Jana Zítová

"Když ve třetí třídě byl Pionýr, který postoupil, tak my jsme museli složit pionýrský slib. Takže ten pionýrský slib se skládal, aspoň já jsem to skládala, nahoře na Doubravce. Tam jsme měli udělané pohoštění – nějaká limonáda, opékání buřtíků a tak podobně. A pro nás to byl neskutečný zážitek, protože my jsme se naučili ten slib: 'Já pionýr...' a podobně, já už si to ani nepamatuji. A když jsem tohle řekla, tak jsem před všemi dostala červený, tedy rudý šátek, jak jsme byli šátkovaní. Takže byly fotky a byli jsme na to strašně pyšní."

„Zrovna jsem prožívala to krásné období v jižních Čechách a najednou ze všech rádií a televizí, že jsou tady tanky. Viděla jsem všechny ostatní příbuzné, jak brečí. A já jsem vůbec nechápala, co se děje, proč se děje. A když jsem se zeptala, tak jsem si myslela, že je válka. Válka pro mě tehdy byla tank. Ta spojitost byla takhle. Tak jsem si říkala, že je asi teda válka. Říkali, že v Praze je to takové a tamhle je to jiné. A se mnou a sestrou byl tehdy i můj otec. Vůbec jsme nevěděli, co se děje. Moje maminka byla tady v Teplicích, vůbec jsme nevěděli, co se s ní děje. Slyšeli jsme jenom ty hrůzy, že se střílí v Praze. A že už tam jsou mrtví. Tak to byl teda krutý, krutý zážitek. My jsme vůbec nevěděli, jestli se dostaneme v pořádku domů.“