Gorki Águila

* 1968

  • „Při sklizni kávy můj dědeček dával práci mnoha rolníkům z okolí. Můj dědeček nebyl bohatý, ale žil velmi dobře z pěstování půdy. Měl jsem příležitost navštívit to místo, když už bylo zcela zchudlé, protože komunismus mému dědečkovi sebral půdu a zařadil ho do družstva, do kolchozu, který nazývali ‚rozvinutějšími způsoby výroby‘, což byl naprosto nestydatý eufemismus. A ta farma o rozloze téměř dvou hektarů přešla do rukou komunismu, můj dědeček nad ní už neměl žádnou moc, a proto farma začala chátrat, chudnout a ničit se. Krávy nebyly jeho, museli je označovat razítkem, každé narozené tele nebylo jeho, cedry, které zasadil, nebyly jeho. Káva také ne, a v té chvíli začal opravdový hlad. Hodně se vypráví o hladu, který panoval před kubánskou revolucí a komunismem. Ale opravdový hlad nastal až po příchodu komunismu a Castra, který vykládal všechny ty svoje kecy a zabral půdu rolníkům. Tehdy jsem si to začal uvědomovat a na základě všech vyprávění mé matky a všech jejích spontánních reakcí, když poslouchala Castra, který v televizi pronášel devítihodinové projevy, říkala mému otci: ‚Dej pryč ten odporný ksicht, nemůžu poslouchat ty jeho lži.‘ Ty proslovy byly jako divadelní inscenace založené na ego-scénáři, ale fakt nechutné úrovně. Ten chlap se vyžíval v proslovech, ve kterých uváděl pouze statistiky, které nikoho nezajímaly. Ale Kuba se zastavila, dokud Castro nedomluvil. Pokud se konala nějaká akce, například karneval, dokud Castro nedomluvil, karneval nezačal, nic nezačalo. Na Kubě byly dva televizní kanály a na obou vysílali projev Fidela Castra. No, zkrátka, když jsem si to uvědomil, když jsem vyrostl a díky vyprávěním a reakcím mé matky, začal jsem si vytvářet vlastní názor. Ohledně toho, co se dělo, čemu říkali revoluce, celého toho kolektivismu a ničení, cenzury, strachu, který lidé měli, když mezi sebou mluvili, jsem došel k velmi jednoduchému závěru: tihle lidé zasahují do mé svobody, a proto nenávidím castrismus, komunismus a kubánskou revoluci. Moje matka mi nikdy neřekla: ‚Gorki, musíš přemýšlet tak a tak‘, ne, ona prostě mluvila přede mnou a na základě těchto svědectví jsem si vytvořil názor, který dodnes zastávám, a myslím si, že jsem se postavil na správnou stranu dějin, abych to řekl bez obalu. Myslím si, že není normální věřit v komunismus a bránit ho. Mně to nepřipadá normální. Komunismus je paranormální jev, je to jako UFO. Nikdo není ve skutečnosti komunista. Člověk podle mě nemůže být opravdu komunista, nemůže to instinktivně mít rád, nemůže to brát jako něco lepšího. Mně to připadá nenormální a způsobilo to na Kubě hodně škody. Podle mě to byla jedna z největších lží v historii lidstva.“

