Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Grace Bui (* 1972)

• Born in Saigon, South Vietnam, in 1972

• In 1975, she and her family were evacuated from Vietnam by the Americans by helicopter via the Philippines and Guam

• She studied law and social work

• In 2006, she visited Vietnam for the first time and began supporting expropriated farmers

• In 2014, she was expelled from Vietnam and met Vietnamese refugees in Thailand

• In 2023, after nine years of living in Bangkok and helping refugees in Thailand, she returned to the US

Pozor: Text v českém jazyce následuje bezprostředně po tom anglickém

She was born three years before the fall of Saigon. As a child, she fled Vietnam with her parents under dramatic circumstances and was taken in by the Presbyterian Church in the US. She vividly remembers her first Thanksgiving celebration, when her refugee family received a turkey from their neighbors—just as Native Americans had once welcomed the first settlers from Europe. She put down roots in the US, graduated from college, and began a promising career. But then she met victims of land grabbing in Vietnam and Vietnamese refugees in Thailand. It turned her life upside down. She lived among refugees on the Thai-Vietnamese border for nine years, trying to help them find a new home in the free world, but in some cases also facing continued persecution by the Vietnamese authorities. Grace Bui – a brave woman with a big heart.

Faith, Hope, and Grace

„My father worked for the American government, and they knew that after the North occupied the South, he would go to prison for a long, long time.“ This is how the story of American Vietnamese Grace Bui begins. She was born on August 29, 1972, in Saigon and therefore has no direct memories of her childhood in Vietnam. „We left about two weeks before the fall of Saigon. The Americans took us by bus to the airport. Everything was still the same; it was two weeks before the fall of Saigon, so there wasn‘t much danger. But getting out of Vietnam wasn‘t easy. So we stayed overnight at the airport and waited for a helicopter to come for us. We all got on board and flew for two hours. Finally, we landed, and no one wanted to get off because they didn‘t trust the American government. They thought they had just flown us for two hours and then taken us back to Vietnam. My father was the first to get off. There were two rows of women in traditional costumes with flowers. It turned out we were in the Philippines.“

Despite all the hospitality, the refugees were only allowed to stay in the Philippines for two weeks; after the fall of Saigon, they had to leave the country. The Americans transported them to the island of Guam, where Grace spent another two weeks on the beach before the family was transported directly to the US. Their first refuge was Camp Pendleton near San Diego for two months, after which they left for Washington State at the invitation of the local governor. It was there that they obtained permanent status – the Presbyterian Church in Seattle took over their financial and existential obligations (in the American concept of refugee care, this is known as sponsorship). Grace remembers her first Independence Day in the US (they hid under the bed from the sounds of fireworks because they reminded them of bombing) and her first Thanksgiving (their neighbors secretly gave them a roast turkey as a symbolic welcome). Grace and her siblings then took English names that symbolized their journey as refugees and their rescue: Faith, Hope, and Grace.

Returns to Vietnam

Grace grew up as an American, her parents were open to Western influences. They remained Buddhists, but did not prevent their daughter from converting to the Presbyterian faith. She studied law and social work, and already at school she showed an interest in human rights, participating in the Freedom for Tibet campaign. However, she was not interested in her native Vietnam. That is, until 2006, when she arrived there—more or less by chance—for a short visit. „Immediately after arriving, I felt a strong sense of déjà vu, a connection to the country,“ she recalls. But she was also struck by surprising negative phenomena—poor children whom she invited to eat and wondered why they were not in school. She discovered that Vietnam is one of the few countries in the world where free and compulsory education does not exist. But what was particularly formative was her encounter with protesting poor farmers whose land had been confiscated by the government without compensation for investment projects – victims of so-called „land grabbing.“

Since then, she has traveled to Vietnam regularly. She participated in farmers‘ demonstrations (but never organized them herself) and helped them file complaints (which, of course, brought no results). In May 2014, they were filming a documentary about land grabs in the country, and she interviewed victims in the south of the country. At the time, protests were taking place against China‘s ambitions to seize islands in the South China Sea. Three thousand people attended the first, authorized protest. When people spontaneously returned a week later, Grace witnessed beatings and arrests. „I saw people being treated like animals,“ she says. 

