Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marcela Vaňhová (* 1959)

• narodila se 10. srpna 1959 v Praze

• od roku 2014 pátrá po příbězích z rodinné historie

• její dědeček Josef Behenský spolupracoval s odbojovou skupinou Kapitán Nemo

• byl popraven v červnu 1942 na kobyliské střelnici

• její prastrýc Karel Behenský prošel nacistickými koncentračními tábory

• její babičce Anně Fochlerové, která vycestovala do Holandska, komunisté znemožnili návrat

• její první muž Oto Vaňha byl potomkem zakladatelů slavných „Vaňhových rybáren“

• žije v Mělníku

Od dětství věděla, že jejího dědu popravili nacisté, po podrobnostech ale nepátrala. Teprve v roce 2014 našla na půdě svého domu v Suchdole dvě válečná vyznamenání – mezi nimi Československý válečný kříž 1939, který udělili in memoriam jejímu dědečkovi. Tak začalo její pátrání, které časem přerostlo ve vášeň pro rodinnou historii a genealogii. O šest let později, když rodina suchdolský dům bourala, objevila doslova poklad. „Našla jsem kufr, ve kterém bylo pokračování celé té historie,“ vypráví Marcela Vaňhová. „Byly tam neuvěřitelné věci, dokonce i jméno udavače, který dědu udal. A já jsem z toho poskládala neskutečný příběh.“

Esesáci prošmejdili barák, vysílačku nenašli

Narodila se jako Marcela Behenská 10. srpna 1959 v Praze. Dům v Suchdole, kde vyrůstala, postavil v roce 1925 její dědeček Josef Behenský – právě ten, jehož dramatický příběh později zrekonstruovala.

Co zjistila? Třeba to, že její děda Josef Behenský (*1898), vyučený zámečník, mohl suchdolský dům postavit díky sňatku s Annou Christelbauerovou, jejíž otec prodal svou živnost na Chodsku a „mladým“ bydlení zafinancoval. Christelbauerovi se pak k dceři a zeťovi na Suchdol přistěhovali a kromě toho, že zde provozovali galanterii a papírnictví, pomáhali s výchovou vnoučka Karla – budoucího Marcelina otce – který přišel na svět v roce 1926.

Josef Behenský pracoval v Jawě. Tam se kromě motocyklů a automobilů vyráběly i zbraně, a počátkem války tak šlo o strategický podnik. Jak vyplývá z nalezených dokumentů, už v roce 1939 se zapojil do odbojové skupiny známé pod názvem „Kapitán Nemo“, což bylo krycí jméno bývalého pracovníka šifrovacího odboru ministerstva vnitra Karla Nejedlého. Organizace, sestávající z několika set členů, získávala zpravodajské informace a předávala je spojencům prostřednictvím kurýrů i tajné vysílačky. Josef Behenský zřejmě spolupracoval například i s kapitánem Morávkem, kterému měl zhotovovat klíče k různým bytům. A především ukrýval ve svém suchdolském domě vysílačku – to ale nacisté nikdy nezjistili.

Zatkli ho v zaměstnání 31. března 1942, údajně za bojkot výroby. „Od té doby na Suchdol jezdili esesáci a prošmejdili celý barák, samozřejmě tam přijeli vždycky v noci. Všechno jim sebrali, jídlo, všechno…“ popisuje Marcela Vaňhová. „Ale nikdy nic nenašli. Nikdy dědu neobvinili.“ Vysílačku zřejmě jeho spolupracovníci využívali ještě i po jeho zatčení, podle Marcely Vaňhové z ní odešla úplně poslední zpráva před atentátem na říšského protektora Heydricha.

O zapojení Josefa Behenského do skupiny Kapitán Nemo gestapo zřejmě nic netušilo. Zdá se dokonce, že ho zamýšlelo propustit, když situaci dramaticky změnil právě atentát na Heydricha. Po protektorově smrti se nacisté mstili a 30. června 1942 Josefa Behenského popravili na kobyliské střelnici společně s dalšími odbojáři a statečnými lidmi, např. Františkou Plamínkovou. Bylo mu 43 let. Téměř rok pak trvalo, než úřady informovaly rodinu a poslaly jí jeho úmrtní list.

Těžká věc, se kterou se neumím porovnat

„Babička se už pak nikdy nevdala, zůstala sama s mým tátou. A nikdy o tom nemluvila, bylo to pro ni tak bolestivé téma, že mi nikdy nic neřekla,“ pokračuje Marcela Vaňhová. Svého dědu Josefa nepoznala, zato si dobře pamatuje prastrýce Karla (*1901), nejmladšího ze tří Josefových bratrů.

Také on prošel za války těžkými útrapami, gestapo ho odvedlo při hromadném zatýkání v Plzni, dostal se do Buchenwaldu a poté do  koncentračního tábora Mittelbau-Dora, který byl pobočným táborem Buchenwaldu. Přežil prý snad i díky tomu, že byl obuvník a opravoval důstojníkům boty. Nakonec jako jeden z mála vydržel také pochod smrti do Bergen-Belsenu, kde se dočkal osvobození.

