„Já jsem byla pokřtěná, byla jsem u svatého přijímání, chodila jsem do náboženství a v životě jsem neslyšela, že by tatínek něco zakazoval doma, že by o tom vedli nějaké spory, jestli něco má být, nebo nemá být – máme chodit do kostela, nemáme chodit do kostela. Pamatuju si ale, že pro něho to asi taky nebylo úplně jednoduché v tom smyslu, že si ho jednou volali, on říkal na okres, tak asi na okresní výbor strany, a tam mu říkali: ‚Šrámek, udělejte si doma pořádek. Jak je to možné, že vaše žena chodí do kostela?' A ten táta přišel domů z toho jednání a říká: ‚Jsem jim říkal, ať se mně do toho nepletou, že my si s manželkou rozumíme a že jim po tom nic není.' A dál vždycky v neděli naložil maminku do auta. Měli jsme od roku 1971 první auto Škoda 110 L a každou neděli maminku naložil do auta, dovezl ji do kostela. On sám do toho kostela nešel a zase pro ni zajel a dovezl ji zpátky. Až byl v důchodu, tak to nedělal jenom pro maminku. Kdokoliv potřeboval, kamkoliv, tak ho odvezl, i do toho kostela.“
„My jsme byli pořád blízko toho vojenského prostoru, kde ten vojenský prostor v pětatřicátém měl být pro českou armádu, pak byl pro německou armádu a pak se tam měnily jenom ty cedulky. 'Vojskům Varšavské smlouvy vjezd povolen'. Teď je tam 'Vojskům NATO vjezd povolen'. Takže když po tom šedesátém osmém roce se tady přiblížili ti Rusové, to byla olomoucká posádka, tak ona ta auta vojenská jezdila často a jezdila v noci, to jste se vzbudili a takové dunění a tam jako projížděli. A potom si tam jezdili do zemědělského družstva pro brambory třeba. Tam dokonce máme jednu, to se mně vybavilo teď, jak se na to ptáte, jednu takovou příhodu, že jelo ruské auto u Plumlova a jelo od nás směrem k Prostějovu. A tam se z Vrbátek vracela jedna rodina trabantem a střetli se s tím vojenským autem a ten dědeček zemřel brzy a vlastně vrstevnice moje tehdy, devět deset let, ta zemřela asi za dva za tři dny. Ale čí to byla vina, na které straně, to nevím, ale bylo to hrozně smutné a těžké i pro tu vesnici. Byl to, myslím, rok 1973, tak nějak.“
„Já se snažím pochopit pořád to myšlení těch lidí. Ten náš stařeček František Šrámek prošel frontou s legiemi, vyhořelý dům postavil a rok poté, co splatí úvěr, mu někdo řekne, že se z toho má vystěhovat. A také se to stalo v roce 1943, to se vystěhovali. Naštěstí… naštěstí, to je taky otázka. Protože pracoval v lese, tak on mohl zůstat blízko a byl mu nabídnutý dům v nedalekých Hamrech, což je přes les šest kilometrů. Bylo to u Kvapilů, číslo padesát pět. A tatínek se tam, stařeček se tam jel s tou rodinou podívat. A když přišli ke Kvapilům, tak pan Kvapil mu říkal: ‚Pane Šrámek, víte, ale my jsme si ještě nesehnali náhradní bydlení.‘ A to, co se stalo, tak já si toho nesmírně považuju. To jsou ty moje kořeny, ta vazba k té rodině, k těm příběhům. Ten můj stařeček říká: ‚Pane Kvapile, nikam se nestěhujte, to nemůže dlouho trvat. Nějak se tady směstnáme.‘ A směstnali se. Byli tam dva roky. Byly tam dva roky v malém domku dvě rodiny a ke všemu tam ještě ukrývali tatínkova bratra, ročník 1921, který utekl z totálního nasazení, což bylo nebezpečné, ale zase naštěstí paní Kvapilová, bratr paní Kvapilové byl starosta, takže je upozorňoval na to, když měli přijít Němci na nějakou kontrolu. Takže to přečkali dobře a ve zdraví.“
Dáša Zouharová, rozená Šrámková, se narodila 15. dubna 1960 v Prostějově. Pochází z Drahanské vrchoviny, má kořeny ve vesnici Bousín, kde se narodili a prožili život její rodiče, Marie a Jaroslav Šrámkovi. Dědeček František Šrámek bojoval v první světové válce, stal se v Rusku legionářem a vrátil se přes Vladivostok roku 1920. Život rodiny poznamenalo nucené vystěhování části Drahanska v roce 1943 kvůli rozšíření německé střelnice ve vojenském prostoru Březina (tehdy Dědina). Rodina dědečka se roku 1945 vrátila do domu poničeného střelbou. Otec Jaroslav Šrámek se v listopadu 1952 oženil s Marií Pořízkovou, zapojil se do správy vesnice, stal se tajemníkem a roku 1957 předsedou místního národního výboru (MNV). Během kolektivizace prosazoval vstup obyvatel do jednotného zemědělského družstva (JZD), jako jeho předseda působil v letech 1964 až 1970. V roce 1968 zažila Dáša Zouharová invazi vojsk Varšavské smlouvy. Po dokončení základní školy ji přijali na Gymnázium Jiřího Wolkera v Prostějově. V letech 1979 až 1984 studovala učitelství matematiky a biologie na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Poté nastoupila jako učitelka v Podomí, kde zůstala celý život. Události sametové revoluce v listopadu 1989 ji zastihly krátce po návratu z mateřské dovolené. Roku 1997 založila občanské sdružení Barvínek a bojovala proti komerční výstavbě u vesnice, působila jako zastupitelka obce. Dáša Zouharová má dvě děti, v roce 2025 žila v Podomí.
