„Pár dní [po založení Občanského fóra] jsem dostal předvolání k výslechu do Bartolomějské, že se mám dostavit asi po týdnu nebo po čtrnácti dnech. Řekl jsem si, že si to užiju, a když to datum nastalo, sebral jsem se a šel. Ve vrátnici jsem ohlásil, že mám předvolání k výslechu, vrátný předvolání zkontroloval a zavolal nějakému zřejmě ještě sloužícímu estábákovi. Ten mě nechal u vrátnice v průjezdu dlouho čekat, asi po čtvrt hodině přišel, pochopil, že si z něj dělám srandu, a velmi sprostě mě vyhodil. Tím skončilo mé malé dobrodružství.“ - „O vás [StB ani SNB] nějak zvlášť zájem nejevily…“ - „Já to vůbec nechápu! Kromě Spytihněva Tura jsem nikdy žádný pseudonym neměl, a to ani v samizdatu. Kdykoli jsme odcházeli z redakčních rad, pokud se konaly u Václava Havla, dole nás vždy legitimovali. To znamená, že mé jméno museli mít z občanského průkazu napsáno mnohokrát. Kromě toho jsem [Václava Havla] navštěvoval v bytě, který byl zcela jistě odposloucháván. Mluvili jsme tam zcela svobodně, a to po několik let. Já opravdu nevím, jaké úmysly se mnou měli a jestli vůbec nějaké měli, nebo jestli jsem jen příkladem toho, že žádná totalita nefunguje bezchybně, a čím se režim snaží být organizovanější, tím je větší příležitost pro chyby, nedůslednosti a zmatky.“
„Jediný člověk z ročníku, se kterým jsem měl bližší přátelské vztahy a se kterým jsem si hlouběji rozuměl, byla moje spolužačka Jaroslava Odvárková, dnes Šiktancová, která Chartu podepsala. Svěřila mi to v kavárně U Zlatého hada a já jí řekl, že je kráva. Řekl jsem jí to proto, že mi bylo jasné, co bude následovat. Nebyl za tím žádný kariérismus a to ona dobře věděla. Řekl jsem jí: ‚My jsme generace, která ještě nic neudělala. Ty teď půjdeš uklízet, oni ti zabrání, aby ses cokoli naučila, a jejich hlavní bolševický argument spočívá v tom, že v opozici jsou nýmandi, kteří by se normálně neuplatnili, a tak na sebe přivolávají pozornost tím, že bourají socialismus a jsou to takoví Hérostratové. A my jim k tomu, když se necháme zahnat ke kýblu a k hadru ve dvaceti letech, dodáme argumenty.‘ Jarka skutečně musela krátce nato ze školy odejít a já se pamatuji, jak nás náš ročníkový pedagog a režisér z Divadla na Vinohradech František Štěpánek vyzýval, abychom se od toho, že se naše spolužačka dopustila takového skutku, distancovali. Já mu tehdy před ročníkem řekl: ‚Pane docente, my jsme neměli možnost se s tím dokumentem seznámit. Buďte tak laskav, přineste nám ho a já se pak rozhodnu, jestli se od toho budu distancovat, nebo ne.‘ Samozřejmě, že nám nikdy dokument nepřinesl, takže jsem se od ničeho nedistancoval. Naopak jsem na škole mnohokrát mluvil o tom, že se s Jarkou dále stýkáme a nevidím v tom nic, co bych měl odsuzovat. Problém jsem viděl v tom, co jsem před chvilkou popsal. Myslím, že Jarka si na toto naše setkání mnohokrát vzpomněla, když se až na sklonku 80. let již ve zralém věku dostávala k režii, tedy k věcem, kvůli kterým se přihlásila na školu.“
„Stala se mi taková historka, která mi otevřela oči. Jednou mě pozvala do kabinetu profesorka Marie Kubýová a řekla mi: ‚Přemysle, vy budete chtít asi studovat vysokou školu, že? Ale nejste v Socialistickém svazu mládeže. To budete mít těžké, to vás na vysokou školu nevezmou.‘ ‚Vždyť je spousta lidí, kteří ve svazu nejsou,‘ namítl jsem. Ona odvětila: ‚Ne, ve třídě nejste ve svazu jen dva.‘ Já jsem na ni zůstal civět a uvědomil jsem si, že celou tu dobu [na gymnáziu] – byl zřejmě rok 1972, možná 1973 – se kolem mě děl tichý proces propadání do nenápadné spolupráce s nově se ustavujícími poměry. Ona to myslela v můj prospěch a ve své laskavosti myslela, jestli by to přeci jen nestálo za to do svazu vstoupit, aby mě na školu vzali, že to jinak nepůjde. Pamatuji se přesně, co jsem jí na to odpověděl: ‚Já se zkusím přihlásit i bez toho.‘ Tím náš rozhovor skončil a já se – sice na druhý pokus, ale přeci jen – na DAMU, kde poměr přihlášených a přijatých je zvlášť příkrý, dostal. Nepovažuji se přitom za mimořádně nadaného člověka, kterého nešlo nepřijmout. Velmi dobře mě šlo nepřijmout! Jsem živým důkazem toho, že normalizaci jsme si udělali sami a že 70. a 80. léta mohla být mnohem plodnější, zajímavější, svobodnější, důstojnější, kdyby tomu český člověk nevycházel tak ochotně vstříc.“
„Myslím si, že důraz na jazyk a přesné pojmenování věcí je dokonce jedním z důvodů krachu 60. let, protože jako bychom uvěřili tomu, že když přesně mířeným vtipem danou věc znemožníme, ona opravdu zmizí. Ale ona nezmizela, ona si jen počkala, až nás bude moct deptat a ovládat. Dobový oblíbený i intelektuální tisk je plný frků, fórů, postřehů, aforismů… Při jeho četbě si všimnete, jak vysoké byly sázky na vtip, na přesnou formulaci. Jako by tím protivník už byl vyřízen! V tom byla iluze. A v tom je pro mne zcela jistě důvod, proč 70. léta jsou léty krize důvěry v jazyk, proč [v 70. letech] najednou kurz přesného pojmenování velmi klesl. Naprosto přesným odrazem toho je pro mne rozdíl mezi poetikou Jiřího Suchého a Jana Vodňanského.“
Playwright, writer, essayist, publicist, teacher, singer, pianist and actor Přemysl Rut was born on 10 March 1954 in Kutná Hora. From the early 1970s to the early 1990s, he performed in the Ivan Vyskočil theatre Nedivadlo. In 1979, he completed his studies in drama directing at the DAMU in Prague. He spent his military service in Uherské Hradiště, and during 1980 he established cooperation with Slovácké Theatre. He worked as a director at Slovácké Theatre until his cabaret dramatics was banned in the spring of 1983. Subsequently, he obtained a position as an accompanist at the music and drama department of the Prague Conservatory, where he later took on the role of chanson teacher and director of graduation performances. In the 1980s, he and his wife Nina founded the unofficial ensemble Malé české divadlo (Little Czech Theatre) and collaborated with the samizdat magazine O divadle (About Theatre). In the spring of 1989 he co-authored a petition for the release of Václav Havel. After the revolution, he established a long-term cooperation with Czech Radio. Since 1999 he has been teaching at the Prague DAMU, from 2003 to 2013 he held the position of Head of the Department of Author‘s Creation and Pedagogy at the DAMU and in 2008 he was appointed Professor.
