Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MgA. Jiří Dědeček (* 1953)

• narozen 13. února 1953 v Karlových Varech

• otec František Dědeček byl kulturní funkcionář KNV, matka Jiřina, rozená Nováková, učitelka v mateřské školce

• 1964 se Dědečkovi přestěhovali do Prahy, kde otec získal vyšší funkci

• otec byl na začátku normalizace vyloučen z KSČ

• 1968-1971 studoval Jiří Dědeček Gymnázium Jana Nerudy v Hellichově ulici

• 1971-1972 studoval žurnalistiku na tehdejší Fakultě sociálních věd a publicistiky UK

• 1972-1976 studoval knihovnictví na Filozofické fakultě UK

• od druhé poloviny 70. let vystupoval v písničkářské dvojici s Janem Burianem

• 1978-1983 pracoval jako tlumočník Pražské informační služby

• 1983-1987 studoval scenáristiku a dramaturgii na FAMU

• od 1985 se vydal na sólovou písničkářskou dráhu

• vyslýchán Státní bezpečností

• v listopadu a prosinci 1989 vystupoval jako písničkář na řadě mítinků a demonstrací Sametové revoluce

• 2006-2023 prezidentem českého PEN klubu

• s manželkou Terezou Brdečkovou založil nakladatelství Limonádový Joe

„Chovali jsme se po celou dobu za bolševika poťouchle. Tvářili jsme se, že úplně přesně nevíme, co na tom ti soudruzi vidí špatného. Ale moc dobře jsme to věděli,“ popisuje Jiří Dědeček styl písničkářských a humoristických vystoupení, jichž v sedmdesátých a osmdesátých letech absolvoval tisíce, nejdříve ve dvojici s Janem Burianem, později i sólově. Po celou dobu se pohyboval na pokraji oficiální a pololegální kultury a ve dnech po sedmnáctém listopadu 1989 se stal jednou z „tváří“ revolučních mítinků. 

Řádění ve skrýších chmurného města

Písničkář, básník, textař a překladatel Jiří Dědeček se narodil 13. února 1953 v Karlových Varech velmi mladým rodičům – v té době jim nebylo ještě ani dvacet let a těhotenství je patrně zaskočilo. 

Matka Jiřina, rozená Nováková, pocházela z Dřevce u Kožlan na pomezí západních a středních Čech. Vystudovala rodinnou školu v Rakovníku s pedagogickou nástavbou a jako učitelka v mateřské škole dostala umístěnku do Karlových Varů. 

Zde potkala Františka Dědečka, původem z Jilemnice v Podkrkonoší, který si v Karlových Varech plnil první týdny vojenské služby. Z krátké známosti se narodil syn Jiří, v té době byl však už František převelen k jinému útvaru a nemohl za partnerkou a synem jezdit ani na dovolenou. 

„Pro matku to musela být příšerná zabíračka, starat se o dítě a vydělávat peníze,“ říká Jiří Dědeček a s dojetím vzpomíná na obsáhlé, dodnes uchované dopisy, které jeho maminka každý den otci psala. Pracovala v mateřské školce na Vyhlídce, vilové čtvrti nad údolím s kolonádou, a malého synka si mohla brát do práce s sebou. 

Po Františkově návratu z vojny se rodina nastěhovala do nově postaveného domu ve Vrchlického ulici v příjemné, rovněž vilkové čtvrti Drahovice. Zde přišel na svět Jiřího mladší bratr.  

První roky svého dětství, plného klukovských dobrodružství, prožil Jiří Dědeček ve městě, které stále neslo viditelné stopy nedávno skončené války: „Karlovy Vary ve mně zanechaly hlubokou, spíše truchlivou stopu chmurného polozbořeného města. Každý druhý dům byla skrýš, ve které jsme my jako kluci mohli řádit. Běhali jsme po lesích, kde jsme nacházeli nejrůznější válečné atributy. Helmy, bajonet, nevybuchlé náboje.“ 

