profesor Zdeněk Zavřel

„Pak jsem pracoval v Praze, protože to bylo těsně po ukončení té školy, tak jsem pracoval v jednom z těch ateliérů, tehdy nově založených, Sdružení projektových ateliérů, což byl Prager, Machonin, Šrámek, Fülzak, Klen. A tak nejdřív mě přijali a pak se dohodli navzájem, že mě přešoupli k tomu Klenovi. Takže jsem tady za rohem, támhle v Žitné ulici, prostě u pana architekta Klena, který se zabýval výstavbou sídlišť, přípravou Bohnic a později i návrhem na Jižní Město. No, prostě standardní balík těch architektonických záležitostí. A panu Klenovi jsem řekl: ‚Ale já mám dopis, a až bude vhodná doba, tak já tady skončím a jedu pryč.‘ A on říkal: ‚To je bezvadný, tak se seber a až to půjde…‘ Trvalo to asi rok, než se v Holandsku prostě posunuly hvězdy a pan Bakema tedy ozval a řekl, že když mám ten dopis, tak teda až přijedu… A nakonec se to všechno sešlo dohromady, takže jsem odjížděl v únoru 1968. V únoru 1968, což bylo asi tři neděle potom, co padnul Novotný a nastoupil Dubček. Ale všechny ty papíry, které byly samozřejmě nutné k tomu vyřídit, ty byly vyřízeny ještě za starého režimu. Jo, tam je ten… ten Jirka Klam, ten šéf mi pomohl. Opravdu, že jsem měl odbavení na roční stáž v Rotterdamu. No a tím se dostávám teda ke kapitole Holandsko.“

„Ty hráze se tehdy stavěly ještě opravdu tím staromódním způsobem. To znamená, že tam bagry nafoukali vlastně hromadu písku, která byla třeba 80 km dlouhá. A těch 80 km se zpevňovalo tím, že na ten písek dali takové rákosové rohože, které se pletly na místě, na ty rohože se dávaly cihličky, aby to bylo zatížené a elastické. A poslední vrstva byly bazaltové kvádry, většinou z Čech, kterými utěsnila ta nahromaděná hmota. A pak se na to poslaly ovce a ty zadupaly ty spáry mezi těmi bazaltovými kvádry, takže celá ta masa té hráze byla pevně elastická. Jo. A ty šutry to chránily zvenku proti ledu, proti všemu možnému. Ty rohože to dělaly elastickým a ten písek vlastně neměl kam utéct. A teď si představte, že my jsme přišli tam, kde byli ty chlapíci, kteří pletli ty rohože. A teď oni měli za sebou 30 km a měli ještě 50 km jak to doplést. A to jsem si říkal: no tohle by žádný Čech nedělal. Čech by odsud utekl, šel by si sednout někam na kopeček a díval by se, jak to je všechno ploché. To byl něco neuvěřitelného. A jak o tom byli přesvědčení, že to prostě musí být a že to dodělají a že za rok a půl bude všechno hotový a budou tam žít další Holanďani, budou mít životní prostor. To na mě udělalo takový úžasný dojem, kdy jsem si poprvé uvědomil ten rozdíl mezi těma národy. Já mám k Čechům svůj obdiv taky, ale ne v trpělivosti a ne v takovéhle urputné výdrži. Češi jsou spíš takový jako nápady a sem tam něco, nějaký vtípek, ale takovýmhle způsobem tu svoji zemi prostě držet, aby jim neteklo do bytů. Úžasné. To patří k té první stáži. Pak nějaké období přeskočím a vlastně na té stáži jsem se rozhodl, že bych v Holandsku rád měl architektonickou stáž – ne zeměměřickou, ale architektskou. A objel jsem to, co se tam dělo. V Holandsku se toho dělo hodně v té době. V Amsterdamu byli Provo, řekl bych dneska piráti. A tihlety Provo opravdu provokovali tu trošku usedlou buržoazní společnost Holandska – provokovali ji neuvěřitelně různými happeningy. A vedle toho se v oboru architektury dělala spousta zajímavých věcí. Byly tam osobnosti jako Aldo van Eyck, Bakema a Herman Hertzberger, který ještě dodneška vlastně doznívají, takový ozvuk těch jejich jmen. Ale tehdy to byli lidi na vrcholu svého konání a přicházeli třeba každý rok s nějakou zajímavou stavbou, takže se bylo opravdu nejenom na co koukat, ale bylo se i přiučit. Čili se mi podařilo během té první zeměměřičské stáže – se mi podařilo najít jednoho z těch známých lidí. Což byl v tom případě Jaap Bakema. A vydat z něj dopis, že u něj budu moct pracovat za rok třeba nebo za dva. No a to nebylo úplně jednoduché, ale nakonec se mi podařilo tohohle člověka najít, překvapit ho. Protože učil na Technické univerzitě v Delftu, tak jsem se k němu jako osobně dostal. Měl jsem raneček na zádech, na kterým bylo napsáno ‚Czech student‘, jo, stopoval jsem tam všude. A v takovým polozarostlém stavu jsem našel tohohle pana profesora. A pan profesor se tak na mě podíval a říkal: ‚A máš nějaký peníze na to, abys dojel domů?‘ A já jsem říkal hrdinně: ‚Mám, samozřejmě, že mám,‘ měl jsem asi 150 guldenů. Tak jsem odmítl jeho finanční podporu. A on říkal: ‚No, dopis – to není problém. Už jsme tady měli tolik cizinců, tak jako Čecha jsme tady žádného neměli.‘ Tak napsal dopis. A s tím dopisem jsem odjížděl teda velmi šťasten domů. Měl jsem pocit, že jsem zařídil svůj start, svoji kariéru.“

