Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Terezie Zuzana Eisnerová (* 1955)

• narodila se 9. července 1955 v Českých Budějovicích

• v roce 1960 dědeček Otakar Urbánek odsouzen za rozvracení republiky

• od roku 1976 zaměstnána v hudebním oddělení Národního muzea

• v roce 1977 odmítla podepsat prohlášení tzv. Anticharty

• navázala kontakty s undergroundem, zapojila se do života skryté církve

• v roce 1980 vstoupila do ilegálně působícího dominikánského řádu

• v roce 1984 připojila podpis k prohlášení Charty 77

• aktivně se podílela na šíření samizdatové literatury a účastnila nepovolených demonstrací

• po sametové revoluci dokončila na univerzitě ve Varšavě tajně započatá teologická studia

• věnovala se překladatelské a přednáškové činnosti

• v roce 2025 žila a působila v Praze

Životní cesta Terezie Zuzany Eisnerové je přímá. Faleš a pokrytectví komunistického režimu, s nimiž se setkávala od svého dětství, v ní vzbuzovaly touhu nekompromisně stát na straně pravdy. Za svým cílem šla, po příkladu svého milovaného dědečka, odbojáře a komunistického vězně, neohroženě. Svobodný svět našla mezi přáteli v undergroundu a své povolání jako sestra Terezie v ilegálně působícím dominikánském řádu.   

Terezie Zuzana Eisnerová se narodila 9. července 1955 v Českých Budějovicích manželům Stanislavu a Heleně Eisnerovým. Rodiče se poznali během studií na budějovickém gymnáziu, jejich sny a plány jim však brzy vzala válka. Otcova rodina s židovskými kořeny se náhle ocitla v životním ohrožení. Zázrak, že nebyla odvlečena do vyhlazovacího tábora, je připisován árijské babičce. Otec o svých rodičích se svou dcerou nikdy příliš nehovořil. Po válce nastoupil studia architektury na ČVUT, brzy začal budovat kariéru, kterou završil jako náměstek na ministerstvu stavebnictví a techniky. Matka byla múzického založení, sen o studiu zpěvu na konzervatoři jí zmařilo válečné nasazení v továrně na letadla, kde při styku s duralem přišla o hlas. Hudbě však zůstala věrná po celý život. Po válce nastoupila studia hudebních věd na FF UK, a když byla v roce 1949 z kádrových důvodů vyloučena, udělala si státnice z klavíru, a učila na hudební škole.   

Uvědomila jsem si, že svět je nebezpečnej

Významnou roli v životě pamětnice sehrál dědeček z matčiny strany Otakar Urbánek. Do bojů světové války vstoupil už jako šestnáctiletý kluk, svou statečnost projevil také odbojovou činností za protektorátu. Jméno, které si tím získal, ho po válce vyneslo za Národně socialistickou stranu do Ústavodárného shromáždění, kde se stal blízkým spolupracovníkem Milady Horákové. Dědečkova politická kariéra měla krátké trvání. V březnu 1948 musel z evsé pozice odejít a do následných monstrprocesů nebyl zatažen snad jen ze starého přátelství se Stanislavem Neumannem a ministrem Václavem Noskem, který se o něm vyjádřil jako o „nejmilejším politickém odpůrci“. Pamětnice vzpomíná, že, když byla uvězněna Milada Horáková „byl v rodině velký strach, a babička doma pálila fotky.“

V dědečkově povaze nebyla ochota se podvolovat. Když koncem 50. let Státní bezpečnost (StB) dohledala dokumenty se seznamem osob, které měly připravovat politický převrat, jeho jméno tam nechybělo. V roce 1960 „přišli dva chlapy v kožeňácích, odvedli ho, já jsem ho viděla po roce,“ vzpomíná pamětnice. Za rozvracení republiky byl odsouzen na dva roky, ale po roce byl propuštěn za dobré chování. „Pro mě to bylo zvlášť bolestný, protože děda se o mě staral, byla to pro mě taková referenční osobnost. Uvědomila jsem si, že je něco špatně. Že ten svět mimo je nebezpečnej a je potřeba se mu postavit.“

V den šátkování se hodila marod

Když bylo pamětnici deset let, manželství rodičů se rozpadlo. Otec odešel za kariérou na ministerstvo do Prahy, milovaná dcera byla s velikou péčí a úzkostí vychovávána maminkou a babičkou. Dívka, jejíž svět byl dosud opředen světem dospělých, návštěvami divadel, výstav a koncertů, sice vynikala vědomostmi, ale ve škole si se spolužáky nerozuměla. Nejlepší kamarádkou jí byla o deset let starší studentka filosofické fakulty, svůj svět nacházela v knihách, Literárních listech a na stránkách časopisu Reportér. Snad právě proto začala velmi brzy projevovat zájem o politické dění. Své postoje neváhala dát najevo už ve třetí třídě, když, navzdory přání své matky, která se o ni bála, odmítla vstoupit do Pionýra a v den šátkování se „hodila marod“.

