Олександра Довжик Oleksandra Dovzhyk

„Je rok (20)22, na podzim, po vší té práci pro média, životě na Ukrajině s jedním kufrem a velmi překotných <…> přesunech po celém území Ukrajiny, jsem se na akademický rok vrátila do Londýna, abych vyučovala ukrajinskou literaturu na Londýnské univerzitě. Za tu dobu, co jsem učila – je to práce na plný úvazek –, jsem si uvědomila, že se na Ukrajině ocitám několikrát za měsíc. To znamená, že jakmile mám mezi přednáškami nějaké okno, podnikám tu dlouhou cestu domů: letadlem, vlakem, přes hranice, fronty..., jedním slovem… Pokaždé, když jsem překračovala hranici a viděla ty ukrajinské vlajky, jsem prožívala, že ‚Bože, jsem doma, jak je to nádherné!‘ Div se nerozpláčeš, když se vracíš, a připadáš si tak klidně a bezpečně ve srovnání s Londýnem. A bylo to. Pochopila jsem, že se musím vrátit natrvalo s nějakým velkým kufrem, že tam musím nechat věci a přestat s těmi šílenými přejezdy, protože domov, to je Ukrajina. Ukrajina není Lvov, Kyjev ani Záporoží. Prostě překročíš hranici a už se ocitáš doma. Tak to cítím dodnes.“

„Začala jsem studovat doktorát na Birkbeck University v Londýně. Bylo to na English Department, tedy na katedře anglické literatury. Nebyli tam žádní Ukrajinci, najít Ukrajinu na mapě [pro spolužáky] představovalo velkou výzvu. Lidé slyšeli, že tam je někde neklidná situace, hned vedle Ruska. Tedy moji kolegové, vzdělaní lidé. A tím jejich znalosti o naší geografii končily. Kromě toho, Birkbeck – to je taková levicově orientovaná vysoká škola, což se mi přirozeně líbilo, protože mi to imponovalo. Ukázalo se však, že v takovém levicovém prostředí převládají pacifistické názory. Když to teď říkám, je mi jasné, že v takové situaci žijeme už desetiletí, už to není žádná novinka, tehdy to ale bylo šokující. To znamená, že myšlenka, že země může mít právo na obranu svých hranic a své suverenity, byla pro ně kontroverzní, protože ti mí levicoví kolegové a přátelé žili ve velmi bezpečném prostředí, kde ani hranicím, ani jejich suverenitě nic nehrozilo. Pochopila jsem, že musím tyto velmi elementární věci začít vysvětlovat se svou velmi omezenou angličtinou a velmi omezeným porozuměním místního kontextu, které jsem v té době měla. To bylo trochu složité. Při prvním slavnostním setkání v naší škole, kdy nás vítali jako nové doktorandy, jsem se pohádala s jedním mladým člověkem, mladým mužem. Byl to trockista, zdá se, který byl velmi zapálený odborář; takový mladý odborový aktivista, který byl naprosto bezhlavě zamilovaný do Ruska a do myšlenky rudé revoluce. A on mi začal vysvětlovat, co se děje v mé zemi. To byl pro mě šok, že člověk má tu drzost mi vyprávět věci, o kterých nemá žádné ponětí. A já jsem odtamtud před týdnem přijela; já ti můžu vyprávět, jak létají vrtulníky nad Azovským mořem nebo jak zabírají Krym nebo jak střílejí na osobní letadlo, ale ty nejsi připravený mě poslouchat a myslíš si, že nemám takové znalosti jako ty, protože nemám tvůj slovník. To bylo první takové setkání s touto realitou, které se pak opakovalo téměř každý týden, ne-li každý den, a trvalo to roky. Pak si ale vytvoříš jak slovní zásobu, tak i dovednosti a určité komunikační scénáře.“

„Moje máma často jezdila na Majdan a my s ní… Tak se stalo, že jsme se poprvé dostaly pod palbu s mojí mámou a dělaly jsme tam nějaké… Účastnily jsme se nějakých společných akcí s mou mámou, nejen s mými přáteli. Takže jedna z těchto akcí byla – Bože, taková blbost: ženy se shromáždily a šly zpívat pro Berkut, něco tam s nějakými květinami. No ženy, feminismus –matches. My jsme s mámou šly s těmi ženami k Berkutu a snažily jsme se jim tam něco zazpívat. Co mě ohromilo: v určitém okamžiku tam přicházíme – omlouvám se, nedohodly jsme se, že budeme zpívat, prostě jsme tam šly, nevím… Měly jsme na ně zapůsobit tím, že jsme ženy a jsme na Majdanu. Moc si nepamatuju tu motivaci. Přicházíme se skupinou těchto žen, takových stejných účastnic Majdanu jako my, stojíme před Berkutem, a najednou někdo dostane nápad zazpívat. Začínají zpívat nějaké ukrajinské lidové písně. Všichni tam – kolik jich bylo, třicet lidí – znají slova. My je s mámou slyšíme poprvé. Říkáme si: ‚Co se to děje? V jaké zemi žijeme? Proč nemáme tyto písně v DNA? Proč jsme ten moment nějak propásly?‘ Velmi velmi silně nás zasáhlo, že my tuto tradici nemáme. Nemáme tuto kulturu, ale přitom se nacházíme na stejném místě a zjevně máme s těmito ženami mnoho společného, když se v minus patnácti stupních potloukáme po centru Kyjeva a chodíme zpívat Berkutu nebo se na něj výhružně dívat.“

„Přijela jsem do Kyjeva v roce 2009 a do roku [20]11 jsem studovala magisterský program na Mohyljance [Národní univerzita Kyjevsko-mohyljanská akademie]. V té době jsem zase udržovala vztahy se svými kamarádkami z Běloruska a Ruska, se svými přáteli. Pokračoval ten život, kdy jsme se vzájemně navštěvovaly v našich městech a jezdily jedna ke druhé na Nový rok. Tehdy jazykem naší komunikace byla vždy naše kosmopolitní ruština. V Rusku jsem byla i předtím, s rodiči. Ale když jsem tam začala jezdit sama, myslím, že mě… No, na jednu stranu, všechno bylo okouzlující, ten imperiální ruský mýtus – byla jsem jím úplně uchvácená. Ale na druhou stranu jsem to pořád vnímala jako prostor strašné nesvobody. Byl to velmi silný kontrast oproti tomu, jak jsem byla zvyklá žít na Ukrajině. Pamatuji si, že jsem přijela do Ruska na Nový rok 2012, a rozhodli jsme se jít na Rudé náměstí, abychom tam v extázi splynuli s tím davem. Splynutí nevyšlo, protože kolem bylo příliš mnoho policistů. Musel jsi neustále procházet nějakými rámy, neustále ses cítil jako v panoptiku, neustále jsi cítil, že tě sledují. Bylo to na jednu stranu divné, na druhou stranu trochu odpudivé a na třetí stranu to vzbuzovalo neskutečnou zvědavost. Jak mohou lidé přežívat v natolik nesvobodném prostředí? Pamatuji si, že mě vždy šokovala míra agrese. Nebyla jsem zvyklá na to, že na sebe v běžné komunikaci můžeme křičet – nemůžu to přeložit do ukrajinštiny. Tam [v Moskvě] doslova na každém kroku, od nějakého supermarketu po metro, na tebe lidé, které vidíš poprvé a naposledy, zvyšují hlas. To bylo pro mě neuvěřitelným geografickým zjištěním.“