Pavel Zeman

„‚Teď se musíš svléknout do naha, otoč se ke zdi a dělej dřepy.‘ Ten druhý [bachař] se ozval a říkal tomu prvnímu, že to je snad zbytečné. Ty dřepy musíš dělat proto, že když máš v konečníku schované třeba šperky nebo peníze, tak ti to z p*dele vyleze. Ten druhý říká, že to je snad zbytečné. Neřekl, že nejsem kriminálník, jen řekl, že je to zbytečné. Ten první říká: ‚Máš pravdu.‘ Dali mi vězeňské tepláky, oblékl jsem se do vězeňského mundúru a odvedli mě do cely a zavřeli a byla to samotka. Druhý nebo třetí den už jsem někoho viděl, poznal, jak ho vedou po chodbě. A bohužel mě hned asi třetí den ostříhali. Poznával jsem kluky, protože oni ještě měli vlasy. A já už jsem byl ostříhaný a vypadal jsem jako obyčejný kriminálník.“

„Ráno jsem letěl do Prahy a viděl jsem to. To bylo největší ponížení, které jsem v životě zažil. Teď jsem stál a koukal jsem. Uvědomil jsem si, že je to konec všeho. Jako by se stahovala opona. Říkal jsem si, že nastane něco strašného. Rusové si na polích před naším domem postavili stanový tábor, bylo jich tam třeba 150, možná 200 tisíc. Byl to tábor dlouhý šest kilometrů. A můj brácha, blbec, si otevřel vikýř a koukal na ně dalekohledem. Tak si představte, co udělají vojáci v cizí zemi, nasazení do války, když zjistí, že je někdo pozoruje dalekohledem. Než po něm začali střílet, tak se schoval. Pak přišli k nám k baráku, jestli jim nedáme vodu. Brácha na ně vyběhl a řval, ať táhnou do prdele. Byl jsem zbabělý, nedovolil jsem si to, ale brácha po nich šel. To bylo strašné. Třetí nebo čtvrtý den jsem mu říkal, ať se sebere a odjede, jinak ho tady oddělají a na to já se nechci dívat.“