Věděla jsem, že je to na strašně dlouho

Hluboké trauma jí zasadila invaze vojsk 21. srpna 1968. „Věděla jsem, že je to na strašně dlouho, že můj život se bude odvíjet jinak, než kdyby se to nestalo. Týden, co následoval, jsem probrečela.“ S velkou vděčností pak vzpomíná na pedagožku ruštiny, která v těch dnech začala učit o zakázaných ruských autorech. „Ta mi dala základy vztahu ke kulturnímu literárnímu Rusku, které mi zůstávají ještě teď.“

Strach matky o svou jedinou dceru vygradoval po smrti Jana Palacha. Dcera jeho čin pokládala za hrdinství a matka s babičkou se bály, aby něco neprovedla. Tehdy doma nastaly politické hádky. „Mě na nich hrozně mrzelo, že i když ony se osobně v klíčových chvílích rozhodnutí zachovaly statečně, tak mě srážely,“ vysvětluje své postoje pamětnice.

Byla to krásná doba

Když v roce 1976 na budějovickém gymnáziu maturovala, bylo jasné, že se svým kádrovým profilem se na vysokou školu nedostane, sehnala jí matka práci v Národním muzeu. V hudebním oddělení našla kolegy stejné krevní skupiny, s nimiž se od počátku  roku 1977 podílela na rozmnožování a šíření textu Charty 77. Naopak vedení muzeum speciálně formulovaný text Anticharty, jenž pro svého zaměstnance, chartistu Zdeňka Mlynáře, požadoval nejvyšší trest, nikdo z hudebního oddělení nepodepsal.

Konečnou pro práci v muzeu znamenalo odmítnutí nabídky ke studiu a dobrého místa za vstup do komunistické strany. „Já jsem si myslela, že strana nemá zapotřebí si lidi kupovat,“ odpověděla tehdy svému šéfovi, načež ji vyhodili. Nové místo si našla v Archivu státní konzervatoře, který jí poskytoval větší svobodu a samostatnost.

To bylo pro mě zjevení

Do období působení pamětnice v Národním muzeu spadá důležité setkání s Vladimírem Koronthály. Mladý muzikolog, jenž v hudebním oddělení pracoval na své diplomové práci, jí půjčil výtisk dokumentů II. vatikánského koncilu, a tak jí otevřel dosud neznámý svět. „Ty jsem hltala, to bylo pro mě zjevení… A pak se všechno řinulo,“vzpomíná na své převratné období. Krátce na to poznala nové přátele z okruhu Charty, seznámila se s „nesouhlasovými“ kněžími Karlem Dománkem, Františkem Hochmanem a Václavem Malým, o víkendech si užívala svobodného světa na undergroundových barácích.

Jako kopyto do boty

Pro další životní směřování pamětnice byl zcela zásadní čundr, na kterém poznala tajného dominikánského bratra, Vojtěcha Ondřeje Soudského. Dominikánská forma života, poslání i spiritualita, si ji okamžitě získaly. „Zapadlo to jako kopyto do tý boty.  Za měsíc jsem za nim šla, řekla, že chci do řádu.“

V září roku 1980 navštívila v Plzni dominikánského představeného Dominika Duku. „To byl pro mě stěžejní rozhovor. Nastínil způsob, jak v daných podmínkách žít řeholní život. Bylo to takové wow. Vím, že jsem si ujasnila, ano to opravdu chci. Chci studovat, chci žít s tím rizikem, nevadí mi to, unesu to, chci normálně pracovat, chci být to, o čem mluvil.“ Ještě téhož roku byla otcem Jiljím Dubským přijata do řádu pod řeholním jménem sv. Terezie z Lisieux. „Já jsem si vybrala malou Terezii, u které všechno bylo malé a nenápadné. Tak jsem si říkala, že žádnou díru do světa s tím svým řeholním povoláním v téhle době neudělám, tak půjde o ty maličkosti, půjde o ten malej věrnej život v lásce.“

