny čtou tvoji rodiče? Máte církevní noviny? Čtete Neues Deutschland [nejvýznamnější noviny v NDR]?‘ Ze všech stran, jak je to u takové taktiky zvykem. Dělali to tak dlouho, až jsem se rozplakala a přestala odpovídat,“ popisuje.

Babičku s dědou znala jen z fotky a dopisů

Caritas Führer, rozená Böttrich, přišla na svět 25. března 1957 ve městě Chemnitz (tehdy Karl-Marx-Stadt) v Německé demokratické republice do rodiny faráře evangelické luteránské církve Alberta Böttricha a jeho ženy Annelies Böttrich, která jako farářova manželka nikdy nemohla pracovat ve svém oboru učitelky v mateřské škole a vychovatelky. Pamětnice měla čtyři starší sourozence: Felicitas, Angeliku, Katharinu a Thomase a mladšího bratra Christfrieda. Rodiče se vzali v roce 1942 a tatínek musel dva týdny poté narukovat do armády. Domů se podíval jen dvakrát, jednou kvůli zranění a jednou na dovolenou. Při té příležitosti ho oficiálně uvedli do pozice faráře. „Pro maminku to znamenalo, že mohla bydlet na faře,“ objasňuje pamětnice. Tatínek patřil do Vyznávající církve a před odchodem do války ho tajně vysvětili na kněze v kostele Panny Marie (Frauenkirche) v Drážďanech. Neměl ale ještě jako farář umístění. (Vyznávající církev bylo hnutí uvnitř evangelické luteránské církve v Německu stojící proti Německým křesťanům, kteří přijali nacistickou ideologii, pozn. edit.). Poslali jej na frontu do Sovětského svazu, kde se dostal do zajateckého tábora u města Voroněž. Domů se vrátil až na Silvestra roku 1949.

Maminka měla hodně práce se šesti dětmi a hospodařením na faře a v přilehlé zahradě. Pračku si pořídili až při posledním bratrovi, do té doby prala ručně. „Vždy jsem ji vnímala jako silnou a dobrosrdečnou ženu. Milovala děti. Byla muzikální, hrála na klavír a zpívala, měla nádherný hlas. Když nebyla unavená, vždycky se někde posadila a četla si, měli jsme doma spoustu knih,“ vypráví Caritas Führer. Matka se zapojovala v náboženské komunitě, založila skupinu mladých matek nebo vedla hodiny náboženství pro děti. Pamětnice se učila hrát na housle a později na křídlovku a všichni její sourozenci také hráli na hudební nástroj. 

Otcovy rodiče znala jen z fotografie, protože společně s otcovou sestrou a jejím synem odešli v roce 1958 na Západ. Albert Böttrich jako jediný ze své rodiny zůstal ve východním Německu, protože cítil zodpovědnost za své farníky. „Naše rodina byla roztržená, to byla velká bolest mého dětství,“ říká. „Babička posílala každý rok každému vnoučeti balíček k narozeninám. Některé věci mám dodnes.“ Někdy se rodiče snažili babičce s dědou zavolat, spojení ale nikdy nefungovalo, pokaždé se ozýval obsazený tón. Když bylo pamětnici devět let, babička zemřela. Rozhodla se tehdy psát dopisy dědovi a jejich pravidelná korespondence trvala až do jeho smrti. Posílal jí nádherné barevné pohlednice. Ona mu psala o rodině, o každodenních věcech, protože věděla, že dopisy se kontrolují. „Všichni to věděli a někdy to šlo na dopise poznat. Taky trvalo dlouho, než nám byla pošta ze Západu doručena. Děda vždycky napsal datum, tak jsem viděla, že dopis šel tři týdny. Bylo jasné, že někde ležel a někdo ho četl,“ podotýká. 

Učitel ji nutil střílet

Do svých 15 let žila v malém městě Olbernhau v Krušnohoří, kde nastoupila do základní školy. Nestala se členkou organizace Pionýr ani FDJ (Freie Deutsche Jugend, Svobodná německá mládež) a nedostala tak nikdy na vysvědčení vyznamenání, přestože si ho podle známek zasloužila. „Poslední školní den pro nás byl špatný, protože nás nikdy neocenili za náš výkon. Vždycky řekli, že kdo není pionýr nebo v FDJ, není socialistickou osobností a nedostane proto vyznamenání, něco mu chybí. To je pocit, který mě jako dítě nikdy neopustil. Že něco chybí. Že nejsem taková, jakou mě chtějí,“ říká. Ostatní dostali květiny nebo odznak za vědomosti, ale ona se sourozenci nic. Maminka se jim to snažila vynahradit a uvařila jejich oblíbené jídlo, makarony s lečem, a vedle talíře ležel pro každého malý dárek.