Jeho otec, přesvědčený komunista,  v té době pracoval jako kulturní a osvětový pracovník na krajském národním výboru. Umělecky se realizoval tvorbou skečů a písniček v amatérském spolku Atom. „Byl to typ člověka, který, kamkoliv přijde, musí organizovat zábavu,“ konstatuje s lehkou ironií Jiří Dědeček. „Já jsem se za něj tak styděl! Kdykoli přišel někam, kde se lidi normálně bavili, začal tleskat do dlaní a říkat: ,Tak, děcka, teď si stoupneme ve dvojicích proti sobě, dáme si mezi čela krabičky od sirek a budeme tančit. A kdo vydrží nejdéle, ten vyhraje cenu.’ Tohle byl můj táta. Určitě jsem po něm zdědil trochu té touhy veřejně se exhibovat na pódiu.“ 

Otec měl možnost díky svému postavení zajistit vstupenky na zajímavé kulturní akce v Karlových Varech, například představení Semaforu, který zde pořádal druhé premiéry svých her, nebo na představení v místním kině Čas: „Smrt si říká Engelchen, Králíci ve vysoké trávě, Dita Saxová… Ty filmy mě hluboce poznamenaly a v mé duši zanechaly hrůzu a děs na mnoho let,“ vzpomíná Jiří Dědeček. 

Zlověstný rachot z druhého břehu

V roce 1964 dostal František Dědeček možnost působit jako kulturní referent na vyšší pozici v Praze, měl nastoupit do Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Jedenáctiletý Jiří stěhování těžce nesl: musel se rozloučit s kamarády, se známými scenériemi svých dosavadních her. 

V Praze se Dědečkovi usadili v bytě v Jeremenkově ulici v Podolí a Jiří nastoupil do šesté třídy místní základní školy. Zde našel nového kamaráda, který se stal přítelem na celý život, pozdějšího přírodovědce Břetislava Friedricha. Společně se přihlásili do veslařského klubu, kde Jiří brzy slavil první sportovní úspěchy. 

Základní škola se stala také dějištěm jeho prvních pokusů o žertovné verše: „Snažil jsem se zejména zalíbit slečnám. Napsalo se něco na papírek a hodilo se to adresátovi nebo adresátce. Už tenkrát jsem psal různé hovadiny. Například:  Já bych si přál s někým chodit,/  jenže se to nehodí, / poněvadž jsem hermafrodit / a ti s nikým nechodí.“ Jeho rané kreativní experimenty podporoval i češtinář Bohuslav Sedláček, který se někdy k veršování i sám připojoval. 

Jiří Dědeček ukončil základní školu v červnu 1968 a o nadcházejících prázdninách rodina odjela na dovolenou do Bulharska. Jeho otec během dovolené u moře předvídal násilné potlačení obrodného procesu Pražského jara: „Tatínek pořád říkal: až se vrátíme, budou v Praze vojáci.“ 

Když krátce nato skutečně došlo k invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, Dědečkovi ve svém bytě v Podolí slýchali rachocení tanků na smíchovském nábřeží na druhém břehu Vltavy: „Byl to jiný rachot, než vydávaly vlaky nebo automobily, bylo to zlověstné.“ Jiří Dědeček také vzpomíná na podivný pásový motocykl, který stál na křižovatce u Národního divadla: „Hlídkoval uprostřed, kde se míjejí tramvaje, aby se nepřihodilo něco odbojného.“ 

Pro Františka Dědečka znamenala okupace tragický životní zvrat: „Pražské jaro roku 1968 pro něj byla poslední naděje, jak opodstatnit svůj život komunisty,“ říká o svém otci Jiří Dědeček: „Okupace mu to zhatila. Vyloučili ho ze strany a pracoval jako brusič podlah. Pak dělal někde skladníka, prošel různými povoláními a nakonec dostal žebrácký důchod. Myslím, že ho opravdu zlomilo, že ten obrodný proces se nepovedl.“ 

Zpívat, vyprávět hovadiny a dostávat za to peníze

V září 1968 nastoupil Jiří Dědeček do prvního ročníku gymnázia (tehdy střední všeobecně vzdělávací školy) Jana Nerudy v Hellichově ulici na Malé Straně. V té době ve škole probíhala protestní stávka proti okupaci: „Pedagogové byli velmi stateční, říkali, že to nemůže trvat dlouho, Američané určitě zasáhnou.“ Tato atmosféra ale vydržela jen krátce. Po několika měsících, když začalo být zřejmé, že období svobody Pražského jara se už nevrátí, se postoje mnoha pedagogů změnily: „Dobrá polovina z nich se charakterově úplně zlomila,“ konstatuje Jiří Dědeček. Vyučující podle něj měli obavy i ze svých žáků, mezi nimiž byly děti komunistických prominentů, například poradce Vasila Biľaka. U studentů to vedlo ke ztrátě respektu vůči profesorům: „Z naší třídy se stali takoví grázlové. Ale oni z nás nikoho nevyhodili, špatné svědomí jim to nedovolilo. A další ročník už vzali pevně u huby.“ 

