"Vyšetřovací vazba je jedna věc, ale když si přijdete odpykat trest do kolonie, je to něco úplně jiného. Ve vazební věznici to člověk ještě nechápe. Není omezen ve svém konání: je omezen prostorem, ale vy si vybíráte, jestli budete malovat, nebo psát. V trestanecké kolonii rozhodují o všem za vás. Jste tam nikdo a vaše jméno nic neznamená. A pokud jste politický, je konec. Zapomeňte na svou individualitu. Cílem nápravného systému, alespoň v Bělorusku, je udělat z vás zvíře a udržet vás na stejné úrovni. Vidíte to na ženách, které jsou ve vězení už léta. Pořád myslíte jen na to, jak se umýt a jak se najíst."
"A samozřejmě podmínky byly nechutné a hlavně přístup lidí. Když vás v noci sebere mladá hezká holka, nasadí vám pouta, vyvede vás z cely a donutí vás svléknout se – tomu se říká 'nahý shmoozing'. Tohle normálně v noci nikdo nedělá. Ona to udělala. Měla jsem zrovna menstruaci, měla jsem tampon. Donutila mě ho vyndat, i když to byl jediný hygienický prostředek, který jsem měla. Donutila mě vyndat tampon a pak mě donutila si dřepnout. A hodila mi kalhotky přes chodbu k mužským dozorcům. A já jsem musela nahá běžet pro kalhotky. A takových příběhů je spousta. Je to lidský faktor. Nejhorší je, že ona to třeba udělá, a přitom vypadá jako milá holka."
"A když mě přivezli do nějaké lesní oblasti, už tam stálo mnoho mikrobusů s tmavými skly. A tam se staly ty nejstrašnější věci v mém životě. Protože když jsem byla malá, tak mě maminka mohla praštit ručníkem po zadku a už se mě nikdo v životě nedotkl. A já jsem tomu vůbec nerozuměla. Kdyby na mě manžel zvedl ruku, bylo by to to poslední, co by v životě udělal. A tady mě lidé naprosto beztrestně bijí paralyzérem, mlátí mě obuškem po nohách, staví mě do poloh, ve kterých se nedá vydržet, a škrtí mě, dokud neztratím vědomí. A člověk s naprosto adekvátním rozhledem škrtí – neuráží, nekřičí, jen si chladnokrevně nasadí černé rukavice a škrtí. Až do bezvědomí. Jeden mi drží ruce v poutech, jsem v poloskleslém stavu, druhý mě prostě škrtí a já padám na kolena. To je jeden, to jsou dva. A já přemýšlím, který z nich bude můj poslední."
Alesia Buněvičová (bělorusky Alesia Bunevich, narozena 8. září 1989 v Minsku, BSSR) je běloruská občanská aktivistka, politická vězeňkyně (2022–2024), účastnice protestů v letech 2020–2021. Narodila se v běloruské rodině. Vystudovala běloruskojazyčnou školu v Molodečně. Má dvě vysokoškolská vzdělání – historickou fakultu Běloruské státní univerzity (Minsk) a Evropskou humanitní univerzitu (Vilnius). Aktivistickou činnost zahájila již dávno – v roce 2010 spoluzaložila ženské hnutí „Varta“. Během prezidentských voleb v roce 2010 pracovala v týmu kandidáta Andreje Sannikova. V roce 2015 koordinovala sběr podpisů pro prezidentskou kandidátku Taťánu Korotkevičovou. Aktivně se účastnila masových protestů v Bělorusku v letech 2020–2021. Po potlačení protestů odešla do Litvy, kde se provdala za aktivistu Aleha Metelice. Při následných návštěvách Běloruska pomáhala Bělorusům, kteří opouštěli zemi kvůli pronásledování ze strany úřadů, ilegálně překročit hranice. Alesia Buněvičová byla zadržena 4. dubna 2022. Původně byla obviněna podle odstavce 2 článku 289 trestního zákoníku Běloruské republiky (spáchání teroristického činu skupinou osob po předchozím spiknutí) v rámci tzv. případu železničních partyzánů (maximální trest byl až 12 let vězení). Soud nakonec kvalifikoval její jednání podle odstavce 3 článku 371 trestního zákoníku Běloruské republiky (úmyslné nezákonné překročení státní hranice Běloruské republiky spáchané organizovanou skupinou). Byla odsouzena k trestu odnětí svobody v délce tři a půl roku v trestanecké kolonii. V odvolacím řízení jí byl poté trest snížen o jeden rok. V květnu 2024, po odpykání dvou let a jednoho měsíce, byla pamětnice propuštěna a evakuována do Litvy, kde žije její manžel a syn. Běloruská střediska pro lidská práva ji uznala jako politickou vězeňkyni a zařadila ji do příslušných seznamů.