Do jejich školy umisťovali čerstvě vystudované pedagogy, kteří byli silně politicky motivovaní nastolit ve škole pořádek. Každé pondělí probíhalo slavnostní vztyčování vlajky, kam žáci nastoupili seřazení do bloků po třídách. „Zahrála fanfára, vztyčila se vlajka, zpívaly se pionýrské písně. Pak přišel pionýrský pozdrav: ‚Buď připraven, vždy připraven,‘“ popisuje pamětnice. Na konci pak mikrofonem hlásili jména dětí, které se nějak provinily. Musely předstoupit dopředu k vlajce a dostaly napomenutí nebo trest. „Bylo to ponižující a já jsem měla vždycky strach, že mě možná potrestají, protože nejsem pionýr,“ vzpomíná. Když jeli na školní výlet do Paláce pionýrů ve městě Karl-Marx-Stadt, celou cestu vlakem se strachovala, že ji tam nepustí a ona bude muset sama čekat na třídu někde venku. Všichni se také museli účastnit oslav 1. máje. Někdy datum připadlo na neděli a rodiče ji pak předem omluvili, protože v neděli se chodilo do kostela. Vyučující jí hodinu vždy počítali jako neomluvenou.

Pamětnice si vzpomíná, že ideologická výchova a militarizace začínaly už ve školce. Pro malé děti se vydával časopis Bummi, což byl plyšový medvídek. Děti v něm našly pohádky, tvoření, obrázky, mohly tam ale vidět taky medvídka ve vojenské uniformě s tankem. „Děti se už od začátku učily, jak je důležité bojovat s třídním nepřítelem,“ říká. V sedmé třídě bylo povinností jet na týden na branný tábor. Trénoval se tam hod granátem na cíl nebo střelba, kterou Caritas Führer jako křesťanka odmítla. „Dnes je to nemyslitelné, ale učitel tělocviku mě chytil za zápěstí a táhl mě ke stanovišti. Chtěl mě donutit vzít do ruky zbraň,“ vypráví.

Vyhrála zlatou medaili

Ve škole nezapadala, v náboženské komunitě se ale cítila dobře. Hodiny náboženství nepředstavovaly jen příběhy z Bible, ale i tvoření, výměnu knih, filmové večery, úkoly při bohoslužbách. Zpívala v křesťanském dětském sboru, vystupovali v černém plášti s bílým límečkem. „Bylo to pro mě cenné. Patřila jsem k nějaké skupině. Ve škole jsem byla vyloučená, protože jsem nebyla pionýr, v komunitě jsem ale měla své místo,“ vysvětluje. 

Ve 14 letech ji v církvi čekala konfirmace, socialistický stát ale zavedl pro dospívající ve stejném věku sekulární obřad nazvaný Zasvěcení mládeže (Jugendweihe). Mladí lidé při něm skládali slib, že budou budovat socialismus, svým nadáním a inteligencí sloužit státu a bránit svou vlast. Po ceremoniálu dostali knihu Weltall Erde Mensch (Vesmír, Země, člověk), encyklopedickou knihu mapující vesmír, Zemi a vývoj člověka na ateistickém základě. Pro křesťany byl podobný slib nemyslitelný a museli si vybrat. „Bylo nám teprve 14 let, ale člověk musel vědět, že dělá životní rozhodnutí. Kdo neprošel zasvěcením mládeže, věděl, že si uzavírá mnoho šancí. Nemohl si udělat maturitu, nemohl studovat,“ vysvětluje Caritas Führer. Nebylo proto neobvyklé, že zhruba rok před obřadem chodili učitelé nebo lidé z SED (Sozialistische Einheitspartei Deutschlands, Sjednocená socialistická strana Německa) do domácností a přemlouvali žáky, ať si nezkazí život a na obřad jdou.

