Naděžda Dvořáková

„Když byla válka, tak babičku vyhnali Němci z jejího bytu v Ratiboři, pak bydlela v domečku, tam se roztahovali Němci. No a nevím, jestli to bylo... proč jsme ze Vsetína odešli do Ratiboře, nevím... jestli kvůli babičce, aby tam netrpěla... nevím. Táta chodil pěšky do Jablunky, odsud vlakem na Vsetín, protože tam autobus tenkrát nejezdil, a do práce a zpátky stejně. No a my jsme potom, když se s tou babičkou nedalo vegetovat, tak jsme žili ve sklepě. Sklep byl postavený roku 1928, vynikající jabčák, máme ho dodnes, ve svahu. A tam, ve sklepě, se vegetovalo. Ještě přišla nějaká sousední rodina, žena s chlapcem, nějací Škrlovi. Ten chlapec byl o pár let starší než já. No a tam se vegetovalo, jak se tam vařilo, nevím, to si nepamatuju. Ale vím, že ten chlapec tam vždycky seděl na nějakém sudu a kopal do toho sudu nohama, že tam dělal rámus.“

„No tak, když vezmeme máminu rodinu, tak první den války přijeli němečtí náckové s takovou motorkou se sajdkárou. Udělali tam prostě čistku. Potom rafli advokáta, u kterého frenštátský dědeček – Šrubař – dělal koncipienta. Tak sebrali toho advokáta i dědečka, dali je do koncentráku a dopadlo to tak, že děda strávil... celou válku prožil v koncentráku. Pak se vrátil domů, měl třicet osm kilogramů, úplně kostra. A ten advokát se nevrátil, ten tam zahynul.“

„Utekla jsem z fakulty na dráhu, byla jsem tam dost dlouho a tam byla taky strašná komunistická bašta, strašná. Ale oni mě zase potřebovali, potřebovali mě jako učitelku, tak jsem učila na Ústavu podnikové výchovy a současně jsem pracovala na poliklinice. Tam mi řekli, že co dělám, že dělám lékařskou práci, že musím mít lékařskou fakultu. Určili mi, ať jdu do Brna na lékařskou fakultu. Mysleli si, že odmítnu lékařskou fakultu nebo že na to nebudu mít. Já jsem to dělala dálkově, mohla jsem využívat studijního volna, měla jsem se dobře. Mysleli si, že mě utopí. Tu fakultu jsem dokončila, a když jsem ji dokončila, měla jsem mít plat jako lékař bez atestace. Já jsem ten plat neměla, měla jsem plat jako pradlenky v prádelně, ukazovaly jsme si pásky. A už podle toho mám takový ‚nádherný‘ důchod. Ale splnila jsem to a nemohli mě vyhodit.“

„Zasáhla babička ve Frenštátě. Měla svou klientku, nějakou paní učitelku Dobečkovou vedle z dědiny – z Lichnova – a ta paní učitelka říkala: ‚Paní Šrubařová, že jste mi to neřekla dřív! Moje sestra dělá ředitelku na zdrávce v Kroměříži a já to zařídím.‘ Volala sestře a ta jí řekla: ‚Jémináčku, dneska jsem poslala ten posudek... zamítnutí.‘ Já jsem se potom hlásila na zdrávku, zkoušela jsem všechno možné, tak i na zdrávku v Kroměříži. ‚Jé, my jsme to dneska poslali!‘ Letěla v noci za pošťákem do bytu, šli na poštu a hledali to v pytlech, až to našli. Tak mě pozvala na přijímačky, přijímačky jsem udělala, byla jsem nadšená, všichni na mě byli u těch přijímaček hodní. No a byla jsem přijata a ty čtyři roky, to byly nejkrásnější čtyři roky v mém životě.“

„Vzpomínám si, že jsme tam potom prchli ze Vsetína, kde to bylo velmi nebezpečné. Hrozilo tam bombardování, tak se odešlo do Ratiboře, kde byl jablečný sklep, který tam do dneška je, tam jsme se schovávali. A neschovávali jsme se tam jenom my, ale i jedni sousedi a ti měli chlapce. Já jsem byla malá, tak sotva dvouletá, ten chlapec mohl mít tak šest roků a byl z toho takový nervózní. Sedl si na sud a pořád do toho sudu bouchal nohama.“ – „Takže jste byli více rodin schovaných v jednom sklepě?“ – „No tak já s rodiči a ten chlapeček taky a babička jsme se v tom sklepě schovávali. Víc lidí tam nebylo, to stačilo. No a já jsem... tam byl takový klid, že jsem neslyšela, jak houkají sirény. Protože já jsem vždycky řvala, strašně jsem se bála, no pochopitelně.“