Emigrace je poněkud obtížné rozhodnutí, protože musíte zanechat za sebou celou řadu věcí, které vás utvářejí. Jak se říká ve známém verši písně: ‚člověk opustí Kubu, ale Kuba ho nikdy neopustí‘. Když máte tak silný pocit sounáležitosti, není možné se ho zbavit.
Stáhnout obrázek
Yoelkis Torres Tápanes, čtyřicetiletý rodák z Kuby, pochází z rolnické rodiny, která se později přestěhovala do města. Vyrůstal v prostředí formovaném pracovitostí rodičů a péčí prarodičů a na své dětství i první přátelství vzpomíná s vřelostí. V patnácti letech zahájil složitý proces uvědomění a přijetí své homosexuality, během něhož se střetl jak s vlastní rodinou, tak s kulturními normami kubánské společnosti. Před emigrací věnoval šestnáct let kulturnímu a sociálnímu aktivismu zaměřenému na posilování komunit a proměnu společenských podmínek. Současně působil jako vysokoškolský pedagog, což považoval za své poslání, avšak tuto činnost mu bylo zakázáno vykonávat. Přerušení svého osobního i profesního rozvoje Yoelkis přičítá totalitnímu režimu, stejně jako negativnímu dopadu, který měl na jeho rodinu a na lidi, s nimiž spolupracoval. Rozhodnutí emigrovat pro něj bylo obzvlášť obtížné kvůli silnému pocitu sounáležitosti s Kubou. Jak sám říká: „Můžete opustit Kubu, ale Kuba vás nikdy neopustí.“ Z exilu upozorňuje na absenci dialogu ze strany vlády a vyzývá nové generace, aby požadovaly svobodu a pokračovaly v boji za Kubu s rovnými příležitostmi, demokracií a respektem k lidským právům. Toto svědectví vzniklo v rámci projektu Paměť našich kubánských sousedů v Madridu v roce 2025.
