„Od dětství jsem pořád slýchal, že tahle země směřuje k nezdaru. Moje babička byla hodně přísná žena, vychovala jedenáct dětí a dožila se pětadevadesáti let. Zažila skoro všechny vlády Kubánské republiky a vyprávěla mi o nich, učila mě hodnotám, kubánské mentalitě, lásce k rodině, respektu, dokonce i respektu k sousedům, protože vždycky říkala, že sousedé jsou naše první rodina. Je to člověk, kterému vděčím za všechno, co jsem se naučil, za to, kým jsem dneska, i teď. Její starší synové patřili před rokem 1959 ke Konstituční armádě a pomáhali antikomunistickým guerillám, jeden z nich byl dokonce ve vězení. Právě proto mi od dětství vštěpovali, že tenhle systém nefunguje, vždycky byli proti tomu, abych byl třeba v Komunistickém svazu mládeže. Moji příbuzní nikdy nebyli v CDR, nikdy nechtěli z Kuby odejít, už v roce 1959, na začátku té samé revoluce, působili v organizaci La Rosa Blanca, protože byli vojáci, a pořád mi opakovali, že tahle země směřuje k nezdaru. Od dětství jsem to slyšel pořád, a i když se doma mluvilo opatrně, byla to taková tichá domácí konspirace, ve které mě vychovávali celý život.“
„Ano, rozkaz už padl, v roce 1991 jsem byl propuštěn na svobodu a během zvláštního období jsme kupovali koňské maso, hovězí maso, jako vždycky, maso se prostě kupovalo. Měli jsme koupené maso a při téhle cestě mě znovu zadržela policie, vrátily se urážky a vzpomínky na to, co se stalo v roce 1991, znovu jsem měl s policií konflikt, znovu jsem se s nimi pral, ale pral jsem se proto, že jsem nepřijímal dvě věci: nepřijímal jsem nelegální porážky dobytka ani krádež, nepřijímal jsem urážky, posměšky ani vydírání a nepřijímal jsem, že bych měl být ve vězení kvůli dvaceti librám masa. Nikdy nezapomenu, jak ten důstojník udeřil pěstí do stolu a řekl mi: buď promluvíš, nebo tě donutím mluvit, a já mu řekl, ať mě donutí, a to donucení byla facka, kterou mi dal. Pak přišla další rvačka a tehdy mě obvinili z pohrdání autoritou, útoku, neuposlechnutí a nelegálního držení masa z velkého dobytka a odsoudili mě na deset let vězení. Bylo to tak vážné, že když jsem nastoupil do vězení, řekli mi, že mám úplnou převýchovu. Nevěděl jsem, co to znamená, a když jsem se zeptal, vysvětlili mi, že úplná převýchova znamená odsedět si celý desetiletý trest. Nejdřív jsem si myslel, že je to výsměch, ale pak mi došlo, že to myslí naprosto vážně.“
„Ve skutečnosti byli ve vězení dva, ale jeden z nich jen krátce, protože mu to nakonec nedokázali a navíc byl tehdy ještě nezletilý. Jmenoval se Ismael Ramírez Díaz a byl nejmladší ze strýců. Právě on zásoboval potravinami antikomunistickou guerillu takzvaných Asturianů tady v okrese Aguada de Pasajeros a pomáhal jejich rodičům, hlavně matce, protože otec byl zabit. Když obklíčili jeden dům, aby se pokusili jednoho z Asturianů dopadnout, zatkli i jeho, ale po několika měsících ho propustili, protože mu nic nedokázali. Druhý strýc, Pedro Ramírez Díaz, pomáhal několika antikomunistickým organizacím a ten už ve vězení byl několik let, v provincii Santa Clara a v provincii Cienfuegos. Jeho příběhy pro mě byly strašně smutné a bolestivé, vyprávění o bodácích, o tom, jak mučili, bili, ponižovali, jak člověka dostávali až na hranici vydírání a jak byly zacházení s politickými vězni naprosto degradující. Tím vším si prošel a vždycky mě učil, abych chodil se vztyčenou hlavou a nikdy se nevzdal svých myšlenek, protože právě ty mě jednou přivedou až do hrobu.“
Juan Alberto de la Nuez Ramírez se narodil v Aguada de Pasajeros v provincii Cienfuegos na Kubě. Pochází z dělnické rodiny. Dětství netrávil se svými rodiči, ale vyrůstal u babičky a u dalších příbuzných v Aguadě de Pasajeros, zatímco rodiče pracovali v okrese Rodas. Vyrůstal v rodinném prostředí, které kladlo důraz na péči, respekt a hodnoty a zároveň bylo poznamenáno kritickým postojem k politickému režimu na Kubě. Studoval do prvního ročníku univerzity, kde se připravoval na studium strojního inženýrství. Studium přerušil po sňatku a nástupu do zaměstnání. Pracoval v agroprůmyslovém závodě Cinco de Septiembre a později v dalších manuálních profesích. Během povinné vojenské služby byl zadržen a opakovaně trestně stíhán, což vedlo k dlouholetým trestům odnětí svobody za obvinění z atentátu, pohrdání autoritou a neuposlechnutí. Tresty si odpykával v různých kubánských věznicích, kde se setkával s politickými vězni. Po propuštění se rozhodl pro otevřenou disidentskou činnost. V roce 2005 založil nezávislou knihovnu Dan Smith, která byla dvakrát zabavena politickou policií. V důsledku represí byl propuštěn ze zaměstnání holiče a byl mu znemožněn přístup k oficiálnímu zaměstnání. Nadále se živil pouze neformální prací. Ve svém svědectví zdůrazňuje potřebu hluboké společenské změny na Kubě založené na individuální svobodě, smíření a aktivní roli občanské společnosti.