I na gymnáziu Jiří Dědeček pokračoval v psaní veršů a písniček. Vedle humorných veršíků už se snažil také o seriózní písně, v nichž se odrážely jeho pocity ze sovětské okupace: „Napsal jsem například píseň o Janu Lucemburském, a když jsem to hrál ve veslařském klubu, tvrdil jsem jim, že to je neznámá písnička od Kryla.“ 

Ke kamarádovi Břetislavu Friedrichovi přibyl další, Adam Hoffmeister, syn všestranného umělce Adolfa Hoffmeistera, kterého Jiří Dědeček považuje za jednoho ze svých mentorů.

Přestože studiu nevěnoval příliš mnoho energie, odmaturoval se dvěma dvojkami a dvěma trojkami a pokusil se o přijímací zkoušky na několik vysokých škol. Nevyšlo to na DAMU, na Tělovýchovném institutu ani na právnické fakultě. „Už jsem měl doma povolávací rozkaz, když tatínek přišel s tím, že v září se ještě dělají dodatečné přijímací zkoušky na fakultu sociálních věd a publicistiky, obor novinařina,“ říká Jiří Dědeček. Tam ho konečně přijali a začal tedy studovat žurnalistiku. 

Studium mu přineslo především další osudové přátelství: tentokrát s Janem Burianem, synem divadelníka E. F. Buriana, který se později měl stát jeho protějškem v písničkářsko-komické dvojici. Školu nicméně Jiří Dědeček opustil a začal studovat knihovnictví na Filozofické fakultě Univezrity Karlovy. „Odešel jsem po dvou semestrech, protože jsem nechtěl ani do strany, ani do SSM, a do konce studií se mi podařilo v tom vytrvat. Honza Burian byl jiný, říkal, že nepřítele je potřeba rozložit zevnitř, takže do toho Svazu mládeže vstoupil. Pak ale trpce litoval a říkal, že nepřítel je uvnitř tak silný, že se rozložit nedá,“ usmívá se Jiří Dědeček.  

V první polovině sedmdesátých let začali společně vystupovat, nejprve jen pro kamarády. „Postupně jsme si uvědomovali, že ty školy, které  studujeme, nám nedávají to, co chceme v životě dělat. Že asi nejraději bychom nedělali nic a k tomu si zpívali a vyprávěli lidem hovadiny a za to dostávali peníze. Nakonec to tak i dopadlo.“ 

Můj podíl na nedorozumění mezi národy

Po absolvování školy musel Jiří Dědeček na rok na vojnu. Sloužil v Mikulovicích u Jeseníku, v malé posádce, která zde střežila sklad výbušnin. „Nesmělo se o tom mluvit, ale celá vesnice to věděla,“ konstatuje. Útvar byl složen z „odbojných umělců z Prahy,“ mezi nimiž byli výtvarníci, keramici či fotograf Miroslav Vojtěchovský. Vojnu si zpestřovali sérií legrácek – jednou kamarádovi celý pokoj doslova převrátili vzhůru nohama, včetně toho, že nábytek připevnili ke stropu, jindy jeden z nich v nestřežené chvíli rozžvýkal důstojníkovi štítek jeho čepice. „Úplně chápu E. F. Buriana, který napsal, že největší sranda byla v koncentráku. Sranda je vždycky tam, kde je tlak, kde je uzurpování, kde je nesvoboda,“ ohlíží se za vojnou Jiří Dědeček. 

Po návratu do civilu nevěděl, čím se bude živit, a kamarád Břetislav Friedrich mu dohodil práci v Pražské informační službě, kde byla zaměstnána jeho matka. Jiří tu měl dělat tlumočníka z francouzštiny a ruštiny a doprovázet hosty přijíždějící do Prahy na pozvání různých organizací. Nešlo o zaměstnání na plný úvazek, spíše příležitostnou práci, ale důležité bylo, že dostal pracovní razítko do občanského průkazu, takže nemohl být stíhán za „příživnictví“. 

