Marcela Vaňhová

„Můj děda pracoval v Jawě a 31. května 1942 už nepřišel domů a zatkli ho v Jawě. Údajně za bojkot výroby. Můj dědeček byl zámečník, tam se vyráběly zbraně, takže prostě – bojkot výroby. Od té doby na Suchdole jezdili esesáci a prošmejdili celý barák, vždycky tam přijeli v noci samozřejmě. Všechno jim sebrali, jídlo, všechno jim sebrali. Nikdy nic nenašli. Nikdy dědu neobvinili. Z těch dokumentů, co jsem tam našla, bylo jasné, že můj děda měl vysílačku v tom domě. Oni hledali tu vysílačku. Nikdy ji nenašli. V době, kdy ho zatkli, tak už tam chodili lidi, kteří z té vysílačky vysílali. Už to bylo celé tak zprocesované, že se ta vysílačka nezastavila. Bohužel můj děda byl v blbej čas na blbým místě. Byl atentát na Heydricha, oni ho s tím spojili a popravili ho. 30. června 1942 ho popravili na Kobyliské střelnici.“

„To bylo hodně zajímavé, protože já jsem v podstatě věděla od babičky jenom, že mého dědu zastřelili. Ale nikdy jsem po tom nepátrala, prostě to byla pro mě jasná informace, nikdy jsem nevěděla, co se stalo. A teprve v mých pětapadesáti letech, když jsem chodila štrachat do mého domu na půdu, jsem tam našla dva – dvě vyznamenání. Jedno z toho byla vyznamenání byl válečný kříž. Bylo u toho napsaný, že válečný kříž byl udělený Josefu Behenskému. Tak jsem šla za otcem a říkám: ‚Co to má znamenat?‘ Prostě jsem to našla na půdě… A můj táta mi tenkrát řekl, že to pro něj nemá vůbec žádný význam, že pro něj měl význam tátův život. Já jsem říkala: ‚Proč to nikde nevisí?‘ Prostě nic… A vůbec nechtěl se mnou o ničem mluvit. Mně to pořád vrtalo hlavou, říkala jsem si: to není možný, když dostal válečný kříž, tak musel být nějakým způsobem činný. Takže jsem pořád do tatínka vandrovala, pořád jsem říkala, ať mi něco k tomu řekne. A on mi přinesl složku papírů a říká: ‚Na, tady se to dočteš.‘ Já jsem se tam dočetla to, o čem se dneska budeme bavit. Vlastně to spustilo neuvěřitelnou moji vášeň pro historii, pro genealogii. Vlastně se tomu věnuju už skoro pět let a našla jsem neuvěřitelné věci.“