Petr Dujka

* 1951

  • „Když jsem chodil na výslechy, tak mi tam vlastně říkali, co jsem říkal včera v hospodě a co tam padlo za vtip. Oni mi to naznačovali. Naznačovali, že takový život, který vedu, nemůžu vést. Stal jsem se rebelem a všichni to o mně věděli, jakým způsobem si žiju a vlastně i budu vychovávat děti. Jednak jsem tak byl vychován a jednak, už když se narodila Barbora, která se narodila v roce 1975 – ženil jsem se v roce 1970… první, co uměla říct… říkali jsme třeba: ‚Barborko, máš ráda komunisty?‘ A ona udělala: ne. Takže to bylo první, co uměla. Tak jako rodiče řeknou, aby dítě zamávalo, tak ona se naučila tohle. Všichni se tomu smáli. Nahoře nad námi nad bytem byli ti estébáci a ti o mně všechno věděli. A jak jsem říkal, hned mi naznačili, co všechno vědí.“

  • „Jedno střílení jsme asi zavinili my. Jedno bylo dopoledne, za to jsme nemohli. Nevěděl jsem, co kulka dokáže. Dokáže se vám od stropu odrazit do zdí a od zdí do parket. Když jsme v tu noc procházeli, tak vlastně druhý den jsme se koukali, jak jsou prostřílené dveře, a řekli jsme si – tady není nikde jisto, musíme příště až do koupelny. Našli jsme si místo, až budou znova střílet, kde budeme. Byl jsem u jednoho mého spolužáka vedle v domě a my jen tak z blbosti… A zase, to je ten náš život, který se takhle odvíjí. Vzali jsme žárovku a třikrát jsme blikli. Bylo to na straně pravého toku řeky Vltavy a na druhé straně… samozřejmě na téhle straně byli taky Rusové… teď se ozval výstřel. Nejdřív: tatatata. A pak to začalo. A pak začali střílet hrozným způsobem. Ne že by barák rozstříleli, ale do bytů to lítalo hrozným způsobem. Samozřejmě i k nám do bytu, ale já jsem byl zrovna v bytě u toho kamaráda, tak takový vtip už jsme další noci radši nepoužívali.“

  • „Málo co o válce vyprávěl, málo co vyprávěl o průchodu na východní frontu, málo co vyprávěl o té československé jednotce, málo co vyprávěl o Slovenském národním povstání, ale občas něco pustil. Tak, já vám něco řeknu. Když šli v povstání přes Váh, tak je vedl člověk, který kolaboroval s Němci a dal jim echo. V tu chvíli na ně začali střílet Němci šikmo z obou stran. Tak jim nezbývalo nic jiného než skočit do Váhu. Váh nebyl hluboký. Občas se plavalo, občas se brodilo. Mnoho z nich postříleli Němci ještě ve vodě. Usadili se v takovém blízkém remízku. Němci nevěděli, že by mohli být tak blízko toho předání, tak je hledali všude možně. Jezdila tam obrněná auta, pochodovali vojáci a vždycky se řadili za remízkem. Byli tam čtyři dny v mraze, ve sněhu, bez jídla, zahrabávali se samozřejmě do sněhu a nějak to tam prostě prožili.“

  • „A když se sestavovala Eliášova vláda, tak byl dědeček Mikuláš pověřen i jinými úkoly v odboji. Byl předsedou golfového klubu na Říčce. Tam šly zprávy do Londýna. A on se zasadil i o to, že nebyly dodávány některé zásoby jídla z Česka na frontu. Prosadil, že mají zůstat tady pro ty, kdo vyrábějí zbraně na frontu. O mnohém jsme nevěděli, ale věděli jsme o tom, že jeho manželka Margaretha Hansy v dětství vyrůstala s kamarádkou, která si vzala Neuratha, což byl první říšský protektor. Když někdo potřeboval pomoc, třeba byl zavřený, dostalo se to přes toho mého dědečka a babičku na ta správná místa. A často se stalo, že byl puštěný z kriminálu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 15.07.2025

    (audio)
    délka: 03:29:22
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Rebel s erbem

Petr Dujka 1970
Petr Dujka 1970
zdroj: Archiv pamětníka

Petr Dujka se narodil 31. října 1951 v Praze. Patří k potomkům starobylého českého šlechtického rodu Bubnů z Litic, jehož kořeny sahají do 13. století. Dětství prožil v Praze v době, když jeho rodina přišla po nástupu komunistického režimu o veškerý majetek včetně rodového zámku v Doudlebech nad Orlicí. Již v mládí projevoval odpor k totalitnímu systému – odmítl pionýrský šátek, žil svobodně v trampské komunitě a později se zapojoval do protestních aktivit proti komunistické moci. Kvůli „nevhodnému původu“ nemohl studovat a pracoval jako údržbář na lékařské klinice, kde se stýkal s osobnostmi nezávislé kultury a disentu. Absolvoval opakované výslechy Státní bezpečností. S manželkou Janou vychovali dceru Barboru a syna Mikuláše. Po roce 1989 se zapojil do obnovy rodového majetku, který získala v restituci jeho matka Eleonora Dujková, rozená hraběnka Bubna-Litic. Od roku 2005 spravuje zámek v Doudlebech nad Orlicí, který zrekonstruoval a znovu vybavil historickým mobiliářem. Z bývalé sýpky vytvořil muzeum trampingu, přírodovědnou expozici i prostor pro koncerty a kulturní akce. V okolí zámku pěstuje vinnou révu a založil zde malé rodinné vinařství. Petr Dujka navazuje na odkaz svých předků a s respektem k dějinám spojuje šlechtickou tradici s moderním občanským a kulturním posláním. Naplňuje tak rodové heslo: „Ctíce předky, ctíme sebe.“