Jana Žabová

„My jsme nic nevěděli, co se děje. V lesích byli partyzáni, kteří to prostě přehnali, a když už skutečně Němci utíkali a octli se tam blízko, to byla obec Leskovice, možná že jste o tom slyšeli, že byla vypálená v noci z pátého května na šestého. A tyhlety Hatě, ty byly kousek, asi pět kilometrů to tam bylo, možná šest, já už přesně nevím, a ta naše hospodyně tam měla příbuzné, měla tam synovce s rodinou. Prostě došlo k tomu, že partyzáni zaútočili na ustupující Němce a ti prostě jak se tam octli v těch Leskovicích, tak tu obec vypálili, respektive hlavně ten střed a tam právě tu chalupu, co žil synovec té naší hospodyně. Postříleli tam asi třiadvacet mužů a pak naštěstí přišla Rudá armáda a Němce pochytala. Já mám takovou vzpomínku, my jsme se do těch Leskovic pak šli podívat, stáli jsme u silnice a obrovský proud těch zajatců, který neměl konce, těch německých, kolem nich pobíhali ruští vojáci, každou chvilku zaštěkal samopal, když se někdo náhodou z toho průvodu chtěl osvobodit do lesa někam, tak je prostě stříleli normálně. A to je také moment, který já do smrti nemůžu zapomenout, jak jsme tam stáli a těch třiadvacet rakví tam stálo nebo leželo přímo na té návsi a v té jedné rakvi byl právě také ten pan Stupka, synovec naší Anny.“