Deportation and the change of her life

Grace then traveled to the north of the country. She met with activists, victims of land grabbing, as well as church representatives and lawyers. Two days before her planned departure, the police were waiting for her outside her hotel due to alleged visa issues. She spent the next 14 hours at the police station, awaiting interrogation and deportation. The police took her straight to the airport and put her on a plane to South Korea. Her belongings and her dog remained in the south, in Saigon. That is, Ho Chi Minh City.

„I stayed in the transit zone of the airport in Seoul for four or five days,“ Grace says of how the media began to take an interest in her and how Vietnamese diplomats there eventually promised to transport her belongings wherever she wanted. She flew to Thailand. „During that trip, my whole life changed. I met a refugee. He spoke a language I had never heard before, then switched to Vietnamese. He told me he was a refugee and that he was a Montagnard. That he came from the Vietnamese mountains and that they were an ethnic minority. I was amazed—Vietnam still has refugees in Thailand? He took me in. His room was really small and ten people lived there. The whole community at that time consisted of about 160 families.”

Since then, Grace has been intensely involved in helping Vietnamese refugees in Thailand. Whether they were ethnic minorities such as the Montagnards, Hmong, and Khmer, who are fleeing the country due to ethnic or religious persecution, or Vietnamese who were fleeing for political reasons.

They call and I help them

Grace was not allowed to return to Vietnam and lived in Bangkok most of the time. She organized retraining and language courses for refugees and helped with food collections. She felt that refugees would rather suffer below the poverty line in Thailand than live in danger in Vietnam. Nevertheless, she lobbied in the US, Canada, and other countries for the relocation of these people. She supported government programs associated with private sponsorship of refugees, i.e., without a blanket impact on taxpayers‘ funds. In this way, she helped many families to live with dignity.

Who does she remember most? „We have three families who fled Vietnam by boat. In 2016 or 2017. They left for Australia, but Australia sent them back to Vietnam. They believed the Vietnamese government that nothing would happen to these people. But as soon as they returned, they ended up in prison. They were beaten, and their children couldn‘t go to school. It was very difficult. So they fled a second time by boat. Unfortunately, the boat broke down near the island of Java in Indonesia. The police detained them and wanted to send them back. But they called my friend and colleague in Australia. So I flew to Indonesia and helped them. The immigration authorities in Indonesia were not happy with me. It‘s a long, five-year story. I flew to Indonesia four times, back and forth. And in the end, I managed to get refugee status for them.“

The refugees were sent to a camp in Jakarta and eventually departed for Canada. Gracia‘s Australian friend, journalist Shira Sebban, published a book about it. It is also going to be translated into Vietnamese, although it will not be readily available on the local book market.

Kidnappings

In addition, Grace has also worked with political refugees and Human Rights Watch, an organization that helps document human rights violations around the world. Among the saddest cases are those who are kidnapped and taken back from across the border by members of the Vietnamese special services. „I worked with the one who was kidnapped recently,“ recalls Grace Bui. „They kidnapped him during Songkran, the Thai New Year. Of course, the Vietnamese deny it, the Vietnamese government. They say that the man simply crossed back into Vietnam illegally, so they arrested him. That‘s a lame excuse. He was supposed to have an interview about resettlement, to Australia, I think, if I remember correctly. They took him back to Vietnam. However, I worked on this case with the Thai Ministry of Defense, and my name was all over the Thai newspapers. Someone saw the abduction that day and filmed it on video. And gave it to the police.“ Grace had the opportunity to see the recording: „I saw a white car in the video, they even have the license plate number. And three people. The activist was riding a motorcycle and two cars surrounded him. Three people got out, grabbed him and pushed him into the car.“ It was later confirmed that he was being held in a prison in Hanoi.

What about the Czech Republic?

Grace herself long believed that she was safe as a US citizen, but in recent years she has been the victim of two physical attacks. Even in the US, where she returned in 2023 for health reasons, she faces online attacks and slander that she allegedly collaborated with the mafia in Thailand.