„Už léta říkám takový vtip, že bych měl napsat knihu Můj podíl na nedorozumění mezi národy,“ žertuje Jiří Dědeček o své tlumočnické kariéře. Francouzštinu znal jen ze školy, uměl zpaměti recitovat básně francouzských klasiků nebo hovořit o socialistickém hospodářství, ale nedokázal se dorozumět v základních praktických otázkách. 

Přesto se mu poměrně dlouho dařilo tuto práci vykonávat, jeho klienti totiž často cizí jazyky ovládali ještě méně než on. Jednou měl doprovázet předsedu Svazu výtvarných umělců z Mongolska. Muž se choval velmi arogantně, po celou dobu návštěvy vydatně popíjel a nakonec ho Jiří Dědeček musel doprovázet i na večírku v Karlových Varech, jehož se účastnila řada politiků z komunistických zemí. Až v tu chvíli vyšlo najevo, že jeho klient je ve skutečnosti mongolským ministrem kultury. Uvědomoval si, že všichni přítomní ho zřejmě považují za příslušníka StB, a pocit nepatřičnosti vyvrcholil při přípitku: „Mongol mě vzal kolem ramen a řekl i vot my vypjom na zdarovje naševo Jury.“ 

„To byl můj poslední tlumočnický kšeft, protože jsem si řekl, že už to zachází moc daleko. Na začátku jsem si dal podmínku, že nechci žádné oficiality a vládní kruhy,“ konstatuje Jiří Dědeček. 

Jako tlumočník z francouzštiny roku 1978 strávil několik týdnů na Kubě, kde se konal XI. Světový festival mládeže a studentstva. Zde ho čekala mimořádně náročná disciplína, pro kterou neměl kvalifikaci: kabinové tlumočení. „Dokud mluvili francouzsky a já jsem překládal do češtiny, bylo to dobré. Ale když začali mluvit anglicky, mně to šlo do sluchátek česky a měl jsem to překládat pro delegáty do francouzštiny, bylo zle. Popletl jsem si slova allié, spojenec, a aliéné, šílenec. Takže jsem poděkoval všem choromyslným, kteří nám pomáhají v osvobozeneckém boji.“ 

Jeho selhání mělo poměrně příjemný následek – na festivalu už nesměl tlumočit, ale musel tam setrvat až do konce, takže si na Kubě užíval dny volna. 

Později po roce 1989 se k tlumočnické práci příležitostně vracel, když tlumočil na filmovém festivalu Febiofest nebo na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, tentokrát už však s dialogovou listinou v ruce. 

Flirtoval s emigrací i s Chartou

Roku 1978 se Jiřímu Dědečkovi podařilo získat devizový příslib a výjezdní doložku a vycestoval na Západ: rychlíkem Vindobona jel do Vídně, odtamtud pokračoval stopem do Švýcarska, cestoval i po Francii a Nizozemí. Výjezdní doložka mu umožňovala vycestování pouze na deset dní, což výrazně překročil. V Paříži si vzpomněl na spolužáka z gymnázia, jehož otec, „papaláš“, působil na zdejší československé ambasádě. Rozhodl se za ním zajít a skutečně se mu podařilo dosáhnout prodloužení výjezdní doložky na neurčito. 

Přesto se z cest po západní Evropě nakonec vrátil do Československa. „O emigraci jsem uvažoval mnohokrát, ale měl jsem tady velkou lásku a navíc jsem myslel na rodinu. Máma byla ředitelkou mateřské školky, brácha se učil na uměleckého kováře. Nechtěl jsem jim zkazit kariéru.“ 

Návrat do Československa proběhl zcela bez problémů: pěšky dorazil na hraniční přechod Folmava, který byl podle jeho slov v té chvíli zcela opuštěný. Sám si dal do pasu razítko, zavěšené u okénka ve strážní budce, a pokračoval dál. 