  • „Kubánci už volali v ulicích o svobodu, Kubánci už svým způsobem volili, to znamená, že když 11. července vyšli do ulic, nejčastěji se ozývalo „pryč s komunismem“ a „svobodu“. Bylo to pro mě úžasné, protože jsem byl při Maleconazu (protesty v roce 1994, pozn. Redakce). Kamarád mě přišel vyzvednout do práce a řekl mi: ‚Hele, viděl jsi, co se děje na Malecónu?‘ Řekl mi, že lidé vyšli do ulic, a já mu odpověděl: ‚Jdeme tam!‘ Ani jsem nepožádal o volno v práci, prostě jsem odešel a dorazili jsme tam. Nechci se chlubit, ale myslím, že jediný, kdo tam křičel „svoboda“ a „pryč s komunismem“, jsem byl já. Stál jsem tam a křičel a lidi žádali, nevím co... ‚Nastoupíme na lodě a odplujeme‘ anebo ‚chceme mít co jíst‘ a další věci. Bylo tam samozřejmě jen pár novinářů, byly jiné časy, nebyl internet ani nic podobného. Ale já cítil, že je třeba křičet právě to, z nějakého důvodu v mé hlavě. Samozřejmě jsem byl sám a nakonec jsem to vzdal, protože když tam křičíte sám, ztratíte se v tom šílenství. A kromě toho se brzy objevily represivní složky. Bylo to děsivé, tedy co se týče represe, těch ran, které tam padaly, bylo to něco šíleného. Protože tam nebyly téměř žádné kamery. Nikdo tehdy neměl telefon, aby to natočil, ani nic podobného. Když jsem dorazil domů, šel jsem pěšky, protože nejezdily žádné autobusy. Nad mým domem létaly helikoptéry, byla to celá karavana vrtulníků. To proto, že se tam objevil Fidel Castro. Všechny střechy zaplnili příslušníci bezpečnostních složek s puškami. V hotelu Deauville, který byl poblíž, tamější příslušník bezpečnostních složek, který byl, stejně jako v jiných hotelech, přidělen státní bezpečností, vytáhl pistoli a začal střílet. Viděl jsem ho před sebou, přímo přede mnou. Střílel na budovu naproti, protože z budovy naproti házeli kameny na hotel Deauville a rozbili všechna okna. Lidé situace využili k rabování obchodů a tak podobně. Nebyla tam žádná organizace, žádný občanský smysl, žádný odpor, žádná opozice, a proto se ten pochod nedal usměrnit a zorganizovat a lidé jednali podle svých instinktů – obchody jsou rozbité, ukradneme všechno, co tam je, koneckonců jsou to věci, které ukradli nám a my si je nemůžeme dovolit. Tohle byla moje zkušenost z protestů Maleconazo. Napsal jsem píseň pro Porno para Ricardo, která se tak jmenuje: El Maleconazo. Byl to pro mě důležitý zlom, poznamenalo mě to. A 11. července (2021) lidé skutečně skandovali ‚svoboda‘ a ‚pryč s komunismem‘. Je to nádherné, slyšet to od Kubánců, moc se mi to líbilo. Lidé už měli jasno a věděli, co mají požadovat. Neříkám, že všichni, ale když vidíte takový sborový pokřik, je to proto, že skandovat obdobná hesla může mít na Kubě příliš vysokou cenu. Ale když 30, 50, 100, 200 lidí křičí, znamená to, že jsou lidé unavení. Mají toho dost a cítí obrovskou, obrovskou zášť. Je to dlouhá doba, víc než 60 let stejných monologů, stejných zastaralých projevů, dvojího metru chování, krádeží, vražd a hladu. Je to příliš.“

  • „No, tohle je věčná otázka. Nevím proč, ale z nějakého důvodu lidi zajímá, proč se tak kapela jmenuje. Vznikla na konci roku 1998, ale já se o to pokoušel už od roku 1996. Měl jsem tedy čas to udělat, protože jsem chtěl najít muzikanty, kteří by byli nakloněni této myšlence a také muzikanty, kteří by byli trochu dobří a mohli se učit repertoár. A tak se to jmenuje Porno para Ricardo, protože už existovala písnička, kterou jsem napsal pro svého kamaráda. Ricardo je člověk, který opravdu existuje. Teď je to název kapely, ne název písničky, protože název písničky je pro něj. A Porno para Ricardo je jako žádost, jako požadavek – porno pro Ricarda!, tak mu ho prostě dejte! Na Kubě je pornografie zakázaná, ale název, který si kapela zvolila, se snaží naznačit, že brání individualitu, brání to, jak je důležitý jedinec v prostředí, kde se cení kolektiv, kolektivismus, vlast nebo smrt, lid... Chci mluvit o jednotlivci. Píšeme písničky v první osobě. Mluvím o svých zkušenostech. To je něco, co jsem chtěl vědomě, tedy záměrně, bránit, a proto chci mluvit o jednotlivci, říká Porno pro Ricarda, nárokujeme si ho, protože tenhle člověk ho chce a Ricardo může být kdokoli. Je to jméno, může být běžné, tedy jméno, které může převzít kdokoli z jiných lidí na základě svých zkušeností. Znám jiného Ricarda, který je trochu bláznivý, také může existovat.“