Pamětnice už dávno věděla, že studovat jí nedovolí a že se stejně jako její sourozenci vyučí řemeslu. Při volbě oboru sehrál velkou roli její učitel kreslení Gottfried Lindner, který v ní rozpoznal výtvarný talent. V deseti letech vyhrála mezinárodní soutěž v kreslení. „Bylo to poprvé, kdy se mi dostalo oficiálního uznání. Pozvali mě do Berlína, kde jsem od ministra zahraničí dostala zlatou medaili. Po všech poníženích, která jsem jako dítě zažila, to pro mě byl hluboký zážitek. Zmínili mě v novinách v Olbernhau i s fotkami, bylo to hezké,“ vzpomíná. Gottfried Lindner jí pak v sedmé třídě navrhl školu při porcelánové manufaktuře v Míšni. Zadarmo ji připravoval na těžké přijímací zkoušky. Z dvou set uchazečů jich vzali 60 a pamětnice byla mezi nimi.

Knihovnice jí nabízela zakázanou knihu

Za čtyři roky se vyučila návrhářkou a modelářkou porcelánu a v podniku pracovala do roku 1980. Modelovala porcelánové postavy, například rokokové tanečnice, které se vyráběly na vývoz. Během učení žila v podnikovém internátu, později měla malinký pokoj a v Míšni se jí líbilo. Zapojila se i do života místní náboženské komunity, se kterou navázal kontakt mladý farář ze západního Německa. Se svou skupinou mladých věřících jezdil do NDR. „Bylo to možné, museli si podat žádost, nahlásit se na policii a bydleli pak v rodinách,“ říká pamětnice. Jednou ubytovali dívku Jessicu u ní v pronajatém pokoji, kde spala na vycpaném pytli od cukru. „Pro vodu jsem musela s kýblem k paní domácí, měla jsem jen elektřinu 110 V a malou ploténku na vaření, bylo to pro ni nepochopitelné,“ vzpomíná. Byla nadšená, že si mohly povídat a zajímalo ji všechno o životě v NSR.  

V Míšni navštěvovala velmi dobře vybavenou podnikovou knihovnu a tamní knihovnice v ní poznala vášnivou čtenářku. Schovávala pro ni zajímavé knihy a věděla, co si o různých autorech myslí. Pamětnice jí důvěřovala, přesto se zarazila, když jí knihovnice jednou nenápadně nabízela knihu Alexandra Solženicyna „Jeden den Ivana Děnisoviče“, odehrávající se v sovětském gulagu. „Měla jsem najednou zvláštní pocit, že by to mohla být past. Řekla jsem, že knihu neznám, že mě nezajímá,“ vzpomíná. Měla podezření, že by mohla knihovnice spolupracovat se Stasi a začala být opatrnější. V podniku se také přihlásila do tzv. kroužku píšících pracujících, který vedl spisovatel. Psali o svém životě a ve skupině texty předčítali. Spisovatel měl tedy velký přehled o tom, co si kdo myslí. „Nikdy by mě to nenapadlo, ale po převratu, když se zveřejnily složky Stasi se jmény spisovatelů, kteří donášeli na své kolegy, našla jsem tam jeho jméno a mnohé věci mi zpětně došly,“ říká, ale jméno spisovatele zmínit nechce. Vybavila si ale, že se tehdy se spisovatelovou pomocí snažila některé své texty zveřejnit v literárním časopise, nikdy se to ale nepodařilo. Dnes si myslí, že místo pomoci publikování naopak spíše bránil.

Práce v porcelánce ji sice bavila, vždycky ale věděla, že ji nebude dělat napořád. Lákala ji vlastní tvorba a potřebovala změnu. Odešla do Zwickau, kde se rok věnovala misionářské práci. Společně s jedním sociálním pracovníkem založila v kostele dětské centrum, kde se starali o sociálně slabé děti, které v NDR oficiálně neexistovaly. V rámci tamní evangelické luteránské církve poznala svého budoucího manžela Michaela Führera, který také pocházel z rodiny faráře a kterému se podařilo studovat teologii. Odešla za ním do Lipska, a protože neměla práci, rozhodla se dálkově studovat na Literárním institutu Johannese R. Bechera. Měla štěstí, protože tam museli vzít vždy dvě procenta uchazečů napojených na církev. Potřebovala ale doporučení, o které požádala spisovatele z podnikového kroužku v Míšni. „Nechtěl, ale já jsem byla opravdu urputná. Nakonec mi poslal dva řádky,“ popisuje. Dostávala úkoly, které pak doma zpracovávala, chodila do knihovny. I když musela absolvovat i předměty jako marxismus-leninismus, studium ji bavilo. Během třetího ročníku otěhotněla a narodil se jim první syn, školu ale úspěšně dokončila.