V téže době také zvažoval podpis prohlášení Charty 77. Hovořil o tom s Václavem Havlem, který mu podrobně popsal následky takového kroku: „Jedna věc je podepsat Chartu a být potom v té dobré společnosti, ale druhá věc je hrát lidem, dávat jim radost. To už bys nemohl jezdit a hrát, kde se ti zachce.“ Jiří Dědeček v té době už začal vystupovat s Janem Burianem, což pro něj nakonec bylo hlavní motivací, proč Chartu nepodepsal. „Ale když je někde nějaká chartistická slavnost, stejně mě tam zvou a mě moc těší, že mezi ně patřím. A přitom v jedné písničce zpívám: Tu dobu jsem prožil s písní na rtu, ani jsem nepodepsal Chartu.“ 

Raději obstřelovat terč než trefit rovnou desítku

První mimopražské vystoupení Jiřího Dědečka a Jana Buriana se odehrálo na univerzitě v Olomouci a mělo velký úspěch. V Praze, kde bylo mnohem více kulturních příležitostí, si publikum získávali o něco pomaleji, hráli převážně pro své přátele: „Ti už potom všechny naše věci znali, takže jsme se pro ně trošku styděli hrát.“ 

Účastnili se také vystoupení neoficiálního sdružení folkových písničkářů Šafrán, kam je přizval Jaroslav Hutka. Od ostatních členů Šafránu se jejich poetika lišila především v tom, že nestála jen na hudebním projevu, ale také na mluveném slově, básních a hraných scénkách. „Šafrán měl hluboký smysl v tom, že na chvilku dával lidem zapomenout na to, v čem žijí. A vzápětí je na to upozornil písní, která byla vtipná. Přinášel očistu smíchem, útočiště ve vtipu, poezii a metafoře,“ konstatuje Jiří Dědeček. 

Cílem vystoupení dvojice Dědeček-Burian nebyla přímočará kritika normalizačního režimu: „Samozřejmě byli lidé, kteří přišli na pódium a řekli třeba: ,Už mě ti komunisti serou’. Ale tohle nebyl náš cíl. Nám šlo o obstřelování terče, kdy si lidi mohou sami dosazovat konkrétní významy. To je daleko zajímavější a zábavnější než rovnou trefit desítku. Pak už není co dodávat.“ Jiří Dědeček vzpomíná na okamžiky, kdy sálem proběhlo neprve zamrazení a potom hurónský smích: „My jsme jim dávali možnost písemně na papírku se nás na něco zeptat. Krátce poté, co emigroval Waldemar Matuška, se nás nějaký divák zeptal, co si myslíme o lidech, kteří opustí naši zemi. Mrazivé ticho. A do toho jsem řekl: ,My si kosmonautů velmi vážíme.’ Ó, hurá! Všichni jsme věděli, v čem je ten vtip, a měli jsme z toho větší radost, než kdybychom rovnou řekli: ,Já se tomu Waldovi nedivím, v téhle zemi se nedá žít.’“ 

Podle Jiřího Dědečka se jejich vystoupení pohybovala „na pomezí legality“, přičemž mimopražské pořadatele zřejmě uklidňoval i fakt, že se občas objevovali v televizi. Podmínkou veřejného vystupování ovšem byly přehrávky, které obnášely zkoušku nejen z hudební nauky a hry na nástroj, ale také z dějin, pojatých samozřejmě v ideologickém duchu. Navíc museli předkládat ke schválení scénáře svých vystoupení: „Oni je četli a pokoušeli se nám v nich škrtat. My jsme vždy ochotně souhlasili, ale pak jsme normálně hráli, jak to bylo původně napsáno, protože to už nikdo nepřišel zkontrolovat.“ 

Úspěch u přehrávek také určoval, zda budou moci vystupovat jako profesionálové, placení v řádu stokorun za vystoupení, anebo takzvaní „lidoví hudebníci“ s honorářem třicet korun na hodinu. Dědečkovi s Burianem se pouze na krátký čas podařilo vystupovat jako profesionálové, zastřešovaní krajským kulturním střediskem. Jejich profesionální dráhu však záhy ukončil průšvih: jeden západočeský fanoušek je poprosil o texty jejich písniček, které si chtěl v práci okopírovat. Originály ale zapomněl v cyklostylu a dostaly se do rukou člena ÚV KSČ. Ten se rozezleně obrátil na jejich zřizovatele, krajské kulturní středisko, čímž jejich kariéra profesionálů skončila. I nadále ale mohli vystupovat jako lidoví hudebníci a díky tomu, že vystupovali i pětatřicetkrát do měsíce, byly jejich výdělky na tu dobu nadprůměrné.  

