Jana Žabová

* 1936

  • „To je taky zajímavé, naši měli v Praze obchodní přátele, jmenovali se Meiselovi, byli to tedy Židé všichni. A ti šli do Osvětimi a zůstali tam všichni kromě syna, ten se jmenoval Theodor Meisel, vysloveně typické židovské jméno. No a bylo to v pětačtyřicátém, už takhle nějak spíš v létě, já jsem přišla z toho kostela, jak jsem říkala, a v kuchyni seděl takový nějaký mladík, byl celý poďobaný od neštovic a na ruce měl vytetované číslo. On to byl syn téhle rodiny Meiselovy, jediný to přežil, pak se dal přejmenovat, jmenoval se potom Jiří Melan. No a nezapřel v sobě takové ty obchodnické kořeny, tak nakonec myslím že pracoval v Praze na Jungmannově náměstí v tom velkém oděvním obchodě, jak se to tam jmenuje? Teď mi to vypadlo, no to nevadí. No a ten právě vypravoval potom ty zážitky z Osvětimi, já už si to moc nepamatuju, ale tohleto vidím jak dneska, prostě tam seděl, sluníčko tam svítilo oknem a já jsem na něj koukala jako blázen – přežil Osvětim.“

  • „My jsme nic nevěděli, co se děje. V lesích byli partyzáni, kteří to prostě přehnali, a když už skutečně Němci utíkali a octli se tam blízko, to byla obec Leskovice, možná že jste o tom slyšeli, že byla vypálená v noci z pátého května na šestého. A tyhlety Hatě, ty byly kousek, asi pět kilometrů to tam bylo, možná šest, já už přesně nevím, a ta naše hospodyně tam měla příbuzné, měla tam synovce s rodinou. Prostě došlo k tomu, že partyzáni zaútočili na ustupující Němce a ti prostě jak se tam octli v těch Leskovicích, tak tu obec vypálili, respektive hlavně ten střed a tam právě tu chalupu, co žil synovec té naší hospodyně. Postříleli tam asi třiadvacet mužů a pak naštěstí přišla Rudá armáda a Němce pochytala. Já mám takovou vzpomínku, my jsme se do těch Leskovic pak šli podívat, stáli jsme u silnice a obrovský proud těch zajatců, který neměl konce, těch německých, kolem nich pobíhali ruští vojáci, každou chvilku zaštěkal samopal, když se někdo náhodou z toho průvodu chtěl osvobodit do lesa někam, tak je prostě stříleli normálně. A to je také moment, který já do smrti nemůžu zapomenout, jak jsme tam stáli a těch třiadvacet rakví tam stálo nebo leželo přímo na té návsi a v té jedné rakvi byl právě také ten pan Stupka, synovec naší Anny.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Benešov, 12.04.2023

    (audio)
    délka: 02:09:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Děti ze smíšených rodin to měly za války také těžké

Jana Žabová, roz. Holzerová, s bratrem Jiřím Holzerem, uprostřed bratranec Ladislav Nosek, před domem v Beztahově, 40. léta
Jana Žabová, roz. Holzerová, s bratrem Jiřím Holzerem, uprostřed bratranec Ladislav Nosek, před domem v Beztahově, 40. léta
zdroj: Archiv pamětnice

Jana Žabová, rozená Holzerová, se narodila 7. července 1936 v Praze, ale celý život prožila v Benešově, kde měli rodiče obchod. Otec byl Žid, maminka ne, a tak se rodiče za války formálně rozvedli, aby Janu a jejího mladšího bratra Jiřího ochránili před nacistickou perzekucí. Od roku 1944 se děti skrývaly u známých v Hatích u Pelhřimova, kde byly v květnu 1945 svědky vypálení obce Leskovice. Mnoho příbuzných se nevrátilo z koncentračních táborů. Vystudovala architekturu v Praze a v posledním ročníku se vdala, má dva syny. Manžel odsloužil vojenskou službu u pomocných technických praporů. Učila na Střední průmyslové škole v Benešově, po mateřské dovolené na benešovském učilišti. Vzpomíná na okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Ve školství odolávala až do sametové revoluce nátlaku, aby vstoupila do komunistické strany. Vzpomíná na listopadové dny roku 1989 a pád režimu. Po revoluci pracovala na železničním stavitelství a krátce na odboru výstavby v Benešově. V restituci se jí podařilo získat zpět dům v Benešově, kde měli rodiče obchod. V roce 2023 žila v Benešově.