She could talk for hours about the stories of Vietnamese refugees in Thailand. About the sad experiences they bring with them from Vietnam and the difficult conditions in Thailand. About the local IDC (Immigration Detention Center), where up to two hundred people are crammed into one room and people die without adequate medical care. About people who are tolerated by the Thai government but are penniless and exposed to violence from the police and security forces. About the arrests of women and children that took place until recently.

„All these stories compel me to continue what I am doing,“ says Grace Bui. „People ask me when refugees will stop coming from Vietnam. I don‘t think the process will end as long as the regime that rules Vietnam remains in power. I would like more countries to take these people in, at least as a temporary solution. This is my first visit to Eastern Europe, I don‘t know much about it. But what about the Czech Republic, couldn‘t it help?“

...................................................................................................................................

Na svět přišla tři roky před pádem Saigonu. V dětství s ní rodiče za dramatických okolností uprchli z Vietnamu, ujala se jich presbyteriánská církev v USA. V živé paměti má první oslavu Dne díkůvzdání, kdy její uprchlická rodina dostala od sousedů krůtu – podobně jako kdysi američtí domorodci vstřícně uvítali první usídlence z Evropy. V USA zapustila kořeny, vystudovala, začala slibnou kariéru. Pak se ale seznámila s obětmi zabavování půdy ve Vietnamu a vietnamskými uprchlíky v Thajsku. Převrátilo jí to život naruby. Devět let žila mezi uprchlíky na thajsko-vietnamském pomezí a snažila se jim pomáhat hledat nový domov ve svobodném světě, ale v některých případech i čelit pokračující perzekuci ze strany vietnamských úřadů. Grace Bui – statečná žena s velkým srdcem.

Víra, naděje a milost

„Můj otec pracoval pro americkou vládu a oni věděli, že poté, co Sever obsadil Jih, by šel na dlouhou, dlouhou dobu do vězení.“ Tak začíná příběh americké Vietnamky Grace Bui. Narodila se 29. srpna 1972 v Saigonu, na své dětství ve Vietnamu proto přímé vzpomínky nemá. „Odjeli jsme asi dva týdny před pádem Saigonu. Američané nás odvezli autobusem na letiště. Všechno bylo pořád ještě stejné, bylo to dva týdny před pádem Saigonu, nebylo tam příliš velké nebezpečí. Ale dostat se z Vietnamu nebylo snadné. Zůstali jsme tedy přes noc na letišti a čekali, až pro nás přiletí vrtulník. Všichni jsme nastoupili a letěli jsme dvě hodiny. Nakonec jsme přistáli a nikdo nechtěl vystoupit, protože nevěřili americké vládě. Mysleli si, že s námi jen létali dvě hodiny a pak nás vzali zpátky do Vietnamu. Můj otec vystoupil jako první. Stály tam dvě řady žen v tradičních krojích a s květinami. Ukázalo se, že jsme na Filipínách.“

Přes všechnu pohostinnost směli uprchlíci na Filipínách zůstat pouze dva týdny, po pádu Saigonu museli ze země pryč. Američané je převezli na ostrov Guam, na tamní pláži strávila Grace další asi dva týdny, než rodinu převezli přímo do USA. Prvním útočištěm byla na dva měsíce základna Camp Pendleton u San Diega, následně odjeli do státu Washington na pozvání tamního guvernéra. Až tam získali trvalý status – finanční a existenciální závazky za ně převzala presbyteriánská církev v Seattlu (v americkém konceptu péče o uprchlíky se jedná o tzv. sponzoring). Grace vzpomíná na svůj první Den nezávislosti v USA (před zvuky ohňostroje se schovávali pod postel, protože připomínaly bombardování) i první Den díkůvzdání (sousedé jim tajně darovali pečeni z krůty jako symbolické přivítání). Poté přijali Grace a její sourozenci anglická jména, která symbolizovala jejich uprchlickou pouť a zachránění – Faith (Víra), Hope (Naděje), Grace (Milost).