  • (Vzniklo by Porno pro Ricarda, kdyby nebylo zvláštního období 90. let?) „To je dobrá otázka, protože jsem o tom nikdy nepřemýšlel, tedy přemýšlel jsem, ale nedošel jsem ke konkrétnímu závěru. Víš, věci, které jsou plodné, rostou v nepřátelském prostředí, jako například jak se říká – že když se zamiluješ, prožíváš velmi těžké období? A tak si myslím, že se něco podobného stalo s Porno para Ricardo. Byla to reakce na to, co jsem viděl u mnoha lidí kolem sebe – byla to ztráta času. To je ono. Myslím si, že kreativita je obranný mechanismus. Když se začneš nevědomky věnovat tvorbě, je to... Nuda je obranný mechanismus, který ti umožňuje být kreativní. To znamená, že tě to vede k tomu, abys začal něco dělat instinktivně. Myslím, že to způsobilo, že Porno para Ricardo vzkvétalo z opravdové touhy, z čiré nutnosti. Tedy: potřebuji to dělat, protože si uvědomuji, že se strašně nudím, že ztrácím čas a že nic z toho, co dělám, není zajímavé a plodné. Takže si myslím, že v tom živném prostředí nudy a úpadku bylo dobré založit kapelu, jako je ta naše.“

  • „Někdy lidem říkám, co mají dělat, pokud nejdou (na demonstraci, pozn. redakce), pokud neudělají nic proti. Říkám jim to, protože někdy přijdou za námi a říkají: ‚Hele, kámo, obdivuju tě, bla, bla, bla, ale já nemůžu a nemůžu dělat to, co děláš ty, protože jsi blázen.‘ A já jim říkám: ‚Hele, kámo, když nemůžeš udělat nic proti, tak alespoň nedělej nic pro, to znamená, zůstaň tak, jak jsi. Předstírej, že jsi blázen, to znamená, že se zdržuješ všeho, co se děje,‘ protože Castro má také jinou strategii, to znamená, že zdržení se na Kubě není možnost – ten, kdo se zdrží reakce, je také považován za nepřítele.“

  • „Jak zní cenzura? No, můžu to popsat několika způsoby. Zní to, když jsme byli v Damas de Blanco (Dámy v bílém, manželky a matky politických vězňů, poznámka redakce), doprovázeli jsme je v kostele Santa Rita a říkali jsme: ‚Podívejte, už jdou.‘ Když zazněla ta věta: ‚Hele, podívej, už jdou.‘ A tam byly všechny ty hyeny, oblečené v civilu, které nás přišly potlačit. Zní to jako když mi policista řekne: ‚Hej ty tam, stůj!‘ To znamená, že tě postaví ke zdi, požádají tě o průkaz a noc pravděpodobně strávíš v cele. Ale cenzura někdy nezní, nemá zvuk. Zní takhle: když lidé mlčí a dívají se na tebe a říkají ti... Dělají na tebe gesta. Myslím si, že to zní spíš takhle. Cenzura zní jako gesto, které uděláš, aby sis nezkomplikoval život. To, co neuděláš, to je zvuk cenzury.“

  • „Představ si, jaké je v kubánském vězení. Nikdy předtím jsem nebyl ve vězení s nejvyšší ostrahou, v oddělení se zvláštním režimem, které bylo ještě horší. Cítil jsem se naprosto vykořeněný. Jako by mě vytrhli z jednoho místa a přesunuli na jinou planetu. Bylo to hrozné. Nevěděl jsem, jak se chovat. Byl jsem obklopen zločinci, vrahy, a tak jsem si v jednu chvíli musel říct: budeš muset přemýšlet trochu jako oni, abys se mohl bránit... To znamená, že nemůžeš přemýšlet jako Gorki na ulici nebo ve svém předchozím každodenním životě. Musíš myslet trochu jako oni, protože když budeš myslet jako ty, budeš člověk, který není připravený ani schopný držet krok s dynamikou, která tu panuje mezi lidmi, kteří jsou a myslí jako ďáblové. Představ si, že jsi na ulici, máš v sobě všechnu tu zlobu – ta na té ulici sice někde je, ale není tak koncentrovaná. Ve vězení je ale soustředěna v pavilonu s 10 nebo 20 celami, chápeš? A tam se můžeš setkat se vší zlobou světa na jednom jediném místě. Díkybohu jsem se z toho místa zvládl dostat zdravý. Bylo to jako jít do války. Viděl jsem tam lidi, jak si podřezávali šlachy, lidi, kteří zabíjeli jiné lidi zubními kartáčky, které naostřili. Viděl jsem spoustu násilí, homosexualitu na všech úrovních, lidi, kteří křičeli v časných ranních hodinách. Vypadalo to jako válka. A já? Díkybohu jsem odtamtud neodešel s myšlením zločince, protože to byla taky možnost. Vězení tě nikdy nepřeškolí, jak ti říkají: ‚Projdeš tu převýchovou.‘ Převychováme tě. To je lež. Pokud se tomu poddáš, udělá to z tebe horšího člověka. Čas strávený ve vězení lidi úplně zničí. Jsi v nepřátelském, velmi nepřátelském prostředí, ve kterém musíš přežít, a abys přežil, nemůžeš myslet jako ovce, musíš myslet jako vlk. A já děkuji Bohu, že jsem nevyšel jako zločinec ven na ulici. Že jsem byl schopný pokračovat v tom, co jsem začal. A dokonce jsem z vězení vylezl ještě více přesvědčený proti Castrovu režimu, to dá rozum.“

