„Zase jsem šel pěšky dál. Byla už velká tma a nedaleko byl les. Řekl jsem si, že nemá cenu teď nikam chodit, tak jsem si lehl v lesíku za keřem a počkal na rozednění, abych mohl pokračovat dál. Nevím, jak dlouho jsem tam byl. Už se začalo pomalu rozednívat a já slyšel kroky. Myslel jsem, že to jsou naši kluci, a už jsem se chtěl ozvat, ale najednou jsem slyšel, že mluví německy. Koukám a vidím obrysy dvou postav, které jdou přímo ke keři, kde jsem byl. Připravil jsem se ke střelbě. Oni ale můj keř minuli. Mluvili potichu. Jak mě přešli, vyskočil jsem a řekl: ‚Hände hoch!‘, ruce vzhůru. Nejdříve nechtěli poslechnout, tak jsem natáhl samopal a oni pustili pušky na zem. Sebral jsem ty dvě pušky a pokračoval dál po silnici. Šel jsem asi kilometr a narazil na naše. Řekl jsem: ‚Tady mám zajatce.‘ Velitel se mě zeptal: ‚A kde jsi se tak dlouho celou noc coural?‘ Odpověděl jsem: ‚Bloudil jsem.‘“
"Nařídili dodávku a kdo ji nesplnil, tak dostal veliké pokuty, nebo ho zavřeli. Dělalo se to tak, že se to tam zavezlo a obilí vysypalo na haldu. Pak to obilí hnilo, ale to nikomu nevadilo. Hlavně, že dodávka byla splněna. Proto se to dělalo tak, že ten, kdo to přijímal, se podplatil. Byla to směšná cena. Za fůru obilí, asi deset metráků, si koupil flašku kořalky. [Pak prostě vždycky napsal, že se odvedlo víc, než tomu reálně bylo]."
"Za námi, asi tři kilometry vzdušnou čarou, byl kopec a les. A tam [Němci] vozili [Židy] z ghetta v Lucku a stříleli je tam, bylo to u vesnice Hnidava. Hnidavští říkali, že když už bylo po popravách, tak se tam byli podívat. Krev ještě tekla ze zaházených jam ven.
Vladislav Albrecht se narodil 25. dubna 1923 v Boratíně na Volyni v tehdejším Polsku (dnes území Ukrajiny), jako nejstarší ze čtyř synů rodičům Josefovi a Boženě. Za sovětské okupace zažil tvrdé dodávky zemědělských produktů, které bylo často nutné splnit pomocí úplatků. Majetnější hospodáři byli označováni za kulaky a hrozilo jim vyvezení na Sibiř. Zkraje roku 1944 Boratín osvobodili vojáci Rudé armády. Společně s Rudou armádou do kraje přišlo i československé vojsko. Právě do těchto jednotek následně vstoupila většina mužů z Boratína, mezi nimi i tehdy jednadvacetiletý Vladislav Albrecht a jeho o rok mladší bratr Jaroslav. Ten však při výcviku onemocněl komplikovaným zápalem plic a na jaře roku 1945 zemřel v nemocnici v Rovně. Během odvodu v Rovně v březnu 1944 byl Vladislav Albrecht zařazen k brigádním pozorovatelům. V bojích o Dukelský průsmyk utrpěl zranění, přesto po vyléčení pokračoval v bojích na území Slovenska a Moravy. Po válce byl demobilizován a usadil se v Horních Řepčicích, kde v roce 1947 založil rodinu a vychoval pět dětí. Po nástupu komunistického režimu vstoupil s manželkou do jednotného zemědělského družstva (JZD). V roce 1954 z družstva spolu s několika dalšími rodinami vystoupili, v roce 1957 byli však pod hrozbou vystěhování nuceni do JZD znovu vstoupit. Vladislav Albrecht pracoval v JZD jako skupinář, ale odmítal vstup do KSČ a raději se vrátil zpět k práci zemědělského dělníka. Zemřel v roce 2018.