Kontakty s „nepřátelskými osobami“ neušly pozornosti Státní bezpečnosti a pamětnici přišlo předvolání na výslech do Bartolomějské ulice. „Poručík, který se mnou hovořil, se mi představil, jako poručík Krista,“ vzpomíná dnes s pobavením. Vlastní výslech byl psychicky náročný, ale díky důkladné přípravě od svých přátel jej zvládla, aniž by cokoliv vyzradila. „Zvolila jsem postoj ublížené dámy a další předvolání už nikdy nepřišlo.“

Osobně jsem si to užívala

Po přijetí do řádu se sestra Terezie plně zapojila do jeho aktivit. Na psacím stroji se širokým válcem, jenž jí „pod rouškou noci“ přinesli bratři dominikáni, přepisovala samizdatové texty, především duchovní literaturu a informace o Chartě a církvi (tzv. Infoch a Infoc). Později se stala součástí týmu, který pracoval na překladu Jeruzalémské bible. Osvědčila se také jako tajný kurýr mezi českými a polskými dominikány, kteří zprostředkovávali kontakt s nejvyšším vedením řádu. „Osobně jsem si to užívala. Byla to pro mě hrozně hezká doba, toho studia, přátelství a práce, kterou konečně viděla jako smysluplnou.“ V roce 1984 připojila, prostřednictvím svého dobrého kamaráda, kněze a chartisty Františka Hochmana, svůj podpis k prohlášení Charty 77. 

Když na sklonku 80. let nastoupila tajná teologická studia, organizovaná dominikány ve spolupráci s polskou provincií, vyměnila časově náročnou práci v archivu za práci uklízečky. „Jak babička říkala, že jí jednou budu dělat, tak jsem ji šla dělat… Do půl sedmý jsem uklízela, byla jsem rychlá, pak jsem seběhla dolů do kostela. No a přes den, to těch pěti hodin jsem studovala, pracovala, opisovala. Byl to velmi plodný čas, ta doba.“ 

To byl pro mě silný zážitek

K životu sestry Terezie neodmyslitelně patřila také pravidelná účast na nepovolených protirežimních shromážděních. Zvláště silnou vzpomínku má na 21. srpen 1988. Toho dne skládala v Plzni své slavné řeholní sliby, a po návratu do Prahy se připojila k průvodu demonstrantů směřujícím na Pražský hrad, ocitla se v čele průvodu, tváří v tvář policistům s namířenými zbraněmi a cvičenými psy. „To byl pro mě velmi silný zážitek,“ vzpomíná s odstupem času. Studentského shromáždění 17. listopadu 1989 na Albertově se neúčastnila. O dění na Národní třídě se dozvěděla až druhý den z Hlasu Ameriky. 

Mamince, která se tsále obávala, aby si svými neohroženými postoji nezničila život, řekla o svém vstupu do dominikánského řádu až o Vánocích roku 1988. Tehdy maminka odešla na dvě hodiny ven, až potom se začala ptát. „Nebyla ráda, byla moc nerada, chtěla, abych byla s ní.“ S otcem, jenž odešel od rodiny za kariérou, nepojilo pamětnici silné pouto, k jejich sblížení došlo až po sametové revoluci.

Uchovávejme si svobodu v srdci

Po listopadových událostech, v čase „normalizace“ řeholního života ve svobodné společnosti, vytvořila se čtyřmi spolusestrami malou řeholní komunitu v domečku na Spořilově, kde mladým sestrám, novickám, pomáhala „rozpoznat, kým jsou, protože jedním z největších hříchů minulé doby bylo pokrytectví a potlačování lidské identity,“ vysvětluje sestra Terezie. Teologická studia dokončila již oficiálně na varšavské univerzitě, své znalosti pak využila jako překladatelka duchovní literatury. Mezi její stěžejní překladatelské dílo patří velkolepý román Romana Brandstaettera Ježíš z Nazareta. 

Posluchačům Paměti národa posílá sestra Terezie jasný vzkaz: „Uchovávejme si svobodu v srdci, svobodu v zemi, buďme stateční a ochotní pro ni něco obětovat. Protože svoboda není v tom, že si budu dělat co mě napadne, ale věci, které jsou dobré.“