  • „Pinga! Já slovo pinga (pozn. redakce – na Kubě je používáno jako multifunkční vulgární výraz mužského pohlavního ústrojí) používám neustále, ale je to velmi silné slovo. Například Ciro (pozn. red. – další člen Porno para Ricardo) napsal píseň Comandante, o ‚veliteli‘. Kdyby řekl: ‚Achjo, nebuďte tak zlý, veliteli‘, tak by to nemělo žádnou sílu. Ale ‚Už náš prostě neser, veliteli‘ (pozn. red: v originále ‚No coma tanta pinga, comandante.‘, překlad je volný) je velmi výstižné a velmi působivé. Proto je toto sprosté slovo použito s takovou silou a významem, že úplně mění smysl písně. A je velmi přímé. Kdyby bylo použito jiné slovo, ta píseň by podle mě nebyla tak dobrá. Podívej se, kolika žánrům se říká, že jsou vulgární? Co třeba tango anebo son? Dnes o tom mluvíme běžně, ale kdysi bylo tango i son cenzurováno, bylo to něco absolutně skandálního to tančit. A teď už ne. Vidíš, jak relativní tyhle věci mohou být? Proto mluvím o těch slovech a pojmech z ho zdrženlivějšího hlediska, v tom smyslu, že pojďme o věcech přemýšlet a nebouchat vzteky, když taková slova uslyšíme.“

  • „Můj táta vypadal jako mexická filmová hvězda – ten jeho knírek, ty vlasy... Říkám ti to proto, že mi máma zpívala jako ukolébavku mexickou píseň (Échame a mí la culpa, poznámka redakce) od José Alfreda Jiméneze, ve které zpívá: tam, na druhém břehu, v druhém světě, místo pekla najdeš slávu. Je to nádherná píseň, píseň o lásce, možná i o neštěstí v lásce. No, teď nemůžu zpívat, protože jsem už ochraptělý z toho, jak jsem tady pil příliš mnoho piva, protože je nemožné být v Česku a nepít pivo, a z toho, jak jsem vstával brzy ráno. Ta píseň mě ale fascinovala. Nevěděl jsem, o čem je, ale usínal jsem s ní na její hrudi. Tu vzpomínku nikdy nezapomenu. Vůně jejího parfému, její náhrdelníky a já ležící na jejích hrudi, a ona zpívá... To je něco, co ti zůstane v paměti na celý život.“

