Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Gorki Águila (* 1968)

El comunismo es un fenómeno paranormal, es como un UFO

  • +Nació en La Habana y creció en el barrio de Buenavista.

  • Su madre, campesina de la Sierra del Rosario, le cantaba décimas y boleros, influencia clave para su vocación musical.

  • En 1996 inició la búsqueda de músicos para un proyecto propio.

  • A finales de 1998 fundó la banda de rock contestatario Porno para Ricardo.

  • En 2001 fue encarcelado tras un concierto en Pinar del Río y pasó dos años en prisión de máxima severidad.

  • En 2005/2006 intentaron procesarlo nuevamente, pero la presión nacional e internacional lo impidió.

  • Siguió componiendo y realizando acciones de resistencia, incluido el “Balconazo”.

  • El 11 de julio de 2021 celebró las protestas masivas en Cuba.

  • En mayo de 2024 salió a exilio forzado a México tras una nueva ola represiva.

  • En junio de 2025 se reunió en Praga con Ciro Díaz, William Returreta, Renay Kairús y Yimel García Góngora para el documental Música o Muerte y tocaron en el festival Metronome.

  • De los cinco, solo Yimel García permanece en Cuba y sufre represión; los demás viven en exilio político forzado.

  • Todos mantienen firme su activismo artístico.

---česká verze uvedena po španělském originále---

“El comunismo es un fenómeno paranormal. Es como un UFO. Nadie puede ser comunista instintivamente.” Con esta frase entre irónica y desgarradora, Gorki Águila resume su vida: marcada por la represión, la vigilancia y la necesidad de resistir. Fundador de la banda Porno para Ricardo, ha usado la música como trinchera para defender la libertad individual frente al totalitarismo cubano.

Nacido en La Habana el 11 de noviembre de 1968, Gorki se crio en una familia crítica del régimen, aunque sin declararse abiertamente opositora. Fue a través de los gestos cotidianos —la mirada de su madre al escuchar a Fidel Castro, su silencio hastiado frente a discursos interminables— que empezó a intuir que algo no estaba bien. “Mi madre nunca me dijo: ‘Gorki, debes pensar así’. Ella simplemente hablaba delante de mí. Y a partir de eso me fui creando una idea.” La conclusión llegó pronto: “Esta gente se está metiendo con mi libertad y, por ende, yo odio el castrismo y el comunismo y la Revolución.

Desde niño notó la incongruencia entre el discurso oficial y la realidad. Recordaba cómo su madre reaccionaba frente a las largas intervenciones de Fidel Castro: “Mira, quítame la cara esa impresentable que no puedo más con tanta mentira.” Y fue hilando ideas: “Todo ese colectivismo de mierda, la destrucción, la censura, el miedo que existía en la gente a la hora de hablar… esta gente se está metiendo con mi libertad. Por ende, yo odio el castrismo y el comunismo y la Revolución.”

Una de las memorias más tiernas que guarda de su infancia es una canción de José Alfredo Jiménez, que su madre le cantaba como arrullo: “Yo me dormía arriba de los senos de ella… El olor de su perfume, sus collares… Eso te marca para toda la vida.”

Su despertar político se intensificó con los años. “En el comunismo tú mismo te autocensuras. Tú mismo te dices: ‘No debo hacer esto porque voy a tener esta consecuencia’. Y lo peor es que tus colegas te lo repiten. Pensamiento de esclavos.”

Por primera vez preso

En 2001 fue arrestado por primera vez luego de participar en un foro en Dinamarca y realizar un concierto en Pinar del Río. “Me metieron preso por un delito, pero después lo cambiaron a desacato ahí mismo… Porque sabían que no podían condenarme a cinco años. Iba a ser peor. Entonces ellos siempre ponen en la balanza qué ganan y qué pierden.” En la cárcel vivió el miedo, la violencia y la pérdida de referencias. “Yo sentí un desarraigo enorme. Era como si me hubieran puesto en otro planeta. Vi gente cortarse los tendones, matar con cepillos de dientes afilados. Eso parecía la guerra.”

Salió más radicalizado, “aún más anticastrista”, declara y sigue: “La prisión nunca te reeduca. Mentira. Lo que te hace es peor persona, si te dejas llevar. Yo le doy gracias a Dios por no haber salido pensando como un delincuente de ahí… Salí más anticastrista, obviamente.”

