„Bylo to tak, že jsem začala chodit ke svatému Jiljí, vyměnila jsem zpovědníka a chodila jsem k páteru Jiljímu, kterej byl dominikán. Sice to nijak neprezentoval, ale byl tam trpěnej. A jako úvodní krok k tomu, že chci do řádu, mě v září 1980 Vojtěch dovezl do Plzně k Dominiku Dukovi. A to byl taky pro mě stěžejní rozhovor. On mě velmi rozumně nastínil způsob, jak můžeme v daných podmínkách žít řeholní život, jaký jsou cesty, jaký jsou vyhlídky. Už si, z toho co říkal vůbec nic nepamatuju, bylo to takové wow. Ale vím, že jsem si ujasnila, že ano, tohle opravdu chci. Chci studovat, chci žít s tím rizikem, nevadí mi to, unesu to. Chci normálně pracovat, chci být to, o čem on mluvil. No, a pak teda ty kroky k přijetí do řádu, to mě přijímal otec Jiljí, první sliby jsem měla také u něho. A do té doby spadá první výslech. Bylo to zajímavý, vyslýchal mě jakýsi poručík, takovej bloňďatej klučík, který se mi představil jako poručík Krista. Oni si fakt ty pseudonymy vymýšleli dost dementně. No, ale když jsem dostala tu pozvánku, tak jsem se samozřejmě bála, to jsem měla velký strach. Ale šla jsem na nalejvárnu, k jednomu chartistovi, věděla jsem, jak se mám chovat. To ostatně se v této společnosti vědělo, byly instrukce, jak se chovat u výslechu. No, já jsem si říkala, že asi zvolím ten způsob, že nebudu mluvit, nebudu se s nima bavit. Tak jsem tam přišla. Byla jsem tam asi čtyři hodiny, dělala jsem takovou blbou a ublíženou dámu. A vlastně mi to prošlo. Oni se mě samozřejmě ptali na kostel, ptali se mě taky na ministranty, kteří tam tehdy byli dominikáni. Já jsem říkala: ,Prosím vás, co já jako můžu vědět o nějakejch… Já na mši nekoukám po chlapech.‘ Byla jsem taková jako uražená. A neřekla jsem jim žádný jména, neřekla jsem jim nic. Jestli chodím do kostela? ,No, tak chodím do kostela, jsem katolík, chodím do kostela, no tak co víc chcete?‘ Tak se mě ptali na různý lidi. Já říkám ,Neznám, neznám…‘ Pak když mně dali ten protokol, tak jsem ho teda pečlivě přečetla, za každým odstavcem jsem udělala tu fajfku, jak se to tehdy dělalo. Říkali: ,Proč tam děláte ty čáry?‘, ,No, abyste tam nic nepřipsali.‘ A byl pokoj. Já jsem byla teda úplně vyřízená, bála jsem se, že to bude pokračovat, ale už to nepokračovalo.“