  • „Pro mě je kubánský režim největším přímým nepřítelem. Po celou dobu to byl nepřítel, který mě neustále pronásledoval. Kromě toho už jsem ti vyprávěl ty příhody s policisty. Ale pokaždé, když jsem uviděl policistu a omylem pokračoval v chůzi, policista mě alespoň zastavil a řekl: ‚Průkaz totožnosti! Co tady děláš? Když bydlíš tam a tam, co děláš tady?‘ Tyhle přihlouplé otázky ti neustále vzbuzují pocit, že jsi sledován, pronásledován, kontrolován. Proto se musíš kontrolovat sám, sám sebe. V komunismu se to takhle děje. Sám se cenzuruješ, sám si říkáš: tohle nesmím dělat, protože to bude mít takové a takové důsledky. Tvoji přátelé, umělci, tví kolegové, hudebníci, ti říkají: ‚Sakra, Gorki, cos to udělal? Vykřikoval jsi tyhle protirežimní hesla a sám jsi věděl, že bys to neměl dělat.‘ Takový otrocký způsob myšlení mě na Kubě rozčiloval mnohem víc. Jak je to vůbec možné? Jak se můžeš vzdát svého přirozeného práva vyjádřit se k něčemu, s čím nesouhlasíš? To nemůže být v žádném případě zločin, a mnoho mých kolegů to považovalo za zločin – zločin myslet, zločin vyjádřit se. A mě to velmi rozhořčovalo, že ani moji kolegové – protože jsem neměl žádné klidné místo, kde bych mohl mluvit s lidmi, kteří by mi dodali elán, právě naopak. Sráželi mě na kolena. Říkal jsem si: ‚No tak jsem v tom sám anebo jsem prostě blázen?‘ Někdy míváš v komunismu takové myšlenky a občas si řekneš: ‚Chlapče, myslím, že děláš něco špatně, přeháníš to, jsi blázen.‘ Míváš slabé chvilky, ale jindy si řekneš: ‚Ne, ne, ne, to nemůže být normální, to nemůže být normální, to ONI se mýlí.‘

  • „V roce 2001 jsem byl poprvé uvězněn, přesně když jsem se vrátil z fóra, které pořádala organizace Free News v Dánsku. Poté jsem využil příležitosti a odsoudil dění na Kubě, a poté mě uvěznili, když jsme měli koncert v Pinar del Río. V tamější věznici jsem seděl poprvé a poté se mě pokusili uvěznit znovu v roce 2005 nebo 2006, myslím, už si to nepamatuji, ale tentokrát se jim to nepodařilo, protože jsem měl velkou národní i mezinárodní podporu. Lidé se spojili a už existovalo internetové připojení, takže komunikace a šíření informací bylo mnohem rychlejší a fungovalo to lépe. Pamatuji si, že když mě zavřeli, zavřeli mě za trestný čin, ale pak to hned změnili na pohrdání soudem. Udělali to, protože už věděli, že mě nemohou odsoudit na 5 let. Věděli, že mi musí dát jenom pokutu a propustit mě, protože jinak by to odnesli. Takže vždy zvažují, co získají a co ztratí, a podle toho s vámi jednají. Ale když vás chtějí odsoudit na 20 let nebo vás zabít, tak to klidně udělají. Lidé si to často nemyslí, ale oni to už udělali - přišli na Kubu zabíjet a krást.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 26.06.2025

    (audio)
    délka: 02:08:56
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Komunismus je paranormální jev, stejně jako UFO

Gorki Águila, 2025
Gorki Águila, 2025
zdroj: Post Bellum

Gorki Luis Águila Carrasco se narodil v Havaně a vyrůstal ve čtvrti Buenavista. Jako dítě poslouchal svou matku, venkovanku ze Sierra del Rosario, jak zpívá décimas a boleros, což ho přivedlo k hudbě. V roce 1996 začal hledat hudebníky pro svůj vlastní projekt a na konci roku 1998 založil opoziční punkrockovou kapelu Porno para Ricardo. V roce 2001 byl po koncertu v Pinar del Río uvězněn a strávil dva roky ve vězení s nejvyšší ostrahou. Mezi lety 2005-2006 se ho pokusili znovu odsoudit, ale národní a mezinárodní tlak lidskoprávních organizací tomu zabránil. Pokračoval v komponování a realizaci akcí odporu, včetně „Balconazo“, pravděpodobně nejvirálnějšího vystoupení Porno para Ricardo z havanského balkonu, které bylo násilně potlačeno politickou policií. Při masových protestech 11. července 2021 na Kubě vyšel do ulic stejně jako při protestech Maleconazo roku 1994. V květnu 2024, po vlně represí vůči jeho osobě, odešel do nuceného exilu do Mexika. V červnu 2025 se poprvé za posledních 13 let setkal se svými kolegy z Porno para Ricardo – Ciro Díazem, Williamem Returretou, Renayem Kairúsem a Yimelem Garcíou Góngorou v Praze pro dokumentární film Música o Muerte a vystoupili na festivalu Metronome. Ze všech členů skupiny zůstává na Kubě pouze Yimel García, který nadále čelí represím režimu, zatímco ostatní členové Porno para Ricardo žijí v nuceném politickém exilu. Všichni nadále pevně setrvávají ve svém uměleckém aktivismu.