Antonie Bencová

* 1939

  • "Měli by žít v takové lásce a v pohodě, aby to dokázali rozdávat, ještě těm ostatním generacím. To my jsme možná nedokázali až tak udělat, ale chtělo by to abychom měli takové lidi, kteří dokážou rozdávat lásku, pohodu a pochopení. To my jsme asi tak nedokázali úplně. Ale moc bych jim to přála, aby to dokázali navzájem tak žít."

  • "Někteří lidé to tak viděli, že jsme jiní, možná. Ale hlavně jsme měli ten problém, že nám pořád říkali Rumuni. Ti Rumuni, ti Rumuni, zase jsou tu ti Rumuni. Tak já jsem ze začátku dost vysvětlovala, že jsme Slováci a že jsme přišli z Rumunska. Pak už jsem začala vysvětlovat, že v Rumunsku ty lidi jsou taky lidi a že ti Rumuni nejsou na ty slovenské lidi, kteří tam jsou, že nejsou tak škaredí. A že ať už je to jak chce, že na ně nejsou škaredí, to já říct nemůžu. Mají svoje školy, svoje kostely, svoje vyhlášené obchody, kde mluví slovensky. Nevím, jestli je to nadávka. Jsou to lidi, někdo je Rumun, někdo je Maďar, někdo je Slovák. Dost bylo takových lidí. Ale až v dospělosti, v dětství ne."

  • "Bylo to hrozné, protože můj muž jezdil v lese tím velkým autem, vrátil se a říkal mi: ,Vstávej, je válka.´ Myslela jsem si, že si dělá takové srandičky. Vykoukla jsem z okna, Bencovi měli takový velký statek, tak jsem vykoukla z okna a u toho statku byly namířené tanky na nás. Tak to jsem se rychle probrala. Už byli až tam. Přišla jsem z práce v noci a ráno už byly až tam, ráno v 7 hodin. Můj muž byl takový, že pořád tvrdil, že je to strašně špatně. Že by nám bratři tohle neměli dělat, ale zase byl takový, že tady těm klukům, on říkal: ,Kluci jsou tam.´ Uvařil čaj, odnesl jim chleba, namazal a tak. Třeba jim říkal: ,Jděte domů, co tu chcete, jděte domů." On to viděl z toho svého, byl starší a viděl to jinak, já jsem z toho měla akorát strach. Viděli jsme to špatně."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Horní Planá, 30.06.2021

    (audio)
    délka: 01:01:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ještě po letech se na náš dívali jako na „ty Rumuny“

Antonie Bencová, 2021
Antonie Bencová, 2021
zdroj: Post Bellum

Antonie Bencová, za svobodna Muchová, se narodila 13. května 1939 v Marce v dnešním severozápadním Rumunsku. Její předci, kteří pocházeli z východního Slovenska z okolí Spišské Nové Vsi, zde žili už od 18. století. Po skončení druhé světové války, v roce 1946, se rozhodli její rodiče vyslyšet výzvy prezidenta Edvarda Beneše a přesídlit do Československa. Cesta do jihočeského pohraničí nebyla jednoduchá. Po návratu do země žili do roku 1947 na Prachaticku ve vsi Psí Koryto (dnes Koryto), ale po roce byli nuceni vrátit se na Slovensko. Tady se rodina usadila na jihu Slovenska v tehdejším okrese Šahy ve vesnici Fedýmeš (maďarsky Ipolyfödémes, Födémes, v současnosti Ipeľské Úľany). Avšak zažívali zde velkou bídu, proto na začátku roku 1949 s celou rodinou už natrvalo přesídlili na Lipensko do českého pohraničí. Kvůli opakovaným přesunům nastoupila pamětnice do školy až v deseti letech. Po ukončení měšťanky se vyučila kuchařkou v Náchodě. V roce 1960 se vdala za Jaroslava Bence, syna kulaka, se kterým měla dvě dcery, Hanu a Jaroslavu. Starší Hana nesměla kvůli kádrovému profilu, a to nejen kvůli kulackému původu otce, studovat Veterinární univerzitu v Brně, kterou si vybrala. Antonie Bencová celý život pracovala v gastronomii. V roce 2021 bydlela v Horní Plané.