Návraty do Vietnamu

Grace vyrůstala jako Američanka, její rodiče byli otevření západním vlivům. Zůstávali buddhisty, ale nebránili dceři přejít na presbyteriánskou víru. Vystudovala práva a sociální práce, už na škole projevovala zájem o lidská práva, podílela se na kampani Freedom for Tibet. O rodný Vietnam se ale nezajímala. Až do roku 2006, kdy tam – víceméně náhodou – přijela na krátkou návštěvu. „Okamžitě po příletu jsem cítila silný pocit déjà vu, spojení s tou zemí,“ vzpomíná. Zaujaly ji ale i překvapivé negativní jevy – chudé děti, které zvala na jídlo a podivovala se přitom nad tím, proč nejsou ve škole. Zjistila, že ve Vietnamu jako v jedné z mála zemí světa neexistuje bezplatná a povinná školní docházka. Formativní ale bylo zejména setkání s protestujícími chudými zemědělci, kterým vláda bez náhrady zabavila půdu kvůli investičním projektům – obětmi tzv. „land grabbing“.

Od té doby jezdila do Vietnamu pravidelně. Účastnila se demonstrací farmářů (sama je ale nikdy neorganizovala), pomáhala jim podávat stížnosti (ovšem k ničemu to nevedlo). V květnu 2014 natáčeli v zemi dokument o záborech půdy, dělala rozhovory s obětmi na jihu země. V zemi tehdy probíhaly protesty proti ambicím Číny zabírat ostrovy v Jihočínském moři. Na ten první, povolený, přišly tři tisíce lidí. Když po týdnu přišli lidé spontánně zas, byla Grace svědkem bití a zatýkání. „Viděla jsem, jak s lidmi zacházejí jako se zvířaty,“ říká. 

Vyhoštění a životní změna

Poté odjela Grace na sever země. Setkávala se s aktivisty, obětmi „land grabbingu“, ale i s představiteli církví a právníky. Dva dny před plánovaným odjezdem na ni před hotelem čekala policie kvůli údajným problémům s vízem. Následujících 14 hodin strávila na policii, čekal ji výslech a vyhoštění. Policisté ji odvezli hned na letiště a posadili do letadla směr Jižní Korea. Její věci i pes přitom zůstali na jihu v Saigonu, tedy Ho Či Minově Městě.

„Zůstala jsem čtyři pět dní v tranzitní zóně letiště v Soulu,“ vypráví Grace o tom, jak se o ni začala zajímat média a nakonec jí tamní vietnamští diplomaté slíbili, že její věci dopraví, kam bude chtít. Odletěla do Thajska. „Během té cesty se mi změnil celý život. Potkala jsem uprchlíka. Mluvil nějakým jazykem, který jsem nikdy předtím neslyšela, pak přešel na vietnamštinu. Řekl mi, že je uprchlík a že je Montagnard. Že pochází z vietnamských hor a že jsou etnická menšina. Žasla jsem – Vietnam má stále uprchlíky v Thajsku? Vzal mě k sobě. Pokoj měl opravdu malý a bydlelo tam deset lidí. Celá komunita v té době čítala asi 160 rodin.”

Od té doby se Grace začala intenzivně věnovat pomoci vietnamským uprchlíkům v Thajsku. Ať už se jednalo o etnické menšiny Montagnardů, Hmongů a Khmerů, kteří ze země utíkají kvůli národnostní nebo náboženské perzekuci, či o Vietnamce, kteří prchají z politických důvodů.

Zavolají a pomůžu jim

Do Vietnamu se už vrátit nesměla, po většinu doby žila v Bangkoku. Organizovala pro uprchlíky rekvalifikační a jazykové kurzy, pomáhala s potravinovými sbírkami. Vnímala, že uprchlíci jsou raději trpění pod hranicí chudoby v Thajsku, než aby žili v ohrožení ve Vietnamu. Přesto ale lobbovala v USA, v Kanadě i dalších zemích za relokaci těchto lidí. Podporovala vládní programy spojené se soukromým sponzoringem uprchlíků, tedy bez plošného dopadu na prostředky daňových poplatníků. Řadě rodin tak pomohla k důstojnému životu.

