Grace Bui

„S tím, který byl unesen nedávno, před rokem, jsem pracovala. Unesli ho během Songkranu, thajského Nového roku. V té době tomu nikdo nevěnoval pozornost. Všichni odjeli do svých rodných měst, všechny obchody byly zavřené. Věděli jsme přesně, kde ho unesli. Vietnamci to samozřejmě popírají, vietnamská vláda. Říkají, že ten muž prostě nelegálně přešel do Vietnamu, tak ho zatkli. To je chabé zdůvodnění. Měl pohovor ohledně přesídlení, myslím do Austrálie, pokud si dobře vzpomínám. Odvezli ho zpět do Vietnamu a popírají to. Spolupracovala jsem však na tomto případu s thajským ministerstvem obrany a moje jméno bylo všude v thajských novinách. Někdo ten den únos viděl a natočil na video. A dal ho policii. Na videu jsem viděla bílé auto, mají i poznávací značku. A tři lidi. Ten aktivista jel na motorce a dvě auta ho obklíčila. Vystoupili tři lidi, chytili ho a strčili do auta.“

„Zůstala jsem čtyři pět dní v tranzitní zóně letiště v Soulu. A pak jsem si řekla: 'Dobře, do které země mám jet čekat na svého psa a své věci?' Rozhlédla jsem se kolem a řekla si: 'Do Laosu ne, protože tam jsou komunisté, že? Kambodžu nechci, tak co třeba Thajsko? V Thajsku jsem nikdy nebyla.' Tak jsem jela do Thajska. Plánovala jsem zůstat dva týdny a počkat na své věci. A během té cesty se mi změnil celý život. Potkala jsem uprchlíka. Viděla jsem ho jít po ulici. Mluvil nějakým jazykem, který jsem nikdy předtím neslyšela. Pak přešel na vietnamštinu. Šla jsem za ním a zeptala se ho, odkud je. Řekl mi, že je uprchlík a že je Montagnard. Že žijí v horách a jsou menšina, etnická menšina. Tak jsem řekla: 'Vietnam má stále uprchlíky v Thajsku?' Šla jsem na Facebook a poslala zprávy do Ameriky, a nikdo nevěděl, že máme stále uprchlíky v Thajsku. Tak jsem řekla: 'Vezmi mě k sobě. Chci vidět další uprchlíky.' Vzal mě k sobě. Pokoj byl opravdu malý. Poloviční než tento. A bydlelo tam deset lidí. Celá komunita v té době čítala asi 160 rodin.”

„Můj otec pracoval pro americkou vládu a oni věděli, že poté, co Sever obsadil Jih, šel by můj otec na dlouhou, dlouhou dobu do věznění. Odjeli jsme asi dva týdny před pádem Saigonu. Řekli mému otci, kde se setkáme, a odtud nás odvezli autobusem na letiště. Otec říkal, že to bylo děsivé. Americká vláda totiž lhala vietnamským dozorcům na letišti a tvrdila, že všichni tito lidé jedou do Austrálie pracovat pro americkou vládu. Všechno bylo pořád ještě stejné, bylo to dva týdny před pádem Saigonu, nebylo tam příliš velké nebezpečí. Ale dostat se z Vietnamu nebylo snadné. Zůstali jsme tedy přes noc na letišti a čekali, až pro nás přijede vrtulník. Poslali vrtulník, ne letadlo. Všichni jsme nastoupili a letěli jsme dvě hodiny. Můj otec říkal, že jsme nevěděli, kam letíme. Nakonec jsme přistáli a nikdo nechtěl vystoupit, protože nevěřili americké vládě. Mysleli si, že nás jen vzali, létali s námi dvě hodiny a pak nás vzali zpátky do Vietnamu. Když zvedli dveře a nikdo nechtěl vystoupit, můj otec vystoupil jako první. A tam stály dvě řady žen v tradičních krojích a s květinami. Ukázalo se, že přistáli na Filipínách.“