Frente al miedo y la autocensura, eligió expresarse: “¿Cómo tú vas a renunciar a lo que es por naturaleza tu derecho a expresarte por lo que no estás de acuerdo?” Pero incluso entre colegas artistas, encontró resistencia: “No tenía ni un oasis. Me tumbaban las alas. A veces pensaba que estaba loco.

Porno para Ricardo

En los años noventa fundó la banda Porno para Ricardo. “Fue una respuesta al aburrimiento, al perder el tiempo. La creatividad es un mecanismo de defensa… Florecimos por pura necesidad.” El nombre tiene una historia concreta, pero también simbólica: “Ricardo existe. Pero es también un reclamo: ¡porno para Ricardo!, para que se lo den. En Cuba la pornografía está prohibida. El nombre sugiere que el individuo desea algo. Ricardo puede ser cualquiera. Es una defensa de la individualidad.”

Gorki también estuvo presente en el Maleconazo de 1994. “Creo que el único que gritó ‘libertad’ y ‘abajo el comunismo’ fui yo… La gente pedía comida, una lancha. Pero yo sentía que había que gritar eso. Al final desistí. Gritar tú solo, te ibas a diluir entre toda la locura.” Años después, en el 11J de 2021, sintió algo distinto: “Ahora sí la gente gritó a coro ‘libertad’, ‘abajo el comunismo’. Eso es bellísimo. Ya están claros. Están hartos. Es demasiado: sesenta y pico de años con el mismo monólogo, el mismo discurso de mierda, la doble moral, el robo, el asesinato, el hambre.”

¡Párate ahí!

Sobre la censura, Gorki dice que tiene un sonido específico: “Suena cuando te dicen ‘Párate ahí’. Pero también cuando alguien se calla y te mira. La censura es eso que no haces, ese gesto para no complicarte.”

Incluso el lenguaje, dice, puede ser un arma: “La palabra pinga es fuerte. Pero si tú dices ‘No coma tanta pinga, comandante’, eso tiene fuerza. Si dices ‘no sea usted tan malo’, no tiene impacto. El tango, el son, todo eso fue escandaloso alguna vez. Por eso no hay que explotar de furia cuando oímos cosas parecidas.”

Sigue viviendo, hablando y cantando como empezó: desde la convicción. “Si tú no puedes hacer nada en contra, por lo menos no hagas nada a favor. Mantente así. Haciéndote el loco. Porque en Cuba, incluso el que se abstiene, también es enemigo.”

 

------------------------------------------------------

„Komunismus je paranormální jev. Jako UFO. Nikdo nemůže být komunistou instinktivně.“ Touto hořce ironickou větou shrnuje Gorki Águila svůj život: život poznamenaný represemi, sledováním a potřebou odporu. Jako zakladatel skupiny Porno para Ricardo se rozhodl udělat z hudby barikádu, z níž hájí svobodu jednotlivce proti kubánskému totalitnímu režimu.

Narodil se 11. listopadu 1968 v Havaně a vyrůstal v rodině, která sice nebyla otevřeně opoziční, ale režim vnímala kriticky. Klíčovou roli sehrála jeho matka. „Nikdy mi neřekla: ‚Gorki, musíš si to myslet takhle.‘ Prostě mluvila přede mnou. A z toho jsem si začal vytvářet vlastní představu.“ Brzy došel k jasnému závěru: „Ti lidé sahají na mou svobodu. A proto nenávidím kastrismus, komunismus a takzvanou Revoluci.“

Od dětství cítil rozpor mezi oficiálním diskurzem a skutečností. Vzpomínal, jak jeho matka reagovala na Fidelovy nekonečné projevy: „Dej mi z očí tu nepřijatelnou držku, už to nemůžu vydržet.“ A jak si začal vše spojovat: „Ten kolektivismus na hovno, destrukce, cenzura, strach mluvit – tihle lidé mi berou svobodu.“

Jedna z jeho nejněžnějších vzpomínek z dětství je spojena s ukolébavkou jeho matky – písní José Alfreda Jiméneze: „Usínal jsem jí na prsou… Vůně jejího parfému, její korále… To jsou věci, které tě poznamenají navždy.“

