Kdo neprodělal svůj přerod, neumí upřímně vyprávět o věcech, které se tu děly
Karol Žižkovský (nar. 12. července 1938 v Levoči) vystudoval geologii a geologií se také až do roku 1998 živil. Prakticky celý život se zároveň věnoval sbírání grafiky, publicistice a organizaci kulturního života. V roce 1963 vstoupil do Spolku sběratelů a přátel exlibris. Postupem času začal pořádat přednášky o vybraných výtvarnících, psát články o umělcích do různých periodik (mj. Čtenář, Sítotisk a serigrafie, Panorama, Typografie či Nové knihy), organizovat a zahajovat výstavy v Praze i v regionech. V roce 1972 začal vydávat s Josefem Runštukem bibliofilskou edici Biblos. Jeho vydavatelskou činnost sledovala Státní bezpečnost, navzdory varování však v této aktivitě pokračoval. Při pořádání výstav se snažil podpořit i umělce, kteří nebyli u úřadů dobře zapsáni. Jako nestraník byl nucen ke vstupu do KSČ, což vyřešil vstupem do České strany lidové. Po revoluci navázal úzkou a dlouhodobou spolupráci s obnoveným Sdružením českých umělců grafiků Hollar, v jehož galerii zahajoval až sedm výstav ročně, a později jako kurátor pravidelných výstav grafiky s hotelem Villa. Vedle publicistických a beletristických textů (např. souboru povídek Elixír života a memoárů nazvaných Ztráta paměti? Nevšední i všední paměti sběratele) se stal i autorem monografií o Daniele a Karlu Benešových, Evě Haškové a Janu Magetovi, Petru Melanovi či Jindřichu Pilečkovi.