Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Zítová (* 1956)

• narodila se 4. listopadu 1956

• v letech 1971–1975 vystudovala Střední zdravotnickou školu v Teplicích

• účastnila se ekologických demonstrací v Teplicích na konci 80. let

• většinu svého života pracovala ve zdravotnictví

• v roce 2025 žila v Teplicích

Jana Zítová se narodila v listopadu 1956 v jižních Čechách. Z malebného kraje plného rybníků se ale po týdnu stěhovala s rodiči do severních Čech. Maminka s tatínkem dostali byt v Teplicích. Malá Jana tak vyrůstala v krajině ovlivněné těžbou a do jižních Čech jezdila jen na prázdniny za babičkou a dědečkem. “Proč bychom měli trávit prázdniny v tom ošklivém, zakouřeném prostředí, když jižní Čechy jsou tak krásné,” vysvětluje stručně v úvodu svého vyprávění. Čím byla starší, tím víc si uvědomovala rozdíly mezi jednotlivými regiony. “V jižních Čechách třeba nebyl žádný kašel. A vrátila jsem se sem a tady bylo ošklivé ovzduší. A to byl teprve začátek, ještě tu nebylo tolik továren, ale i tak už jsme to vnímali,” vypráví. “Tady byla kvůli těžbě úplná měsíční krajina,” dodává. S mladší sestrou tak čas strávený v okolí Strakonic vítaly. Přestěhovat nastálo se ale rodina nemohla. “Rodiče tu měli svá zaměstnání. A v jižních Čechách sice bylo krásně, ale co se týče pracovních příležitostí, tak to byla katastrofa. I plat byl na severu vyšší a bydlení se dalo sehnat snadněji,” vysvětluje, že Československo stálo o to, aby se lidé v severních Čechách usazovali. Zaměstnancům se dávaly podnikové byty a často jim pomáhali formou různých půjček. 

Na pionýrský šátek jsem byla pyšná

Jana Zítová prožívala poměrně spokojené dětství. Jelikož pocházela z rodiny učitelů, učení jí šlo. Jako malá chodila do Jiskřiček a později složila i pionýrský slib. “Skládala jsem ho nahoře na Doubravce, měli jsme tam udělané takové pohoštění – limonáda, opékání buřtíků a tak. Byl to pro nás neskutečný zážitek, protože když jsem ten slib řekla, tak jsem přede všemi dostala rudý šátek. Byli jsme na to strašně pyšní,” popisuje, že jako malé dítě v Pionýrské organizaci nevnímala ani náznak komunistické propagandy. Byl to pro ni zkrátka zájmový kroužek. “V rámci toho kroužku jsme chodili na školní zahrádku, starali jsme se o úrodu a byli jsme za to chváleni.” Až zpětně si uvědomuje, že to, co děti pomáhaly na školní zahrádce vypěstovat, si pak domů odnesly soudružky učitelky. 

To, že žije v nesvobodném státě, si pamětnice poprvé uvědomila krátce před svými dvanáctými narozeninami. Tehdy začala invaze vojsk Varšavské smlouvy. Malá Jana byla i se svou mladší sestrou na prázdninách u babičky a dědečka v jižních Čechách. “Najednou se z rádia a televize začalo ozývat, že jsou tady tanky. A já viděla příbuzné, jak brečí. Vůbec jsem nechápala, co a proč se to děje. Tehdy s námi byl i můj otec a maminka byla v Teplicích. Vůbec jsme nevěděli, co s ní je,” vybavuje si Jana Zítová hrůzy 21. srpna 1968. “Slyšeli jsme jen, že se střílí v Praze, že tam jsou mrtví. A vůbec jsme nevěděli, jestli se dostaneme v pořádku domů,” prozrazuje. Dodnes ale za nejsilnější zážitek považuje to, že viděla své příbuzné plakat. Dospělí si tehdy na rozdíl od dvanáctileté pamětnice dokázali představit, co by je v případě války mohlo čekat. 

