Antonie Bencová

"Někteří lidé to tak viděli, že jsme jiní, možná. Ale hlavně jsme měli ten problém, že nám pořád říkali Rumuni. Ti Rumuni, ti Rumuni, zase jsou tu ti Rumuni. Tak já jsem ze začátku dost vysvětlovala, že jsme Slováci a že jsme přišli z Rumunska. Pak už jsem začala vysvětlovat, že v Rumunsku ty lidi jsou taky lidi a že ti Rumuni nejsou na ty slovenské lidi, kteří tam jsou, že nejsou tak škaredí. A že ať už je to jak chce, že na ně nejsou škaredí, to já říct nemůžu. Mají svoje školy, svoje kostely, svoje vyhlášené obchody, kde mluví slovensky. Nevím, jestli je to nadávka. Jsou to lidi, někdo je Rumun, někdo je Maďar, někdo je Slovák. Dost bylo takových lidí. Ale až v dospělosti, v dětství ne."

"Bylo to hrozné, protože můj muž jezdil v lese tím velkým autem, vrátil se a říkal mi: ,Vstávej, je válka.´ Myslela jsem si, že si dělá takové srandičky. Vykoukla jsem z okna, Bencovi měli takový velký statek, tak jsem vykoukla z okna a u toho statku byly namířené tanky na nás. Tak to jsem se rychle probrala. Už byli až tam. Přišla jsem z práce v noci a ráno už byly až tam, ráno v 7 hodin. Můj muž byl takový, že pořád tvrdil, že je to strašně špatně. Že by nám bratři tohle neměli dělat, ale zase byl takový, že tady těm klukům, on říkal: ,Kluci jsou tam.´ Uvařil čaj, odnesl jim chleba, namazal a tak. Třeba jim říkal: ,Jděte domů, co tu chcete, jděte domů." On to viděl z toho svého, byl starší a viděl to jinak, já jsem z toho měla akorát strach. Viděli jsme to špatně."