Mgr. Václav Diviš

* 1944

  • „My jsme viděli, kam ta StB směřuje po tom, co zabavili ty dokumenty. Oni prostě chtěli přese mě rozjet kontakty na to Mezinárodní společenství [ženatých kněží]. Bohužel musím přiznat, že jsem to ze slabosti a ze strachu o rodinu udělal. Ale v noci jsem to potom řekl své ženě a okamžitě jsem si říkal: ‚Radši půjdu do kriminálu než s tímhle žít. A já s tímhle žít nemůžu.' Ale další den jsme měli setkání, které už bylo připravené dopředu, - to oni o tom věděli a chtěli, aby se to rozjelo. Já jsem prostě na tomto setkání – to jsme byli asi tři [nebo] čtyři lidi – říkal: ‚Tohleto se stalo. Co dál? Já radši udělám tohle rozhodnutí...' Ale oni [říkali]: ‚Ne, to by tebe a celou rodinu úplně zničili, protože oni tu moc mají. Uděláme to tak, že to zahrajeme jakoby do outu. Čili že to postupně necháme uhnít.' Nebo jak bych to řekl… Prostě pojedeme jakoby dál.“

  • „Všichni povstali a zpíval se chorál Svatý Václave. Hrály varhany. Chorál dozněl a [vystoupil] první a hlavní řečník, pan ministr, doktor Josef Plojhar. Musím říct, že uměl mluvit. Mluvil spatra čtyři hodiny o tom, jakou cestu jsme ušli jako společnost, jak je to správný řád a takové ty řeči. A že my jsme se vlastně připojili k tomuto proudu, jak je to vlastně sociálně správné. Vyjmenoval všechny ty přednosti zdravotnictví, když stál v [jeho] čele… A tak dále. Rozebíral tu, - řekl bych, církevně politickou situaci a tak, - prostě si to vychválil a trvalo to čtyři hodiny. Pak byl velký aplaus. A já [si říkal], jak je možné, že ti kněží, - vždyť jsou přece inteligentní, - tomu tak tleskají… No, ale bylo to tak. Pak byl oběd, samozřejmě výborný. Už ani nevím, jestli to byla svíčková... Prostě dobrý oběd a zákusek. Pak byla pauza a v té pauze se chodilo v tom foyer. Já jsem si došel na toaletu a teď vidím, jak můj spolužák Tonda Kolář tam stojí s nějakým páterem v černém a baví se s ním. Myslel jsem si, že je to nějaký jeho dobrý známý. Tak jsem přišel blíž a on [nás] hned oslovil slovensky: ‚Tak ako, chlapci, ako sa vám to páčí?' Tak zase… Mluviti stříbro, mlčeti zlato v té době… Ale tak jsem povídal: ‚No, mám-li být upřímný, tak krom toho chorálu Svatý Václave a toho výborného oběda to stálo za hovno.'“

  • „Přišel jsem asi do šesté třídy, no a celá třída, – ač Písek, to bylo komunistické město, - tak to byly [samé] bílé košilky, rudé šátky. My jsme tam byli asi tři bez rudých šátků. Seděl jsem v první nebo druhé lavici, já už teď nevím, a soudružka učitelka Böhmová říkala: ‚Chlapče, pročpak nejsi v Pionýru? Takový šikovný žák…' A já jsem byl vždycky z domova zvyklý říkat věci popravdě, tak jsem říkal: ‚Já nejsem v Pionýru, protože nechci být komunista.' [A ona povídala:] ‚Ale ne, pionýr je vzorný žák, dobře se učí, pomáhá spolužákům, víš?' Tak mi to takhle vysvětlovala. Nicméně já jsem říkal: ‚Nechci být pionýr, protože nechci být svazák a nechci být komunista!' Takže skončilo vyučování, první den, velmi krátce, a hned mě třídní, soudružka učitelka Böhmová, vedla do ředitelny: 'Tak pověz, chlapče, tady soudruhu řediteli, co jsi říkal.' Tak jsem věděl, že to bylo špatně, že jsem to asi říkat neměl. Bylo to takové mé první poučení. Tak jsem to zopakoval. Pan ředitel jenom pokýval hlavou a měl jsem to potom ve svých papírech s poznámkou: jenom do JZD.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 14.02.2022

    (audio)
    délka: 01:41:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
  • 2

    Plzeň, 13.12.2022

    (audio)
    délka: 02:22:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Tatínek řekl mamince: ‚Dítě, co se narodí, bude knězem. Pán Bůh má s ním své plány‘

Václav Diviš se nechal vysvětit v Katedrále svatého Štěpána v Litoměřicích, 25. 6. 1967
Václav Diviš se nechal vysvětit v Katedrále svatého Štěpána v Litoměřicích, 25. 6. 1967
zdroj: Archiv pamětníka

Václav Diviš se narodil po smrti svého tatínka 10. června 1944 v Radotíně u Prahy Jaroslavě Divišové, rozené Nešvarové. Maminka se s dcerou Marií a synem Václavem přestěhovala do Příbrami. Roku 1945 se přestěhovali do obce Svatá Maří u Vimperka, kde maminka páterovi Josefu Schreierovi vedla domácnost. Pátera pak následovali do Myšence, roku 1952 do Čížové, pak do Nepomuku. Studium teologie nebylo Václavu Divišovi umožněno, začal tedy pracovat v Geodetickém topografickém ústavu. Roku 1962 konečně nastoupil na Římskokatolickou cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích. Kněžskou službu nastoupil v Týně nad Vltavou, po půlroční vojně v Domažlicích nastoupil jako výpomocný kněz v Sušici. Od roku 1968 tam také vedl ve Skautu vlčata, kvůli práci ve skautingu i duchovenské činnosti byl však sledován StB. Tušil, že mu bude odebrán státní souhlas, a tak rozvázal pracovní poměr a vystřídal řadu zaměstnání. Pracoval jako pomocný dělník, lodník na přehradě, topič u ČSAD a sanitář. V únoru 1977 podepsal Chartu 77. Roku 1978 absolvoval večerní studium zdravotní školy a nastoupil jako zdravotní bratr na operační sál do Motola. V roce 1979 se oženil s Marií Šebestovou. Roku 1985 pod tlakem StB - ze strachu o rodinu - podepsal spolupráci, ale odešel raději pracovat do teletníku na Šumavu, aby byl z dosahu dění. Spolu s dalšími zakládal v Hartmanicích Občanské fórum. Vystudoval germanistiku na Pedagogické fakultě v Praze. Po roce 1989 vyučoval na základních a středních školách. V Hartmanicích spoluzaložil skautské oddíly a ochotnické divadlo. V letech 2006-2016 byl ředitelem synagogy v Hartmanicích. V době natáčení v roce 2022 žil se svou manželkou Margitou v Sušici, kde se dodnes věnuje divadlu.