Růžena Hronová

"Když teda jsme zjistili, že tatínka nemáme a že bude pohřeb, tak najednou maminka – bylo jí 43 roků, mladá, hezká holka – já nemám šaty na pohřeb. Tak šla a od někoho si půjčila. No jo, musí si je vyprat, že jo, takže je dala do necek. Žádná pračka, nic, do necek, pěkně je vyžmoulala, ani je nevzala na valchu. Teď je vyndá, že je vymáchá, takhle je vyvěsí, a oni byly takhle veliký [malé]. ,Holky, pojďte se podívat!´ No tak jsme se tři seběhly, čtvrtá maminka, a začaly jsme se všechny čtyři nahlas smát. A maminka na to: ,Ježišmarja, nesmějte se, vždyť máme smutek, a my se tady takhle na plnou hubu smějeme.‘"

"Na ten společný pohřeb vykopali na... Vlastně tam ani nebyl hřbitov, tak tam stanovili u Kateřinek kus pole, vykopali tam společný hrob, a tam všech těch 46 nebo 48 lidí, jednu rakev vedle sebe, poskládali. Pohřeb to byl tedy obrovský, byly družičky v bílém, protože tam bylo i děcko. Všichni sedláci dali vozy s koňma, na každý ten vůz se naskládaly tři čtyři rakve, kytic, věnců, všeho bylo plno. A šlo se průvodem přes Chodov na ten hřbitov."