Tu a tam docházelo i ke konfrontaci s policií: „Občas přišli a zrušili představení. Občas mi pořadatelé volali, ať nejezdím, že celý klub obklíčila policie. A někdy jsme prchali zadním okénkem od záchodů nebo od šaten,“ vzpomíná Jiří Dědeček. Nikdy však na svých představeních nezažil ze strany policie či StB nějaký násilný zásah. 

Jiří Dědeček postupně začínal vnímat rozporuplnost svého postavení: „Pořád mi přišlo jako velká sranda, že za zády bolševika dokážeme udělat tolik pěkných věcí, které jsou dočista proti němu. Ale najednou jsem si uvědomil, že se ocitám v pasti socialistického intelektuála, že se snažím podrývat režim, který mě za to platí. Dal jsem to i do nějaké písničky: ,Ne že bych nějak spěchal do erárních gatí, ale co mám dělat, když mě za to platí.’“ 

Umění rozejít se včas

Jiří Dědeček a Jan Burian si uvědomovali, že pro jejich specifickou tvorbu by bylo ideální pódium vlastního malého divadla. Se sdružením Mars usilovali o přidělení budovy Sovových mlýnů, všechny jejich pokusy ale vyšly naprázdno. „Zatímco naši starší kolegové Skoumal a Vodňanský měli za sebou Činoherní klub, vydali několik desek, my jsme za sebou neměli nic. Mohli jsme jenom jezdit a hrát, najezdili jsme mnoho desítek tisíc kilometrů ročně. Zakotvili jsme v myslích diváků, ale nic za námi nezůstávalo,“ konstatuje Jiří Dědeček. „Začínalo to být k zbláznění. Uhoníme se v autě, uhrajeme se na pódiích menších divadel a kulturáků a potom zase pojedeme domů.“ 

Právě to bylo podle jeho slov hlavní motivací jejich tvůrčího rozchodu, který Jiří Dědeček roku 1985 inicioval: „Nebylo to jednoduché, sdělil jsem to Honzovi ze dne na den. Přenechal jsem mu všechny dohodnuté termíny a odešel z toho, dokud to bylo možné.“ Uvědomoval si, co v Janu Burianovi ztrácí: „Takového parťáka, jakého jsem v něm měl, už nikdy mít nebudu. Jiskrný, vtipný, bystrý, duchaplný člověk, se kterým jsme si nahrávali a pinkali v duchu nejhezčí tradice malých českých divadel a dvojic jako Voskovec - Werich, Šlitr - Suchý, Vodňanský - Skoumal nebo Šimek - Grossmann. Dva lidé dokážou v dialogu vytvořit jistý druh srandy, která je nenahraditelná.“ Domnívá se nicméně, že právě včasný rozchod jim pomohl zachovat dobré vztahy a později se scházet při příležitostných vystoupeních či nahráváních. 

Poté se Jiří Dědeček vydal na sólovou dráhu: kromě vystoupení psal texty například pro Vladimíra Mišíka či skupinu Irish Dew. 

Druhá polovina osmdesátých let však Jiřímu Dědečkovi kromě prvních kroků sólového hudebníka a baviče přinesla i něco méně příjemného, totiž pozornost Státní bezpečnosti. V roce 1984 se oženil s filmovou publicistkou Terezou Brdečkovou, která krátce předtím absolvovala obor střih na FAMU. Společně každý rok navštěvovali mezinárodní festival studentských filmů CILECT v Karlových Varech. „Sjížděli se tam studenti filmových škol z celého světa, často také chtěli do Prahy a přespávali u nás. A právě kvůli těmhle lidem mě občas volali na fízlárnu,“ vzpomíná Jiří Dědeček. 

U výslechu byl asi pětkrát a pokaždé ho vyslýchal jiný policista s očividně smyšleným jménem. Jiří Dědeček se snažil mlžit nebo odpovídat jen banality. Jeden z vyslýchajících estébáků se však nakonec zeptal, jestli se za ním mohou zase zastavit. „Uvědomil jsem si, že už opravdu tahám ďábla za nohu. Byl jsem od Vladimíra Mlynáře poučen, že s nimi nemám mluvit. Takže jsem odpověděl: ‚Pokud mě chcete kontaktovat, pouze písemně a doporučeným dopisem‘.“ 

…pak už hodiny kráčely tryskem

Od roku 1988 již Jiří Dědeček vnímal ve společnosti výraznější pohyb a častější známky veřejného odporu. Začátkem září 1988 vystoupil na festivalu Folková Lipnice, který proslul tím, že kritik Jan Rejžek tam ke zděšení pořadatelů uvedl na pódium Václava Havla. 

