MgA. Jiří Dědeček

* 1953

  • „A tak jsme tak jako válčili, až do těch osmdesátých let, kdy začal být hlad po tom vtipném odbojovém slově. Říkám úmyslně vtipném, protože samozřejmě byli lidi, který přišli na pódium a řekli: 'Už mě ty komunisti serou'. A začali hrát, třeba. Ale tohle nebyl náš cíl. Náš cíl byl to obstřelování terče, který je daleko vtipnější a zábavnější i pro lidi, který si můžou sami dosazovat, nežli rovnou trefit desítku. Pak už není co dodávat. A tak jsme si hráli, blbnuli, jezdili. Já si vzpomínám na takové okamžiky, kdy opravdu sálem proběhlo nejprve zamrazení a potom hurónský smích. My jsme nechávali divákům i možnost, aby se nás písemně o přestávce na něco zeptali. A v roce, snad i v měsíci, kdy emigroval Waldemar Matuška, se nás nějakej divák zeptal: ,Co si myslíte o lidech, kteří opustí naší zemi?’ Mrazivý ticho. A já jsem říkal: 'My si kosmonautů velmi vážíme'. Ó, hurá, a všichni jsme věděli, v čem je ten vtip, že jo. A přesto, že jsme netrefili tu desítku rovnou, tak jsme tomu bolševikovi dali zrovna tak na frak. A měli jsme z toho větší radost, než kdybychom řekli: 'Já se tomu Waldovi nedivím, v takové zkurvené zemi se nedá žít'. Jo, taky by to šlo. Ale tohle nebyl náš model existence. Takhle jsme si to nepředstavovali.“

  • „Přehrávky byly, to byla velká sranda. Přehrávky, to byla taková zkouška, jestli na to takzvaně máte. A u hudebníků například to spočívalo v tom, že museli něco zahrát. To bylo docela dobré. Ale my [s Janem Burianem] jsme byli vedeni jako literárně hudební dvojice, a tak vlastně oni od nás chtěli jednak takovou písemku z dějin a za druhé odevzdat několik hotových scénářů našich představení. A písemka z dějin, to si pamatuji, že jsem na PKS seděl v uličce, tou uličkou procházel Ivan Vyskočil, který měl dozor, abychom neopisovali, a teď oni nám na tabuli napsali, co významného bude slavit naše republika v roce 1971. A jsem na to koukal, říkal jsem si, co by mohla slavit významného? Vyskočil chodil kolem mě a vždycky zašeptal, KSČ, KSČ. A já jsem nevěděl, co chce, nebo o co jde. Chtěl mi chudák napovědět, že bude nějaký výročí vzniku komunistický strany. Takže to byla vždycky jako velká legrace. A ty scénáře pak někdo četl a pokoušel se nám v nich škrtat. My jsme ochotně souhlasili, všechno jsme škrtli a pak jsme to normálně hráli, tak, jak to původně bylo napsáno, protože nikdo to už nepřišel zkontrolovat.“

  • „Sedmdesátá léta… Víte, samozřejmě, že jsme věděli, že se něco příšerného děje a potkávali jsme se na různých akcích a Mejla Hlavsa mi vysvětloval, jak mám správně zmáčknout G-Dur, když jsme byli na nějakým mejdánu a byl jsem se podívat na premiéře Audience v Horních Počernicích. Tohle všechno jsem vnímal a pořád mi to přišlo, jako že to je velká sranda, jako že za zády toho bolševika dokážeme udělat tolik pěkných věcí, které jsou ale úplně dočista proti němu. A pak najednou během těch sedmdesátek, to jsme začali jezdit už hodně s [Janem] Burianem, začali jsme taky na tu dobu hrozně moc vydělávat, přestože jsme měli žebrácký honorář, asi sto korun za vystoupení plus cesťáky. No jo, ale my jsme hráli 35 krát do měsíce, takže když se tohle znásobilo stovkou, tak najednou to bylo spousta peněz, tolik tenkrát lidi nebrali. Najednou jsem si uvědomil, že se ocitám v takové pasti socialistického intelektuála, že se snažím podrývat režim, který mě za to platí. Až jsem to pak dal do nějaké písničky: ,Ne že bych nějak spěchal do erárních gatí, ale co mám dělat, když mi za to platí’. Vždycky jsem všechny tyhle svoje pocity ventiloval, prezentoval a dával do svých odrhovaček.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Karlovy Vary, 30.05.2025

    (audio)
    délka: 03:07:21
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Sranda je vždycky tam, kde je tlak, kde je uzurpování, kde je nesvoboda

Jiří Dědeček v 80. letech
Jiří Dědeček v 80. letech
zdroj: archiv pamětníka

Písničkář, básník, textař a překladatel Jiří Dědeček se narodil 13. února 1953 v Karlových Varech. Jeho otec František Dědeček působil jako kulturní funkcionář krajského národního výboru, matka Jiřina, rozená Nováková, pracovala v mateřské školce. Roku 1964 se Dědečkovi přestěhovali do Prahy kvůli otcově nové funkci v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy a následných prověrkách byl ovšem František Dědeček vyloučen z KSČ a živil se manuální prací. Jiří Dědeček v té době (1968-1971) studoval gymnázium (tehdy Střední všeobecně vzdělávací školu) Jana Nerudy v Hellichově ulici. Po maturitě nastoupil ke studiu žurnalistky, kde však strávil pouze dva semestry. Posléze studoval ještě knihovnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1972-1976) a scenáristiku a dramaturgii na FAMU (1983-1987). Na přelomu 70. a 80. let se živil jako tlumočník z francouzštiny pro Pražskou informační službu. V druhé polovině 70. let začal vystupovat s Janem Burianem jako dvojice písničkářů s programem písní, scének a veršů. Postupně dosáhli značné popularity a vystupovali až pětatřicetkrát měsíčně. Jiří Dědeček uvažoval o emigraci i podpisu Charty 77, nakonec ale zůstal v Československu na hranici tzv. šedé zóny. Roku 1985 se vydal na sólovou dráhu a v listopadu 1989 účinkoval na řadě mítinků i demonstrací Sametové revoluce. V 90. letech založil s manželkou Terezou Brdečkovou nakladatelství Limonádový Joe, v letech 2006-2023 byl prezidentem českého PEN klubu.