Ještě počátkem 70. let Marcela Vaňhová jezdívala na statek v Zámělíči, kde strýc Josef žil se svou rodinou. „Jezdila jsem tam na prázdniny na začátku července – a každý rok v tu dobu tam přijelo auto s německou značkou a stálo před domem, ti lidé koukali dovnitř. Já jsem měla striktní zákaz chodit ke dveřím a vůbec se k nim přibližovat. Ale mě to strašně lákalo, furt jsem je pozorovala. Viděla jsem ty staroušky, kteří vylezli z toho auta, viděla jsem ty děti a říkala jsem si: co oni tady asi hledají?“

Velmi s ní otřáslo, když si později uvědomila, že prastrýc, bývalý vězeň nacistů, získal zámělíčský statek po vysídlených Němcích. „To je taková moje těžká věc, se kterou se neumím vůbec porovnat, protože já strýce vnímala jako morálně na nejvyšší příčce. Neuměla jsem si vůbec představit, že by se snížil k něčemu takovému. Ale bohužel asi to tak je.“

Babičku komunisti nepustili zpátky

Smutná válečná i poválečná historie poznamenala také druhou část Marceliny rodiny, tedy příbuzné z matčiny strany. Marcelina maminka Věra (*1931) pocházela z Karvinska z česko-německé rodiny Fochlerů. Její otec Josef Fochler, sudetský Němec, zemřel v Polsku někdy kolem počátku války, jeho sourozence čekal po válce odsun do Německa. Ovdovělé Marceliny babičky Anny, která byla Češka (roz. Pěgřimková), se odsun netýkal a později se v Praze zamilovala do brusiče diamantů z Holandska.

„Nechtěla bydlet v Holandsku, ale on ji tam pozval, že jí ukáže Amsterdam. Odjela tam – a už se nevrátila, komunisti ji nepustili zpátky. Už nikdy neviděla své dvě dcery. Psala na všechny strany, dokonce Gottwaldovi, ale nebyla vyslyšena. V roce 1955 dostala její starší dcera Markéta v Československu vízum. Tak jí napsala, že přijede – a babička dostala infarkt, takže tam jela na pohřeb.“ Marcela Vaňhová uchovává mimo jiné i množství dopisů, které její mamince babička z Holandska posílala.

Ze svých čtyř prarodičů tak poznala jen babičku Annu Behenskou, vdovu po popraveném odbojáři Josefovi. Vyrůstala na Suchdole právě s ní a se svými rodiči, kteří prý byli „zarytí antikomunisté“ – a nebáli se dávat to najevo. Když uvolnění pražského jara ukončila sovětská okupace, bylo jí devět let. „Táta mi tenkrát řekl památnou větu, které se držím: ‚Mluv vždycky pravdu. Vždycky za ni dostaneš přes hubu, na to se připrav.‘“ Nikdy nechodila do Pionýra, vystudovala střední ekonomku a ve dvaceti letech se vdala a brzy poté založila rodinu.

Muselo být neuvěřitelné přijít o tolik majetku

Její muž Ota Vaňha pocházel z dříve bohaté podnikatelské rodiny zakladatelů slavných Vaňhových rybáren. Otův pradědeček Karel Vaňha vlastnil oblíbenou rybí restaurace v Troji, kam si pražská smetánka zvykla chodit na čerstvě smažené grundle. Karlův syn Jindřich pak spolu s bratrem Janem – Otovým dědečkem – vybudoval ve 30. letech „rybí imperium“, pokrývající republiku sítí prodejen a rybích bufetů a restaurací. V pověstné pražské rybárně na Václavském náměstí (č. or. 43) si hosté mohli vybrat svůj budoucí pokrm ještě v akváriu a atrakcí se stal také pohyblivý pás, na němž se opékaly bramborové hranolky. Jindřich Vaňha vlastnil dokonce i flotilu rybářských lodí, kotvící v Hamburku, a několik letadel sloužících k rychlé přepravě čerstvých ryb.

Komunisté pak ovšem Vaňhům všechno vzali a slavné rybí restaurace přešly v roce 1949 pod národní podnik Pramen. Jindřich Vaňha emigroval do Sydney. Jeho sourozenci včetně Jana ale zůstali v Československu – Jan se zhroutil a až do své smrti v roce 1963 trpěl zdravotními obtížemi. Jeho synové Jan Vaňha ml. (*1926) a Otto Vaňha (*1924) pracovali po znárodnění rodinného impéria jako řidiči u Staveb silnic a železnic.

„Byli to nažehlení frajeři ve fracích. Nenajdete jedinou fotku, kde by byli v kalhotách nebo v nějaké košili – vždycky v sakách!“ nastiňuje dřívější životní styl rodiny Marcela Vaňhová. Za Ottova syna Otu se vdala v roce 1978, kdy už byla situace úplně jiná. „Muselo být neuvěřitelné přijít ze dne na den o tolik majetku.“ Když se v 70. letech s Otou Vaňhou seznámila, vzal ji prý do restaurace, která „mohla být jeho“. Rybárna na Václavském náměstí totiž fungovala až do konce komunistické éry – a stále se jí říkalo „U Vaňhů“. Byť se z ní stal podnik druhé cenové kategorie, i za normalizace do ní Pražané rádi chodili třeba na rybí karbanátky nebo vyhlášené hranolky s tatarkou. Restaurace definitivně zanikla až po roce 1989.

Marcelino manželství s Otou trvalo krátce, Ota brzy po svatbě těžce onemocněl a zemřel v roce 1985 v pouhých třiatřiceti letech. Ze svazku s ním má Marcela Vaňhová dva syny, třetího syna z dalšího partnerství. K domu v Suchdole, kde vyrostla, si dlouho hledala cestu. Znovu do něho začala jezdit až v době nemoci svého otce Karla Behenského. Když pak v roce 2014 – asi rok před otcovou smrtí – našla na půdě dědova vyznamenání, začala zjišťovat, že má v Suchdole pevné kořeny. K domu pak více přirostla právě i díky historii, kterou postupně odhalovala. V roce 2021, kdy poskytla rozhovor Paměti národa, žila v Mělníce a do suchdolského domu se chystal se svou rodinou nastěhovat její syn Ota.