V letech 1988 a 1989 se také pravidelně účastnil demonstrací na Václavském náměstí. S rodinou bydleli ve Vejvodově ulici na Starém Městě, takže všechny uličky i méně známé pasáže, které mohly posloužit jako únikové cesty z Václavského náměstí, měl dobře prochozené. Jen jednou byl krátce zatčen a s dalšími demonstranty zadržován na policii ve Školské ulici. Od léta 1989 pak na svých vystoupeních veřejně nabízel k podpisu manifest Několik vět. 

Sedmnáctého listopadu váhal, zda se má zúčastnit plánované studentské demonstrace na Albertově. „Říkal jsem si, to pořádají svazáci, je to povolené, to mě nezajímá. Ale byl u nás plynař na opravu karmy, pan Nettl, který říkal: ,Já bych dneska šel, pane Dědeček, cítím v kostech, že se to zlomí.’“ Na radu plynaře se tedy vydal na Albertov a účastnil se průvodu na Vyšehrad. Pak se ale průvod zasekl: „Hádali se svazáci s nesvazáky, jestli se půjde zpátky na Albertov nebo jinudy. Trvalo to strašně dlouho, už mě to moc nebavilo. Tak jsem seběhl na nábřeží na tramvaj a sedmnáctkou jsem jel domů.“ Manželce Tereze, která byla doma s malým dítětem, sdělil, že na demonstraci se nic zvláštního nestalo. „A tak jsme šli do kina Alfa na film Čarodějky z Eastwicku. A když jsme vylezli ven, byla revoluce. Pak už hodiny kráčely tryskem,“ vzpomíná. 

O dva dny později, v neděli 19. listopadu, měl Jiří Dědeček vystoupení s Dášou Voňkovou na Letné v budově Elektrických podniků. „Najednou přišel Milan Kňažko a Jiří Černý a koncert nám zrušili. Řekli: ,Je revoluce, všichni stávkujou, nikdo nehraje.’ Prý nehrají kluby, divadla, všichni herci stávkují.“ Namísto plánovaných vystoupení vedli umělci debaty s publikem, které se již od počátku nesly v duchu hesla „Nejsme jako oni“. „Říkali jsme, že není komunista jako komunista, aby nedošlo k nějakému lynčování. Znali jsme mnoho slušných komunistů, kteří pomáhali kultuře. Věděli jsme, že pokud se revoluce zvrtne, přesně proti nim se obrátí hněv lidu. To by nebylo dobré pro nikoho.“ 

V následujících dnech docházel Jiří Dědeček pravidelně do Laterny Magiky v paláci Adria, kde v prvních dnech sídlilo vznikající Občanské fórum. „Zatímco někteří tam chodili, aby si umetli kariéru, tak my, několik herců a písničkářů, jsme si tam chodili pro úkoly.“ Ladislav Kantor ze skupiny C&K Vocal organizoval výjezdy do regionů, protože v prvních dnech bylo nejdůležitější informovat lidi mimo Prahu: „Dal nám vždycky takový ferman a říkal – ty pojedeš do Litoměřic, ty pojedeš na gympl do Valašského Meziříčí. Jezdili jsme bez jakéhokoli nároku na odměnu nebo cestovné. Kus republiky jsem objel s přesvědčovacím programem: ,Je to fakt, věřte tomu, v Praze byla revoluce a komunisti jdou od válu.’ To byl jakýsi základní fakt, který jsme měli hlásat, a přidat k tomu něco vtipného nebo veselého.“ Zpočátku se stávalo, že účastníci těchto výjezdů naráželi v menších městech na odpor funkcionářů: například v jednom městečku ho studenti gymnázia uvítali s tím, že musí do školy proklouznout sklepem, protože ředitelka nechala budovu zamknout. Na lékařské fakultě v Hradci Králové ho zase jakýsi muž před publikem slovně napadl: „Nevěřte muži, který vás chce hnát pod pásy tanků.“

