Stanislav Aseyev Станіслав Асєєв

„Celkově se jedná o poměrně rozsáhlý areál závodu, ale na samotnou věznici je využívána jedna budova bývalého administrativního areálu. Nacházelo se zde například bývalé účetní oddělení závodu. Na jedné z cel je to přímo napsáno, ani ceduli nezměnili: Účtárna. Zní to jako ironie. Tamní správci byli a jsou klasičtí sadističtí psychopati, kteří dostali povolení dělat vězňům to, co dělají. A proto hrál tak důležitou roli sarkasmus, naprosto nezdravý, v jejich zacházení s vězni. A jedna z cel se jmenovala „de lux“. De lux, protože byla velmi malá, určená pro dvě osoby. Nedalo se tam ležet, protože byla tak malá a bez větrání. Strávil jsem tam asi půl hodiny, bylo to technické opatření, když pro nás hledali umístění, místo aby nás pustili ven, dali nás do tohoto takzvaného „de luxu“. To oni tomu říkali „de lux“. Závodní sprchy sloužily jako trestnice. Nebyla tam žádná lůžka, jen lidé leželi na jakýchsi matracích na podlaze. Je tam cela „stakan“, kde se nedá sedět, jen stát. Je to ve sklepě, kde byla nějaká technická místnost, možná ventilace. Používali ji, aby v ní drželi lidi, kteří se provinili. Prostě tam stojíte a je tam taková zima, že za pět až deset minut prochladnete. Je tam takový nezdravý sarkasmus. A je tam celkem osm cel plus několik sklepních prostor. Když jsem tam byl já, tak byl z hlediska počtu kójí, tedy lůžek, maximální počet lidí v Izolacyji osmdesát. Ale v roce 2014 tam, včetně sklepů, drželi sto lidí.“

„Je to jen světlá kancelář s oknem s výhledem na trolejbusovou zastávku. Postávají tam lidé, je na ně vidět. Ještě nedávno jsi tam stál sám a čekal na trolejbus. A teď sedíš na židli, ruce máš svázané za zády a někdo tě bije gumovým obuškem. Do jednoho a téhož místa na noze, která je oteklá jako balon. A kladou ti otázky, zcela abstraktní otázky. Proč jsi zaprodal lid Donbasu, proč jsi zradil lid Donbasu. Lid Donbasu chce být s Ruskem, proč jsi tak proukrajinský? Takové ty propagandistické řeči. A potom, po půlhodině takového bití a rozhovorů, mě přemístili do vedlejší místnosti, kde začalo profesionální mučení a profesionální výslechy. Přišli lidé v kuklách, v maskách a teplákových soupravách. Přinesli polní telefon zvaný „tapik“, polní cívkový telefon. Můžete ho vidět ve starých sovětských filmech. Má trubici a k uskutečnění hovoru je třeba točit kličkou. Prochází jím elektrický proud. Takový „tapik“ jsem používal i já na frontě, předával jsem informace k situaci. Ale pro FSB a MGB, pro Rusy, je to mučicí nástroj číslo jedna. I v roce 2024 a 2025 lidé, které osvobozujeme, říkají stále totéž. Ať už v okupované Chersonské oblasti, na Krymu, v Kyjevské oblasti nebo hluboko v Rusku, používají se tam tapiky, zavádějí dráty do různých částí těla a pouštějí proud. V mém případě to byla ta nejjednodušší varianta - zapojili mi dva dráty k palcům a pak jeden drát stočili a připojili k uchu.“

„Vlastně jsem psal o více tématech, počínaje sociálními a psychologickými portréty lidí, kteří šli do těchto jednotek, a konče prvky propagandy, kterou používá Ruská federace, když hraje na strach obyvatel Donbasu a Doněcké oblasti. Tomu jsem velmi dobře rozuměl. A vlastně někdy v patnáctém nebo šestnáctém roce se to území změnilo v úplný Sovětský svaz, což jsem popsal ve svých článcích a zejména fotoreportážích. Například abyste se dostali do centra Makijivky, museli jste jet dvacet minut z naší čtvrti, která byla na okraji města. A když jedete těch dvacet minut, každých dvě stě nebo tři sta metrů je sloup s reklamou, billboardem. A v podstatě vás vítají stále stejné nápisy. Někdo vám přeje šťastný nový rok nebo jakýkoli jiný svátek a jediné, co se mění, je jeho příjmení. Ministr tak a tak, nebo Alexandr Zacharčenko, šéf DLR. Text je totožný, obrázek s vlajkami DLR a Ruska je totožný, mění se jen příjmení. Samozřejmě já jsem ve skutečnosti nežil v Sovětském svazu, ale připomínalo mi to sedmdesátá léta, pokud použijeme historickou analogii. Takové to bylo za časů Brežněva.“

„Pro člověka z Doněcké oblasti je velmi důležité pracovat. Stejně jako pro sovětského člověka. Pracujete celý život, vlastně za to nic nedostanete, přežíváte z měsíce na měsíc. Ale v čem jiném je smysl života? Máte prostě povinnost pracovat. Když se na náměstí (Majdan) shromáždí desítky, stovky, tisíce lidí a nic nedělají, tak to v podstatě znamená, že nejsou k ničemu. Taková byla velmi jednoduchá logika lidí v Doněcku. A stejnou logiku jsem vyznával tehdy i já. Ale chápal jsem ji filozoficky. Začal jsem se na to dívat skrze všechny ty Dostojevské, Tolsté, Iljinovu filozofii a tak dále. A to všechno se opakovalo a pokračovalo až do 1. března 2014, kdy se v Doněcku konala první separatistická manifestace. Přišel jsem na ni s kamarádem, ze zvědavosti. A když jsem viděl, co se tam děje, konstrukce 'ruského světa' se začala hroutit.“ „Nejprve jsme viděli spoustu autobusů s Rusy, které přivezli přímo před administrativní budovu v Doněcku z Rostovské oblasti. Přivezli je tam autobusy, vytvořili dav, masu. Ale bylo tam také mnoho místních obyvatel, z Makijivky, z Doněcka, z regionu. Je zajímavé, že hroucení konstrukce ˈruského světaˈ pro mě začalo vlajkami. Kvůli vlajkám, které jsem viděl na náměstí. Byly tam vlajky Sovětského svazu, vlajky Ruska, vlajky Severní flotily Ruské federace. Ale byly tam také vlajky Doněcké a Luhanské lidové republiky, o kterých jsme ten den slyšeli poprvé v životě. Vzpomínám si, jak jsme v březnu 2014 stáli s kamarádem na náměstí a tam bylo hodně lidí, kteří mávali těmito vlajkami. A my jsme se jich ptali, co to je za vlajky. A oni řekli: ˈDLR, Doněcká lidová republika.ˈ A nám to přišlo divné. Co je to Doněcká lidová republika? Rusko, Sovětský svaz, to nám něco říkalo, nám v Doněcké oblasti. Ale DLR, to znělo jako anekdota. A pak jsem viděl takzvaného ˈlidového gubernátora' Pavla Gubareva, který vypadal jako narkoman. Byl bledý a nedokázal dát dvě slova dohromady. A v podstatě se všechno vyvíjelo tímto způsobem dál.“