„Předtím se stala jako hodně důležitá věc. Díky tomu Frantovi Sedláčkovi, který byl prostě šikula, jsem dostal stáž do Holandska na šest týdnů, ještě jako student, i když už jsem měl de facto promoci za sebou, tak to ještě nějakým způsobem patřilo do toho studentského světa. Ta stáž byla kupodivu pro zeměměřiče, pro architekty nic neměl, on s tím tak trošku handloval. A tak jsem tam jel jako zeměměřič, protože my jsme měli taky praxi zeměměřickou, takže jsem věděl, jak se staví teodolit a tak dál. Byla to stáž v Zuiderlijk Flevoland. Byl to novej polder, kde ti zeměměřiči byli samozřejmě zapotřebí, protože tam bylo hodně rákosí, sem tam nějaká vodní slípka, trošku vody a málo silnic a málo zástavby. Čili zeměměřiči tam měli co dělat a my jsme vyměřovali, vytyčovali tamní nové cesty. Pro mě to bylo zajímavé tím, že jsem poprvé zažil Holandsko zblízka. Když jsem tam odjížděl, tak jsem o Holandsku nevěděl skoro nic. Znal jsem některá ta známá jména, ale nic konkrétního o Holandsku jsem nevěděl. Jel jsem tam, protože tehdy – tehdy s tou německou delegací jsem se zase zabouchnul jednou… a myslel jsem si, že tomu děvčeti budu trochu blíž, než kdybych byl v Čechách, tak jsem prostě odjel do Holandska jako zeměměřič. A to, že jsem se tam seznámil s tou holandskou podstatou… to vyprávím takovou anekdotu, která myslím, že to tak trošku charakterizuje. Bylo to přes IAST, Mezinárodní výměnná organizace studentů technických škol. A těch tam bylo v Holandsku rozsypáno mnohem víc než jenom moje maličkost. A o víkendech jsme měli takové společné výlety. A jedním tím společným výletem jsme se jeli podívat na sousední polder, který byl poslední, který ukusoval z toho vnitřního moře. A ten ještě nebyl hotový, ten byl jenom v přípravě, takže nám ukazovali, jak vlastně ten polder vzniká: že to je soustava hrází a v těch hrázích jsou pumpovací stanice a postupně, až se to dokončí – jak ty hráze, tak ty pumpovací stanice – tak to tvoří souvislý obvod toho budoucího území. Pak pumpy vypumpují vodu, která tam je. A zůstávají funkční ty pumpy. To znamená vždycky, když zaprší, tak musí vypumpovat tu vodu ven. A to bylo impozantní, ale nejimpozantnější bylo to, jak se stavěly ty hráze.“

