Ing. Jan Uhlíř

* 1944

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • „Když mě zvolili [do Odborového hnutí], tak jsem 8. [prosince 1989] přišel [do kanceláře]. Sekretářka už s námi spolupracovala předtím ve stávkovém výboru. Když jsem tam přišel, tak jsem vypáčil stůl a můj předchůdce, který byl dlouhodobě nemocný, byl koordinátorem informátorů KSČ na obvodní výbor. A tu poslední složku ručně psaných zpráv z těch jednotlivých útvarů už nestačil poslat. Takže to bylo ve stole. Přečetl jsem si to. A to byly takové hámotiny a takové kraviny, že jsem se rozhodl strčil to na dno archivu a nikomu jsem o tom neřekl, protože by se lidi pomlátili – v té chvíli. Když jsem to potom, po letech, řekl svým známým, tak mi odsouhlasili, že to byla nejlepší věc, kterou jsem mohl udělat. V atmosféře konce roku ´89 ukázat jmenovitě na to, kteří lidi…“ – „Co tam bylo?“ - „No různé... Už si to přesně nepamatuji. Já to radši zapomněl. Ale byly to zprávy jednotlivých informátorů z jednotlivých [útvarů], jak se kdo chová, co dělá, jaká je tam nálada a tak dále. Některé [zprávy] byly jalové a některé byly svinské, když tam lidi na sebe... chtěli se pomstít a podobně.“ – „A našel jste tam i sebe?“ – „Sebe jsem tam nenašel, protože jsem tam nenašel materiál ze své kanceláře.“

  • „Tam šlo o dvě věci. Za prvé postarat se o to, aby měli [účastníci sjezdu] kde spát, takže jsme tahali slamníky. A za druhé postarat se o únikové cesty, protože tam po ulici jezdily ruské transportéry, a my jsme nevěděli, kdy to někdo bonzne... Takže jsme se starali o tyhle věci.“ – „To bylo v těch Vysočanech, že?“ – „To bylo ve Vysočanech, ano. To bylo v jídelně v elektrotechnice.“ – „A jaké únikové cesty jste tam budovali?“ – „No, budovali… ne, my jsme je jenom hledali, protože to byl obrovský areál, takže se vědělo, kudy jít a schovat se někde ve slévárně, nebo kudy jít a dostat se až k železniční trati, nebo takovéto věci. To se všechno muselo prozkoumat a projít. A někdy i projednat, aby tam dali… aby udělali [co je třeba], jako to dělali parašutistům za druhé světové války, aby je schovali, nebo něco takového. Čili to nebylo jednoduché. A účastnili se toho i lidi, z nichž se potom opět stali echt normalizační komunisti.“

  • „Nosili jsme černé stužky. Jednou mě s taškou plnou tiskovin, asi dva tři dny [po začátku okupace], chytli na nábřeží dva vojáci, šikmoocí, byli to nějací Asiati ruští. A to jsem měl opravdu strach. Vadila jim ta černá stužka, protože pro Rusy to byla známka anarchistů. A ten jeden mě šťouchal flintou do břicha, viděl jsem, že má odjištěno, a tak jsem si říkal, že jestli teď vystřelí nějaký výfuk... bál se stejně jako já, oni z toho byli vyvalení. Tak jsem měl strach, když ten jeden mi šťouchal flintou do břicha, aby to do mě nenašil. Naštěstí nenašil, ale musím vám říct, že když na člověka někdo míří a víte ještě navíc, že se bojí stejně jako vy, tak je to hrozně blbý pocit.“ – „Ty černé stužky, objasněte mi to.“ – „Nosili jsme černé stužky na znamení smutku, v prvních dnech okupace. No a Rusové to považovali za známku anarchistů.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Újezd nad Lesy, 14.03.2025

    (audio)
    délka: 03:21:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Je chyba, že se po revoluci nikdo nezajímal o stranické archivy

Jan Uhlíř v roce 2025
Jan Uhlíř v roce 2025
zdroj: Post Bellum

Ing. Jan Uhlíř se narodil 18. února 1944 v Praze do rodiny úředníka Františka Uhlíře a Anežky Uhlířové, která pracovala jako švadlena. V roce 1950 nastoupil do základní školy na Pankráci, poté vystudoval gymnázium v Budějovické ulici, kde absolvoval praxi v podniku JAWA a zaučil se jako soustružník. V roce 1962 byl přijat na elektrotechnickou fakultu ČVUT. Během studií se stal aktivní v organizování studentského života. V roce 1967 vstoupil do KSČ s úmyslem reformovat ji zevnitř, inspirován reformním křídlem strany. Dokončil studium a nastoupil do ČKD jako technologický projektant. V klíčových dnech okupace v srpnu 1968 se podílel na logistické podpoře mimořádného sjezdu KSČ, který se konal v ČKD ve Vysočanech. Dále distribuoval necenzurované informace a při střetu se sovětským vojákem se ocitl v přímém ohrožení života. Po okupaci se chtěl nechat vyškrtnout z KSČ, ale režim mu to ztížil – byl vyloučen a označen za politicky nespolehlivého. Mohl však zůstat v ČKD, ale kvůli kádrovým omezením nemohl profesně růst. Přesto byl v druhé polovině 80. let jakožto odborník neoficiálně osloven, aby se podílel na montážní dokumentaci pro tajné strategické projekty, například protiatomových vrat v pražském metru. V roce 1989 sehrál důležitou roli v organizování generální stávky jak podniku ČKD, tak na celostátní úrovni, která přispěla k pádu komunistického režimu. Po revoluci byl zvolen předsedou odborů v ČKD a následně se stal i předsedou Odborového svazu Kovo. Působil také v dozorčí radě Škody Auto. Prosazoval silné odbory a kritizoval, že transformace ekonomiky probíhala chaoticky a bez dostatečné odbornosti. V odborech působil dvacet let, než odešel do důchodu. Je ženatý, má dvě dcery. V roce 2025 žil v Újezdu nad Lesy.