Na koho vzpomíná nejvíc? „Máme tři rodiny, které uprchly z Vietnamu na lodi. V roce 2016 nebo 2017. Odjely do Austrálie, ale ta je vrátila do Vietnamu. Uvěřili totiž vietnamské vládě, že se těm lidem nic nestane. Ale jakmile se vrátili, skončili ve vězení. Zbili je, děti nemohly chodit do školy. Bylo to velmi těžké. Tak utekli podruhé lodí. Bohužel se ta loď porouchala u ostrova Jáva v Indonésii. Policie je zadržela a chtěla je vrátit. Oni ale zavolali mé kamarádce a spolupracovnici v Austrálii. Tak jsem odletěla do Indonésie a pomohla jim. Imigrační úřady v Indonésii ze mě nebyly nadšené. Je to dlouhý, pětiletý příběh. Čtyřikrát jsem letěla do Indonésie, tam a zpátky. A nakonec se mi podařilo získat pro ně status uprchlíků.”

Uprchlíky čekal pobyt v táboře v Jakartě a nakonec odjezd do Kanady. Gracina australská přítelkyně, novinářka Shira Sebban, o tom vydala knihu. Bude přeložena i do vietnamštiny, i když na tamní knižní trh se jen tak nedostane.

Únosy

Kromě toho ale Grace spolupracovala i s politickými uprchlíky a organizací Human Rights Watch, která pomáhá zaznamenávat případy porušování lidských práv po světě. Mezi nejsmutnější případy patří ti, které zpoza hranic unášejí a odvážejí příslušníci vietnamských speciálních služeb. „S tím, který byl unesen nedávno, jsem pracovala,“ vzpomíná Grace Bui. „Unesli ho během Songkranu, thajského Nového roku. Vietnamci to samozřejmě popírají, vietnamská vláda. Říkají, že ten muž prostě nelegálně přešel do Vietnamu, tak ho zatkli. To je chabé zdůvodnění. Měl mít už pohovor ohledně přesídlení, myslím do Austrálie, pokud si dobře vzpomínám. Odvezli ho zpět do Vietnamu. Spolupracovala jsem však na tomto případu s thajským ministerstvem obrany a moje jméno bylo všude v thajských novinách. Někdo ten den únos viděl a natočil na video. A dal ho policii.“ Grace měla možnost tu nahrávku vidět: „Na videu jsem viděla bílé auto, mají tam i poznávací značku. A tři lidi. Ten aktivista jel na motorce a dvě auta ho obklíčila. Vystoupili tři lidi, chytili ho a strčili do auta.“ Později se potvrdilo, že ho drží ve věznici v Hanoji.

Co třeba Česká republika?

Sama Grace si dlouho myslela, že je jako občanka USA v bezpečí, v posledních letech ale zaznamenala i dva fyzické útoky na sebe. Dokonce i v USA, kam se roku 2023 ze zdravotních důvodů vrátila, čelí on-line útokům a pomluvám, že prý v Thajsku spolupracovala s mafií. 

O příbězích vietnamských uprchlíků v Thajsku by mohla vyprávět hodiny a hodiny. O smutných zážitcích, které si přinášejí z Vietnamu, i o těžkých podmínkách v Thajsku. O místním IDC (Immigration Detention Centre), kde se tísní až dvě stovky lidí v jedné místnosti a lidé umírají bez dostatečné lékařské péče. O lidech, které sice thajská vláda toleruje na svobodě, jsou ale bez peněz a vystaveni násilí ze strany policie a pořádkových sil. O zatýkání žen a dětí, k němuž ještě nedávno docházelo. 

„Všechny tyhle příběhy mě nutí pokračovat v tom, co dělám,“ říká Grace Bui. „Lidé se mě ptají, kdy přestanou z Vietnamu přicházet uprchlíci. Myslím, že ten proces neskončí, dokud bude ve Vietnamu u moci režim, který tam vládne. Chtěla bych, aby se víc zemí těchto lidí dokázalo ujmout, alespoň jako dočasné řešení. Tohle je zatím moje první návštěva ve východní Evropě, moc to tu neznám. Ale co třeba Česká republika, nedokázala by pomoct?“