„Musím dělat údržbu. Pokud možno vystavovat další exponáty. Studuji, čím bych výstavu oživil, a získávám znalosti. Zvláště o Kolbenovi. Máme dokonce zařízení frekvence. Maximálně se snažíme, aby se prosadilo, že Kolben byl poslední třešnička na dortu, který světovou elektrifikaci sjednotil na základě vědeckých výpočtů. Jeho objevy jsou něco fantastického, jsou pro celý svět důležité v oblasti, která velkou měrou vládne celému světu. Elektřina je vlastně jediná energie, která, ať už po drátech, nebo bezdrátově, se dá dopravovat tam, kde ji potřebujeme mít. Celý svět ji používá. Co dělám já, je nejdůležitější v tom smyslu, že vystavuji prvopočátky – a dělám to s nadšením. Zpronevěřil bych se jeho odkazu, kdybych dělal něco jiného.“
„Vzpomínky na dětství jsem zemitě prožíval. Například když jsem chodil každý den do školy přes řeku. Každý den jsem se brodil nebo se převážel buď bidlem pod jezem, nebo vesly nad jezem, nebo mi tatínek udělal lávku, když bylo málo vody. Loďka byla na jedné straně přivázaná, ale když přišla voda, tak splavala. Když voda stoupala, myslel jsem, že mě to strhne. Nestrhlo. To byly zážitky. Když jsem brodil, voda byla jako koberec. Ve vodě byly vodní řasy a musel jsem pomalu došlapovat, protože jakmile jste došlápla, rejdily tam rybičky, nebo i větší parmy. Měl jsem každý den kontakt s přírodou. Musím na sebe prozradit, že jsem taky dělal menší podvody. Chodil jsem několik kilometrů přes řeku každý den. Někdy jsme měli dvě hodiny volno a já jsem utíkal domů a nazpátek, čtyřikrát tam a nazpátek. Když jsem byl ráno unavený nebo jsem trochu zaspal, nachytal jsem malé rybičky a přinesl je panu řídícímu. Chodil jsem do jednotřídky. Dal jsem je jeho manželce. Dala je do vany s vodou a potom jsem šel se omluvit. Panu řídícímu učiteli jsem řekl: ‚Chytil jsem vašim chlapečkům trochu rybiček.‘ ‚Jo, dobrý, dobrý.‘ Byl jsem omluvený. Každé Vánoce jsme roznášeli ryby sedlákům i panu řídícímu a celá třída musela malovat výkresy na téma, že od Čechů jsou ryby nejchutnější. To je další historka o rybách.“
„Tatínek dělal příležitostné práce. ‚Tyto dlaždičky vysekáš a dáš tam nové. Když praskl nějaký trámek, opravíš ho.‘ Opravdu ty nejhorší práce, co byly třeba. A protože tatínek byl strašně šikovný, všichni se divili, jak to dovede. Ovšem byl placený jako poslední nádeník. Maminka dopadla ještě hůř. Dali jí práci za dvě pracovnice a dělala ji sama. Když končila, zase na tu práci museli dát dvě pracovnice. Představte si, že vstávali na ranní autobus v půl třetí ráno na naší samotě a přijížděli okolo páté hodiny odpoledne. Museli pracovat i v důchodovém věku, protože jim nechtěli dát důchod kvůli neodpracovaným rokům. Jakoby nepracovali, když řídili elektrárnu. Tatínek se stal invalidou. Zacpaly se mu tepny v nohách, ušel asi 50 metrů a zkolaboval. Měl nepatrný důchod. Ale pomohl mu osud. Maminka říkala: ‚Nedělej to, stejně nic nedostaneš.‘ Nedal si pokoj a napsal několika partyzánům, kteří se mezitím stali významnými komunisty. Potvrdili, že jim zachránil život. Nakonec, i když se skřípajícími zuby, museli dát tatínkovi příplatek za odboj.“
Petr Čech, který pochází ze starého mlynářského rodu, se narodil 18. května 1944 v Praze. Jeho pradědeček Jakub v 19. století na Berounce koupil mlýn, o třicet let později jeho syn Václav se přiženil do mlýna poblíž, ve Šlovicích, ve kterém Petr Čech dodnes žije. V roce 1911 Václav podepsal smlouvu s Ing. Emilem Kolbenem, slavným vynálezcem a průkopníkem elektrifikace, čímž se stal prvním majitelem elektrifikovaného mlýna v Rakousku-Uhersku. V polovině 50. let komunistický režim mlýn znárodnil a Petr i jeho dvě starší sestry měli coby děti živnostníka značně ztíženou cestu ke studiu. Rodiče museli vykonávat podřadné práce za nízké mzdy, změna nastala až na konci 60. let. Petr mohl odjet do NSR, kde se nejen zdokonalil v jazyce, ale získal cenné pracovní zkušenosti. Úspěšně vystudoval ČVUT a pedagogickou fakultu, léta pracoval jako dispečer Transgasu a po změně politické situace po roce 1989 zdevastovaný mlýn restituoval. Okamžitě začal pracovat na jeho obnově i na zprovoznění původních strojů, nezměrnou pracovitostí a nadšením v něm vybudoval Elektroskanzen, unikátní záležitost, kterou Ministerstvo kultury prohlásilo kulturní památkou ČR. Podařilo se mu shromáždit velké množství dokladů na dobu počátků elektrifikace a demonstrovat, jak mlýn fungoval. Návštěvníků přijíždí hodně, jsou nadšeni samotnými exponáty, ale i zaníceným výkladem. V roce 2025 byl Ing. Petr Čech přijat do Inženýrské akademie, je nositelem titulu FEng.
Delegace rodiny Čechovy u prezidenta Edvarda Beneše. Otec František vpravo, jeho dva bratři Václav a Josef vlevo. Pražský hrad, Edvard Beneš zvolen prezidentem, 1935
Delegace rodiny Čechovy u prezidenta Edvarda Beneše. Otec František vpravo, jeho dva bratři Václav a Josef vlevo. Pražský hrad, Edvard Beneš zvolen prezidentem, 1935
Rodina dědečka Václava: zleva syn František – otec pamětníka, děda a babička, uprostřed dcera Julie a syn Václav, dole syn Karel a dcery Vojty Beneše – bratra prezidenta Beneše, raná 30. léta minulého století
Rodina dědečka Václava: zleva syn František – otec pamětníka, děda a babička, uprostřed dcera Julie a syn Václav, dole syn Karel a dcery Vojty Beneše – bratra prezidenta Beneše, raná 30. léta minulého století