„Samozřejmě nemůžu přeskočit dvě věci. Jedna je, že po tom třetím ročníku architektury už je člověk ‚geniální architekt‘. Tak tak jsme se o to ještě chtěli podělit s dalšími kamarády, takže jsme tehdy, a je obtížné vysvětlit proč, založili skupinu, která se jmenovala Včelka. Byli jsme čtyři a mysleli jsme si, že jsme schopni nějakým způsobem reagovat na to, co jsme pochytali ze světa. Takové ty střípečky, které přilítaly ze světa, a z těchto střípečků jsme schopni vytvořit nějakou zajímavou architekturu. Skupina Včelka už má teď z původních čtyř jenom dva členy, takže už se blíží konečná fáze skupiny Včelka. Ale vydrželo nám to dlouho, musím říct. Tak to to je jedna věc, kterou která souvisí ještě se školou. A druhá věc, která souvisí, byl zážitek majáles 67. Jak jsem vám říkal, tak v té době už se ten režim tak trošku houpal a vlastně jsme začínali v roce 60, kdy ještě kdy ještě se nehoupal, a končil jsem v roce 66, kdy už se hodně houpal, natož teda v roce 67, kdy promovala moje tehdejší kamarádka, pozdější žena, tak tak jsme sem se zúčastnil průvodu Prahou, majálesu. A podporoval jsem kandidáta, který se jmenoval František Sedláček, který byl z architektury a který byl neuvěřitelný číslo. Volba skončila v tom ‚parku oddychu juldyfuldy‘ (park Julia Fučíka, pozn. red.), jak se tomu tehdy říkalo, kde bojoval Franta Sedláček s Allenem Ginsbergem (beatnický básník, pozn. red.). A Allen Ginsberg vyhrál, protože představoval samozřejmě něco, co Sedláček představovat nemohl, ale Franta tam měl daleko lepší závěrečnou řeč a daleko podvratnější, takže ho vyhodili ze školy potom.“

„Samozřejmě, že se od nás čekalo, vždyť v té době fungovaly umístěnky, že se nějak jako zapojíme do té mašinerie socialistického stavebnictví. A myslím, že jsem měl kliku, že už jsme patřili ke generaci, která byla jako na konci toho tvrdého období. Byli lidi, kteří byli o deset let starší, ale kteří do toho spadli až po uši a těžce se z toho dostávali ven. My jsme do přišli už do doby, kdy těsně před rokem 1968, kdy už se ten režim tak trošku houpal a kdy bylo ledacos dovoleno. Takže už to bylo tak trošku na nás, co si z toho rejstříku vybereme, kam se dostaneme, do které kanceláře se dostaneme a tak podobně. Pokud bych to vzal takovým oficiálním způsobem, tak co bylo jakoby nalinkováno, že půjdeme do těch do těch stavoprojektů a podřídíme se těm normám a tak dále. No, ale protože to období, o kterém mluvím, kdy jsme začali chodit do praxe, to byla jedna polovina 60 let, no tak už celý svět byl takový jiný, v pohybu. Skončilo to první poválečné období, kdy vlastně se samozřejmě všude, nejenom v Čechách, ale v Rusku, v ve Francii, v Německu, se stavěla ta poválečná kvanta, aby lidi měli vůbec kde bydlet. Tak tohle to období se už blížilo ke konci a začínaly se objevovat nápady pro odlišnou stavbu měst. Všichni si uvědomili, že ten Corbusierův urbanismus asi není to správné řešení, že je potřeba se na ta města dívat jinak a tak dále. Čili věci se dál dávaly do pohybu a s tím jsme i my měli štěstí, že jsme se jako generace taky dostali už do toho pohybu vlastně na začátku naší kariéry.“