„Prdel“ na Letné vzbudila poprask

„Čas letěl šílenou rychlostí kolem nás,“ pokračuje Jiří Dědeček v líčení listopadových dnů. Pětadvacátého listopadu se konala největší demonstrace na Letné. „U Laterny Magiky nasedali do staré karosy všichni politici i umělci, kteří měli na Letné vystoupit. A Hanka Zagorová pronesla výbornou větu: ,Tady by stačil jeden samopal a je po revoluci.’ Všichni jsme byli nahloučení na jednom místě, kdyby nás někdo postřílel, za revoluci by najednou neměl kdo mluvit.“ 

Před vystoupením na Letné dostal Jiří Dědeček od Ladislava Kantora pokyn, že má zahrát něco „ostrého“, protože po něm měl vystoupit Alexander Dubček, kterého chtělo Občanské fórum odsunout do pozadí. „Neměl jsem nic ostřejšího než písničku Vraťte mi nepřítele a jděte do háje. Je to takový povzdech nad zpackaným životem. Ten rým nepřítele / do háje schválně nepasuje a na konci se zpívá, vraťte mi nepřítele a jděte do prdele.“ Celou demonstraci ovšem přenášela televize a tehdejší diváci naprosto nebyli zvyklí, že by na obrazovce zaznělo sprosté slovo. „Byla z toho velká aféra, dostával jsem anonymní i podepsané dopisy, ať se omluvím národu, že jsem poplival sametovou revoluci.“ 

Poté ještě Jiří Dědeček vystupoval na balkóně Melantrichu, který byl tak přeplněný, že se tam s kytarou nevešel, a tak zarecitoval jednu ze svých básní: 

Kdybych měl velikej hever
a správnou náladu
k jihu bych posunul sever
a východ k západu
Eskymák by se nemusel
tak teple oblíkat
a hladový bratr z Východu
na Západ utíkat
Pozved bych prašivý země
a srovnal úrovně
všude by bylo stejně
a nebo podobně
Nikde by nebujel plevel
a nikde neřádila smrt
kdybych měl velikej hever
Jenže já mám prd

Později v prosinci se Jiří Dědeček jako hudebník ještě účastnil jedné z předvolebních cest Václava Havla do regionů. „Pořád mě hecovali, ať vymyslím nějakou aktuální píseň, takže jsem vymyslel odrhovačku Už jde rudoch od válu. A potom Václava Havla zvolili a já jsem se vrátil k normálnímu hraní jako předtím.“ 

Naším nepřítelem je blbec jako takový

V devadesátých letech, podobně jako jiní písničkáři, brzy pocítil výrazný úbytek publika, které najednou mělo spoustu jiných příležitostí k trávení volného času. „Lidí začalo chodit podstatně míň, což trvá do dneška. Člověk musí radostně přijmout, že v každém okresním městě má svých čtyřicet věrných, už ne tři sta nebo pět set.“ 

Texty, které napsal za totality, podle něj fungovaly i v nových poměrech, díky tomu, že nebyly jednostrunné: „Fungovalo to pro ty z nás, kteří jsme nebušili do jednoho hřebíku: ,Komunisti jsou svině.’ Na tom člověk nemůže postavit mnohaletou písničkářskou kariéru. Ale otázka, jestli my, písničkáři a autoři protestsongů, pořád máme co říct, se velmi brzy rozplynula. Naším nepřítelem totiž není jenom nějaký konkrétní politik, ale blbec jako takový. A blbci se rozprostranili do všech politických směrů. Když se člověk zaměří proti-blbsky, má o kariéru autora protestsongů do konce života vystaráno.“ 

Se svou ženou Terezou, dcerou všestranného tvůrce Jiřího Brdečky, založil Jiří Dědeček nakladatelství Limonádový Joe, nazvané na počest Brdečkovy slavné westernové parodie. „Máme to jako rodinné stříbrno, abychom si mohli vydávat knihy podle vlastní úvahy a bez hádání s nakladatelem,“ konstatuje Jiří Dědeček. 

Od roku 2006 působil Jiří Dědeček jako prezident českého PEN klubu; funkci převzal po Jiřím Stránském a roku 2023 ji předal Ondřeji Vaculíkovi. 

V závěru rozhovoru Jiří Dědeček shrnuje své poselství pro budoucí generace: „Kráčet životem s hlavou vztyčenou a snažit se přitom neubližovat lidem. Je to těžký. Jak ta vztyčená hlava, tak to neubližování.“