Ing. Josef Bernard

„Můj tatínek je z nějakých sedmi dětí a jeden z těch jeho bratrů hned v padesátých letech emigroval. A on se učil taky ve Škodovce – ono hodně tátových bratrů... vlastně jeden, dva, tři, tři se, tuším, učili ve Škodovce. Tak jezdil do učení a měl takový dřevěný kufr, ve kterém si vozil věci. A to bylo zajímavé, protože babička šla pro uhlí do stodoly a když nabírala uhlí, tak narazila na ten kufr. A teď nevěděli, co se děje, proč si nevzal s sebou ten kufr. No, on si vzal batoh a běžel přes hranice do Německa. Běžel ještě s jedním klukem, tam se nějak rozkmotřili. Byla tam nějaká avantýra s nějakou další emigrantkou. Asi mu ji ten kluk přebral. A potom odjel do Spojených států a později do Kanady. A vím, že pak přestal psát. Pak někdy v sedmdesátých letech se úplně odmlčel. A tenkrát ho nechávali oficiálně hledat. Tenkrát se ještě hledalo přes Červený kříž, myslím, že ta služba vůbec nefungovala, že to bylo jenom jako.‘‘

„V osmašedesátém roce mi byly tři roky, ale přestože se říká, že se málo věcí pamatuje z té doby, tak já mám jeden dobrý příběh, protože v té době maminka dělala na mandlu, to byla jedna z hlavních ulic v Plané u Mariánských lázní, Dukelských hrdinů. A já jsem tam strašně rád chodil, protože tam byla taková zvláštní vůně, ten stroj byl takový záhadný, pořádně vrzal, zároveň voněl a to prádlo z něj bylo vždycky takové krásné, načechrané. Měl jsem to tam prostě rád a chodil jsem tam za maminkou docela často. A najednou vidím, že do ulice vjíždí tanky a obrněná vozidla – a já jsem z nich měl ohromnou radost. Vyběhl jsem z toho mandlu a začal jsem mávat na ty vojáky a obrátím se na maminku, a ona plakala. A já jsem říkal: ‚Mami, co pláčeš? Vždyť jsou tady vojáci!' A něco v tom smyslu, to si už takhle přesně nepamatuju. A ta událost mi asi zůstala zafixovaná v hlavě právě proto, že tam byl ten kontrast takové té dětské naivity, že mám rád vojáky, zbraně, a to neuvědomění si, co se vlastně děje.“

„Snažili jsme se ve Škodovce vytvořit v jednotlivých závodech prostředí lidí, kteří budou potenciálně čekat na nějakou situaci, kdy se něco stane, a abychom se rychle mohli svolat a třeba připravit nějakou akci. Tenkrát jsme ještě vůbec netušili, jakou a jak to všechno bude. To byla jedna funkce těch skupinek v jednotlivých závodech Škodovky a ta druhá byla distribuce tehdy zakázané literatury - knížek a časopisů. A protože byl velký problém - to nebylo jako dneska - s tiskem a s distribucí samizdatu, tak jsme se snažili ve Škodovce najít kopírovací střediska, která by tu zakázanou literaturu mohla množit. No, a skutečně se nám během několika měsíců podařilo ty holky z těch kopírek přesvědčit. A měli jsme tři místa. Jedno bylo v ‚zátiší', druhé bylo v ozubených kolech a třetí u hlavní brány. A měli jsme takový propracovaný systém, že od pana Pitora, od pana Šaška, třeba i od Petra Náhlíka, Míry Svobody jsme získávali literaturu, a ta se poměrně ve velkém množila v těchhle kopírovacích střediscích. A bylo to legrační, protože vlastně pod svícnem byla největší tma. Tam skutečně vládl přísný režim. Byla taková velmi tuhá evidence toho, co a kdy se kopíruje, a my jsme společně s těmi holkami našli způsob, jak tu evidenci ošálit.“

