„Protože to bylo, my jsme běželi jako fakt v takovým amoku, my jsme byli úplně nervově, úplně nervy na pochodu. A štěkali tam psi, evidentně měli s sebou nějakýho psovoda, tak jsme říkali: ,Musíme rychle do řeky.´ Tak jsme rychle oblečení sházeli do toho pytle, uvázali provazy, přivázali si je na tělo, přeběhli silnici a dostali se k řece a ta řeka, to byl tak strašnej hukot, že jsme neslyšeli jeden druhýho, my jsme jeden na druhýho museli řvát, to byl takovej řev a my jsme se pak dozvěděli, že tam byly nejvyšší záplavy za posledních deset let, nejvyšší stav vody, což jsme neviděli, ale kdybychom to viděli, tak bychom do toho asi neskočili, ale tam byly, já nevím, metr, metr a půl vysoký vlny, se valily prostě.“
„Ano, bylo těžký se tam dostat. Člověk nejdřív skončil v tzv. přijímači, to byly tři, čtyři takový obrovský místnosti, kde nebylo nic na sezení, lidi pololeželi, poloseděli na podlahách, bylo to tam vymezený podle národností, takže jednu místnost měli Rusáci, jednu měli Rumuni, a tak to tam bylo rozparcelovaný. Dost striktně se to dodržovalo, protože tam hrozilo, bylo to celý takový konfliktní, protože všichni ti lidi byli vystresovaný, unavený, hladový. My jsme tam třikrát denně dostali nějakou malou paštičku a kousek chleba, abychom neumřeli hlady, a tam se čekalo, až vám vezmou pas a tam vždycky jednou za hodinu třeba vylezla nějaká uniforma a na to všichni čekali a všichni ti emigranti se tam nahrnuli a nastala strašná strkanice a i potyčky mezi jedním, druhým a všichni natahovali ruku s tím pasem, a komu vzal ten pas, ten byl jakoby přijatej. A to trvalo asi tři dny tohle, než jsme se dostali dovnitř. Celou noc se svítilo, teďka, oni tam všichni kouřili, byly tam malý děti, byli tam starci, bylo to tam fakt […] A z těch očí tam čišela taková ta nenávist, takovej ten boj zvířete, když je nahnanej do kouta. Taková ta beznaděj, únava, agresivita lidí, co utekli hrobníkovi z lopaty.“
„Takže fakt jako směšný. Takže naši museli odevzdat moje hračky, moje oblečení na národním výboru a táta byl tenkrát tak naštvaný, že šel na půdu a tam z bedny naházel nějaký starý hadry do pytle a odnesl je na ten národní výbor a tam nějaká soudružka, taková přepečlivá, začala vyndávat ty hadry a byla tam nějaká stará sukně. A říká: ,No to si snad děláte legraci, že váš syn nosil tohle?´ A táta prý na to odpověděl: ,No, to nosil. On byl ujetej a proto taky emigroval.´“
Vítězslav Vítkovič se narodil 3. září 1970 v Jihlavě. Odmala četl a toužil po dobrodružství, nejvíce ho lákala Jižní Amerika. Když si během dětství i dospívání uvědomil, že normalizační Československo není svobodné, rozhodl se, že po maturitě na gymnáziu ve Velkém Meziříčí emigruje. Došlo k tomu na konci července 1989, kdy se Vítězslav Vítkovič ještě s dvěma kamarády, Karlem Bečvářem a Janem Humlem zúčastnili zahraničního zájezdu Cestovní kanceláře mládeže do tehdejší Jugoslávie. Poté, co tam prožili několik týdnů jako na dovolené, dorazili k řece Mur, která tvořila část hranice mezi Jugoslávií a Rakouskem, kde chtěli mladíci získat politický azyl. Těsně před samotným přechodem řeky byli odhaleni, zatčeni, vyslýcháni a potom i vyhoštěni ze země. Ještě během noci se jim podařilo utéct a dostat se k řece, kde za dramatických okolností na hraně života a smrti bojovali o svou cestu za svobodou. Podařilo se jim dosáhnout Rakouska a v něm pak i tábora pro uprchlíky v Traiskirchenu. Postupně získali politický azyl. Během pamětníkovy nepřítomnosti došlo v Československu k jeho odsouzení na půl roku nepodmíněně včetně propadnutí veškerého majetku státu. Vítězslav Vítkovič se v Rakousku usadil i po sametové revoluci. Naučil se jazyk, získal práva a povinnosti občana. Přesto jej to táhlo mimo střední Evropu. Jako delegát cestovní kanceláře procestoval přímořská letoviska a později se také zúčastnil vodácké expedice na jednu z nejdivočejších jihoamerických řek. Ještě před definitivním návratem do České republiky prošel mnoha povoláními, z nichž kuriozní je například tlumočení rekreačním lovcům na Kamčatce. Svoji ženu Jitku poznal na Sicílii – v době natáčení rozhovoru společně provozovali rodinný penzion na Jihlavsku.
