„Špatně, protože mně se to strašně, holky, dotklo. Když jsem šla, představte si, že jdete na hranici, a teď přijde celník, a prý ať mu dám pas a toto. Já jsem na ně vyvalila oči a já říkám: ‚Chlapi, já jdu domů.‘ Div že jsem se nerozplakala... a potom oni: ‚Prosím vás, pomalu, dobré, dobré.‘ A když jsme něco vezli v autě, mamka mi dala, já nevím, starý kastrol, peřiny, tak začal takový punťa na hranicích na nás, co že to máme, a já říkám: ‚No to jsem dostala od mámy.‘ ‚Jak to, že to nemáte, když se to zapisovalo přes hranice?‘ Říkám: ‚Co by jsem zapisovala? Tak si to nechejte, já o to nestojím. Mně to dala máma, že to nechce...,‘ a takto byli zlí na hranicích.“
„No takže my jsme se postupně z té Jugoslávie dostávali, a teď jsme nevěděli – máme se vrátit, nemáme se vrátit? Byli jsme celá rodina venku. Já měla dvě malé děti, první měla tři roky, druhá čtyři roky, co s těmi dětmi takhle ve světě. Manžel měl ekonomickou, ale ekonomickou socialistickou, to na Západě nepřipadalo v úvahu... Byli jsme ve Vídni, ale ještě předtím nám Jugoslávci pomáhali, dávali nám jíst, dávali děckám čokoládu, kakao, já nevím, byli úžasný, a teďka jsme přišli do Vídně. A teďka jsme se rozhodovali, co máme udělat. Vrátíme se, nebo se nevrátíme? A starý rodiče řekli, děda s babkou: ‚Já komunistům můj barák nenechám‘, a děda říká, že jedou domů. A teďka můj muž – ještě tam byl s jedním kamarádem – a šli na nějaké úřady se zeptat, jaké zaměstnání by jim v cizině dali... Tak představte si, v té době už Evropa nebrala. Buď dali Kanadu, anebo Austrálii, a já jsem řekla, že nejdu nikam, já mám tady mámu. Představte si, my jsme celá rodina byli venku, všichni – bratři, sestry – všichni jsme byli na dovolené. Můj manžel by nedostal zaměstnání, byl by jenom nějaká pomocná síla. Mě by byli zaměstnali jako chemika hned. Představte si – a já říkám, no tak to ne, já mám tady dvě moje malé děti a já je tady nechám někde trápit v nějaké školce cizí!“
„Byli to oni, co připravovali povstání. Nikdo o nich nevěděl. Ale protože se scházeli na jedné faře v Bratislavě, tak ten farář nevydržel mučení a ten jim to řekl. Takže pětatřicet nejschopnějších Slováků bylo odvezeno v březnu, pravděpodobně do Mauthausenu. Nejsou o nich žádné doklady, protože už byl konec války. Pátého dubna byla osvobozena Bratislava, ale oni je čtrnáct dní před osvobozením naložili do vlaku, ‚velikonoční vlak smrti‘ se mu říkalo. Doklady nejsou, naše máma vám čekala aspoň dva roky, aby se něco zjistilo. Červený kříž to zjišťoval, jak zahynuli, a nebyly o tom už písemnosti. A ještě v roce 1968 přišli za mámou, jestli neví náhodou, kde je slovenský národní poklad, protože otec měl na starosti peníze. Máma jim tenkrát řekla, že v Rusku.“
Dagmar Dresslerová, rozená Vagačová, se narodila 14. července 1939 v Bratislavě jako třetí ze čtyř sourozenců. Otec byl Slovák a pracoval v národní bance, matka byla Češka a pracovala na sekretariátu Pražského hradu. Rodina žila původně v Praze, po vyhlášení protektorátu Čechy a Morava se přestěhovala do Bratislavy, kde se pamětnice narodila. Otec se zapojil do Slovenského národního povstání, krátce před koncem války byla skupina prozrazena a otec byl deportován pravděpodobně do koncentračního tábora Mauthausen, kde byl nejspíš zastřelen. O jeho úmrtí nemá rodina dodnes žádné zprávy. Pamětnice vystudovala střední průmyslovou školu, po maturitě nastoupila do Slovnaftu, kde utrpěla pracovní úraz. Na dovolené v Bulharsku se seznámila s Čechem, vzali se a pamětnice se přestěhovala do Brna-Líšně. Srpnovou invazi vojsk Varšavské smlouvy prožila rodina i s prarodiči na dovolené v Jugoslávii. Pamětnice se rozhodovala, zda se mají do okupované vlasti vrátit, či zůstat v emigraci. Nakonec rozhodlo to, že by museli jet do Ameriky nebo Kanady, protože jim vídeňské úřady řekly, že evropské státy již azyl neposkytují. Do Severní Ameriky pamětnice jet nechtěla, vrátila se tedy do Československa, kde pracovala ve školství a Brněnské strojírenské. Rozpad Československa v roce 1993 nesla Dagmar Dresslerová úkorně – nechápala, proč když jede „domů“, tak se musí prokazovat pasem. V roce 2024 žila Dagmar Dresslerová v Brně-Líšni.