„Nicméně zrovna v den, kdy jsem si byl vyzvednout takové ty klasické trhací lístky, jak tenkrát byly do bijáku, takové ty perforované, abych je mohl orazit a prodávat je lidem, tak jsem se měl dostavit na odbor kultury – tady na tehdejší to bylo ÚMO, tuším, 3 na Americké ulici, teď jak je pomník americké armádě, tak naproti. Tam si mě zavolal nějaký referent kultury a říkal: ‚Vy děláte tu besedu s Foglarem?' A já říkám: ‚Jo, to jsem já. To všechno je připravené, plakáty jsou vyvěšené.' A on říkal: ‚Ta beseda se nebude konat.' Já jsem se na něj podíval: ‚Jak se nebude konat? Vždyť už je to oznámené, všichni lidi to ví.' A v tašce jsem měl v tu chvíli, kdy jsem si s ním povídal, ty lístky, které jsem měl prodávat lidem. A já jsem mu řekl: ‚Ale to tedy máme problém. Tak musíme vytisknout nové plakáty.' A on říká: ‚Proč?' - ‚No, já jsem prodal všechny lístky. Musíme vyvěsit plakáty, že se ty lístky budou vracet a že budeme vracet vstupné.' No, a chlap zmizel tak na pět minutek, na deset možná, odhaduju, do vedlejší kanceláře. Pamatuju si, že tam byla ještě nějaká paní - ta tak zuřivě bušila do psacího stroje a bylo vidět úplně, jak jsem jí nesympatický, na dálku. A chlapík se vrátil za chviličku a říkal: ‚No dobře, tak si tu akci udělejte. Jakmile bude nějaký malér, veškerou zodpovědnost si berete na sebe vy.' A já jsem řekl: ‚,No samozřejmě, my jsme tu od toho, abychom tu akci připravili.‘‘

„Měl jsem kšandy, džíny a to [americké] tričko. Sedmdesátý sedmý rok, květen. Samozřejmě přituhovalo po Chartě. A my jsme se v ten den – a to vám dokáže ta fotografie – fotografovali. To byla ohromná náhoda, já o tom nevěděl. Najednou: Budeme se fotit! A tak jsme se odfotili. Já jsem se fotil společně s celou třídou, pak ještě se skupinkou mých tří kamarádů. Dodnes si to pamatuji, že tam byl Jirka Fleissig, Jožka Brůha a Pepa Důriškovič. A já jsem byl tak hrdý v tom triku. Skončilo to fotografování a paní třídní učitelka si mě zavolala na chodbu, že se mnou něco potřebuje probrat. A aniž řekla jediné slovo, tak mi na té chodbě vrazila dvě facky. Prý aby se mi taky nějaké hvězdy rozsvítily – to bylo plné hvězd, to tričko. Tak ať prý mám ještě nějaké hvězdy navíc.“

„A my jsme zorganizovali takovou besedu na faře pro lidi ze Škodovky o Turínském plátně - mimochodem to lidi ohromně zajímalo - ale tam jsme prvně prokázali značnou neopatrnost tím, že jsme si telefonovali s farou a samozřejmě, telefon na tahleta místa byl odposlouchávaný. No a tam už zachytili nějakého Bernarda někde asi ze Zahradní ulice - tam jsem bydlel tenkrát na Svobodárnách. A tam začaly už nějaké výslechy. Ale abych zase ze sebe nedělal nějakého hrdinu - nikdo mě nebil, byl to takový nepříjemný nátlak, kdy oni si zjistili, kdo je moje přítelkyně, že studuje lékařskou fakultu a že je v páťáku a při tom výslechu mi říkali, že by taky nemusela dokončit školu. No, takový ten hnusný estébácký střední nátlak bez toho bití. Já jsem nějak – asi myslím relativně úspěšně – hrál takového troubu ze Škodovky, když mi řekli: ‚Vy jste dělal nějakou tu besedu o Turínském plátně.' A já jsem řekl: ‚O jakém plátně? Já furt nevím, o co jde. Ono se ztratilo někde nějaké plátno?' A takhle jsme si povídali a teď ani nevím, jestli si po tom výslechu řekli: ‚To je takový blbec, že ten ani tu besedu dělat nemohl, anebo si řekli: ‚Hele, ten je tak vyčůraný! Na něj si musíme dát pozor'.“