„Takže jsem se do toho (Občanského fóra) zapojil, když bylo zapotřebí. Třeba za mnou přišla Eliška Balzerová – jsem ji kurýroval i její děti – a že má mít zítra Havel projev a že nemá hlas, jestli bych mohl něco pro to udělat. Tak jsem říkal: ‚No tak asi do zítřka toho moc neuděláme, ale zkusíme‘. Takže se tím vždycky chlubím, že jsem držel Havla pod krkem, protože jsem mu tam potřeboval něco nakapat na ty hlasivky, takže to byla taková situace, kterou jsem zažil přímo. A pak jsem díky tomu se mohl účastnit různých setkání. Samozřejmě všichni jsme chodili zvonit klíčema, my mladší. Ty starší páni profesoři, ty seděli doma a čekali, jak to dopadne. A my taky.“
„Jak jsem říkal, maminka asi aby nás nějak zaměstnala po válce, tak nás všechny dala do hudební školy. Co se týče varhan, to byla zvláštní kapitola. V roce 1951 jsme bydleli v ulici, kde přes ulici byl klášter voršilek. Ty odvezli v jednapadesátým do sběrných táborů, nebo jak tomu říkali a jedna z těch voršilek hrála na varhany. No a najednou od té doby nikdo nemohl hrát, tak hrál můj starší bratr, který se taky učil na klavír, tak to nějak zvládl. Pak šel do Prahy studovat medicínu a zas tam najednou byla pauza, nikdo nehrál. Tak za mnou přišla jedna paní z toho kostela a říkala: ‚Hele, když ty už hraješ sedm roků na klavír, tak bys to taky mohl zvládnout, ne?‘ Já tenkrát jako borec jsem řekl: ‚Samozřejmě.‘ No, a nedopadlo to zrovna dobře, protože jsem si myslel, že to není žádný problém zahrát, vlastně to byla písnička, která měla dva řádky. Nedopadlo to dobře, pak jsem se tam najednou ztratil, lidi samozřejmě zpívali dál, já je honil. Docela to bylo takový pro ně těžký dál zpívat. A když jsem sešel dolů z kůru od těch varhan, tak ta paní za mnou přišla a řekla: ‚Víš co, radši už tam nechoď, to my budeme radši zpívat bez.‘ A to bylo přesně v těch patnácti letech, co člověk potřeboval, aby mě někdo nakopl. Protože jsem borec a najednou ona řekla, ať tam nechodím. Tak jsem se na tu další neděli pořádně připravil a už to dopadlo dobře, protože od té doby mi to žádná paní neřekla.“
„Devátého května... i když pro nás to byla taková situace tenkrát dost smutná, protože tatínek podlehl zranění osmého května od německých vojáků, kteří v Pardubicích tenkrát projížděli. Stala se tam taková nehoda. Otec byl důstojníkem v záloze, a když už byla kapitulace, aniž bychom o tom asi úředně věděli, tak šli přebírat od německých úřadů do českých rukou. Ti důstojníci se oblékli do uniforem československé armády a projížděla nějaká kolona německých vojáků, kteří asi taky nevěděli, co se děje, tak začali střílet. Tatínek a ještě jeden důstojník tomu pak podlehli. Takže zrovna konec války slavnej pro nás moc nebyl. Maminka zůstala sama, nás bylo tenkrát pět kluků.“
Jaroslav Eliáš se narodil 13. ledna 1940 do rodiny důstojníka Vladimíra Eliáše, který byl zastřelen ustupující německou armádou poslední den války. Ovdovělá matka se s pěti syny přestěhovala do Liberce, ke svému bratrovi. Ten po roce 1948 emigroval kvůli obavám o své bezpečí. Rodina tak žila z matčina vdovského důchodu. Rodina byla věřící a nijak se neangažovala v politickém dění. Všichni bratři Eliášovi se věnovali hudbě, Jaroslav Eliáš hrál na klavír a později se dostal ke hře na varhany v kostele po internovaných řádových sestrách. Vystudoval medicínu a stal se lékařem se specializací na ORL. Zpočátku působil v Liberci, po roce 1969 se přestěhoval i s rodinou do Prahy. Kromě hry na varhany zpíval v chrámovém sboru a ještě před revolucí 1989 založil Společenství pro duchovní hudbu, jejímž byl předsedou. Po roce 1989 se angažoval v humanitární pomoci prostřednictvím Maltézského řádu. Později se stal i Rytířem Maltézského řádu. Jaroslav Eliáš zemřel 5. dubna 2025.