S věkem se jeho politické probuzení prohlubovalo. „V komunismu se cenzuruješ sám. Říkáš si: tohle dělat nemůžu, protože by mohly přijít následky. A nejhorší je, že ti to opakují i tví kolegové. Mentalita otroků.“

Poprvé ve vězení

V roce 2001 byl poprvé zatčen – po účasti na fóru v Dánsku a koncertu v Pinar del Río. „Zatkli mě kvůli nějakému trestnému činu, ale pak to hned změnili na ‚neúctu‘. Protože věděli, že mi nemohou dát pět let. Bylo by to horší pro ně. Vždy si dělají kalkul: co získají a co ztratí.“ Ve vězení čelil strachu, násilí a ztrátě orientace. „Měl jsem pocit, že mě přenesli na jinou planetu. Viděl jsem lidi, jak si přeřezávali šlachy, zabíjeli zubními kartáčky. Byla to válka.“

Vyšel z něj ještě radikálnější: „Reedukace? Lež. Vězení z tebe udělá horšího člověka, pokud se necháš. Díky Bohu, že jsem nevyšel jako kriminálník. Vyšel jsem jako ještě větší antikastrista.“

Strachu a autocenzuře čelil jediným možným způsobem – otevřeným vyjádřením nesouhlasu. „Jak se můžeš vzdát svého přirozeného práva vyjádřit nesouhlas?“ I mezi kolegy umělci ale nacházel spíš nepochopení: „Neměl jsem žádnou oázu. Podlamovali mi křídla. Občas jsem si myslel, že jsem blázen.“

Porno para Ricardo

V devadesátých letech založil kapelu Porno para Ricardo. „Byla to odpověď na nudu, na promarněný čas. Kreativita je obranný mechanismus. Vyklíčili jsme z čiré potřeby.“ Název kapely má konkrétní původ, ale i symboliku: „Ricardo existuje. Ale zároveň je to výkřik: porno pro Ricarda! Vždyť na Kubě je pornografie zakázaná. A to jméno vyjadřuje touhu jednotlivce. Ricardo může být kdokoliv. Je to obrana individuality.“

Gorki byl také přítomen u protestu známého jako Maleconazo v roce 1994. „Myslím, že jsem tam byl jediný, kdo křičel ‚svobodu‘ a ‚dolů s komunismem‘. Lidé křičeli o jídlo, o čluny. Ale já cítil, že je třeba křičet tohle. Nakonec jsem to vzdal. Když křičíš sám, ztratíš se v tom šílenství.“ Na 11. červenec 2021 ale vzpomíná jinak: „Tehdy lidé opravdu křičeli unisono ‚svobodu‘ a ‚dolů s komunismem‘. Bylo to nádherné. Už vědí. Už mají dost. Je toho moc: přes šedesát let jednoho a toho samého hovna.“

Zůstaň, kde jsi!

Cenzura podle něj zní konkrétně. „Zní to jako když ti policajt řekne: ‚Stůj tam!‘ Ale zní to i tiše, když se někdo zarazí, mlčí, jen se na tebe podívá. Cenzura je to, co neuděláš, ten úhybný pohyb, kterým se nechceš zaplést.“

I jazyk může být podle něj zbraní. „Slovo pinga je silné, je to vulgární výraz pro mužské přirození. Když řekneš: No coma tanta pinga, comandante, tak to má sílu. Kdybys řekl jen ‚buďte na nás hodnější‘, nemělo by to dopad. Tango, son – všechno to byly žánry, které kdysi působily pohoršení. Proto bychom neměli vybuchnout vzteky, když slyšíme podobné věci dnes.“

Gorki Águila stále žije, mluví a zpívá s tou samou přesvědčeností. „Pokud nemůžeš dělat nic proti, aspoň nedělej nic pro. Zůstaň tak. Dělej se, že nic. Protože na Kubě je i ten, kdo se zdrží, nepřítelem.“

                                                                                                                                                                                                     

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memoria de la Nación Cubana / Memory of the Cuban Nation

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Memoria de la Nación Cubana / Memory of the Cuban Nation (Eva Kubátová)