Přes hranice jsem tajně převážela dětské oblečení

Po okupaci většině rodin nezbylo nic jiného, než se přizpůsobit nově se utužujícím poměrům a žít ve stínu normalizace. “Kdo chce s vlky jíti, musí s nimi výti,” shrnuje hořce pamětnice. Komunistické represe jako dospívající dívka vnímala hlavně na nemožnosti cestování. “Byly neskutečné fronty, abyste se vůbec někam mohli dostat. Byli jsme v Maďarsku a Polsku, to bylo všechno.” Když se později dostala do Bulharska, k Balatonu nebo do NDR na nákupy, brala to jako zázrak. Pamětnice i její sestra chtěly studovat, jejich matka se tak později stala zastupitelkou v Teplicích, aby dcerám vylepšila kádrový profil. Jana Zítová tak v 70. letech vystudovala střední zdravotnickou školu. Po ní krátce pracovala na dětské psychiatrii v Dubí. “To byla hodně těžká práce. Ze začátku jsem měla každý den v očích slzy,” přiznává po letech. Pak se ale vdala a v roce 1976 se jí narodila dcera Kamila. 

V té době pamětnice jezdila do NDR na nákupy, německé obchody totiž socialistickému zřízení navzdory měly o něco pestřejší sortiment než ty československé. “Na děti v batolecím věku se sháněly strašně krásné věci. Ale v té době byl určitý počet marek na hlavu. Cestou zpátky jste museli na hranicích vyplnit protokol, kde se psalo, co všechno vezete.” Čechoslováci si tak často hledali skulinky, jak obalamutit systém. Často si s sebou na nákupy brali děti ve starém oblečení, v Německu jim koupili nové a to staré rovnou vyhodili. 

“Nebo se schovávaly věci pod bundu. Když jsem čekala první dceru, tak jsem měla břicho jednou tak velké, kde jsem měla naskládané košilky a všechno možné,” směje se po letech pamětnice. Nakupovat jezdila hlavně do Dippoldiswalde, saského okresního města, 25 kilometrů od hranic s Československem. Jana Zítová vzpomíná hlavně na to, jak si k ní jednou cestou zpátky přisedl Čech, se kterým si začala povídat. “Říkala jsem mu, že do Německa jezdím nakupovat hlavně na dítě, že je tam ten sortiment lepší. Ptal se mě, jestli nemám strach, a já, že ne, že musí být člověk obrněný, protože třeba ženské celnice to na vás okamžitě poznají,” vzpomíná, co všechno svému spolucestujícímu řekla. Zmínila i triky, kterými celníky obelhávala při hraniční kontrole. “A jak jsme přijížděli k hranicím, tak mi řekl, že se dnes nemusím bát, že projdu. A že je celník. A já mu přitom všechny ty svoje podvody a klamy vyslepičila,” vypráví se smíchem. “Myslela jsem si, že dostanu pouta. Srdce mi tlouklo až do Teplic. Teď to zní humorně, ale tenkrát vůbec nebylo,” přiznává. 

Po revoluci se dýchalo líp

Když se pamětnici narodila i druhá dcera, začala znovu vnímat otřesné ovzduší, které v severních Čechách panovalo. Její mladší dcera Helena kvůli němu měla zdravotní problémy. “Pediatrička mi říkala, že se toho buď do školního věku zbaví, nebo se budeme muset odstěhovat. Já navíc dělala v jeslích, kam jsme dostávali zprávu z Okresní hygienicko-epidemiologické stanice, abychom nechodili s dětmi ven. Proto jsme věděli, že je ten stav špatný,” vypráví, že skutečné hodnoty naměřené v ovzduší se ale komunistický režim snažil utajit. “Tady akorát vyjely tlampače, že se stav zhoršil a děti by neměly pobývat venku. A nikdo neznal hodnoty, ty byly tajné. Ale my jsme je věděli,” vysvětluje. I proto se na sklonku 80. let s dalšími maminkami účastnila teplických ekologických stávek za zlepšení ovzduší. “Po revoluci se to zlepšilo,” uznává. “Ale zase zmizela spousta pracovních příležitostí, protože se zavřely různé podniky a továrny a lidi byli vyhozeni. Zdraví to určitě zlepšilo, ale lidé pak sháněli práci,” uzavírá svoje vyprávění.