Před kostelem stála vodní děla

Během prvního roku po svatbě si s manželem udělali v létě volno a vyrazili stopem až tam, kam jim to v NDR dovolili, tedy po socialistické cizině. Chtěli dojet až do Varny v Bulharsku a cesta se pro ně stala důležitou zkušeností – vnímali, že socialismus vypadá všude jinak. „Češi pro nás byli vždycky vzorem, minimálně od roku 1968. Praha byla místem snů, kde se děly věci, kde byl cítit duch svobody. Podobně jsme to prožívali v Maďarsku. Ale opravdu špatný socialismus byl v Rumunsku. Tam nikdo nemohl ubytovat cizince, protože by měl potíže. V Bulharsku pak přišlo vystřízlivění, když jsme pozorovali lodě na moři. Možná pluly do Řecka a my jsme věděli, že se tam nikdy nepodíváme,“ vypráví. Dojeli do cíle a nezbývalo jim než se vrátit zpátky. Těšil je ale pocit, že je doma čekají stejně smýšlející přátelé, jejich církevní společenství, že jsou navzájem propojeni.

V 80. letech bylo cítit, že se atmosféra ve společnosti mění. V kostele svatého Mikuláše v Lipsku (Nikolaikirche), kde působil jako farář manželův příbuzný Christian Führer, se každé pondělí konaly takzvané modlitby za mír (Friedensgebete). Staly se hlavním místem setkávání opozice v NDR, scházeli se zde lidé z ekologických a lidskoprávních skupin, vystupovali spisovatelé či písničkáři. Pamětnice s manželem se tam v roce 1984 účastnili bohoslužby pro mladé. Už během ní dostali instrukce, jak kostel po skončení opustit: „Všichni jděte jednotlivě, i když to bude trvat dvě hodiny. Nesmíte vycházet ve skupinách, jinak budete zatčeni. Venku se okamžitě rozptylte. Nikdo si nebere svíčky. Nikdo neukazuje fialové šátky nebo něco podobného.“ Byla ve vysokém stupni těhotenství s prvním synem Felicianem Michaelem a rozhodli se proto s manželem odejít o deset minut dříve. Když vyšli před kostel, stály tam připravené vozy s vodními děly a policejní vozy, ve kterých obvykle odváželi zatčené. „Manžel mě vzal pevně za ruku a rychle jsme odešli do nejbližší boční ulice,“ vzpomíná. 

Manžel promoval a pak pracoval na univerzitě. V Lipsku žili až do září 1989, kdy mu přidělili farářské místo v malém městě Zschopau v Krušných horách. Ve stejném roce se narodil jejich druhý syn Armand Gabriel. Pamětnice se proto ze strachu o děti držela zpátky a na demonstrace, které probíhaly už v září 1989, nechodila. Manžel se zapojoval a vyprávěl jí o zatčených, kteří z policejních nákladních vozů volali svá jména, a ostatní je zapisovali na plakáty, které pověsili před kostel svatého Mikuláše. „Zapálili svíčky a modlili se za jména, aby se nestalo, že zatčení lidé zůstanou anonymní a zmizí,“ vypráví. 

O pádu Berlínské zdi se na malém městě v Krušnohoří dozvěděli z rozhlasu. V Zschopau začaly protesty původně kvůli pokácenému vzrostlému stromu, se kterým obyvatelé nesouhlasili. „U pařezu začala revoluce na našem malém městě. Lidé tam přinesli svíčky a pověsili plakáty. Demonstrace vždycky začínaly u stromu a pokračovaly městem k budově Stasi,“ vzpomíná. 

Dr. Michaela Führera pak povolali do komise, která prověřovala učitele v dětských domovech. Pár let nato adoptovali třetího syna, Antonia Benedikta. V roce 1990 vyrazili trabantem na dovolenou za známými do Hesenska. Později si koupili lepší auto a stan a procestovali Evropu. V prosinci 1989 začali organizovat humanitární pomoc pro Rumunsko zaměřenou na konkrétní lidi a jejich potřeby.

Mnoho změn do jejich farního života přinesl i rozvoj techniky, přišly kopírky a později počítače. Caritas Führer začala publikovat své texty. V roce 1998 vyšla její první kniha „Montagsangst“ o zážitcích ze školy. Přišlo jí přes 100 dopisů od lidí s podobnou zkušeností. „Dopisy byly plné bolesti, zklamání a skleslosti. Řekla jsem si, že musím napsat ještě jednu knihu, abych lidem dodala odvahu,“ říká. Od roku 2000 působí jako spisovatelka na plný úvazek. V roce 2025 žila v Drážďanech.